Mezi nadějí, kterou vzbuzuje, a těžkostmi vlády Nečasovy je vztah přímé úměry. Mohlo by se to ještě změnit? Ta otázka je jen teoretická. Silnějším podílníkem současné vlády je premiérova ODS se svými neřešitelnými vnitřními problémy, a ta se nezmění. Co je asi tak možno očekávat od vlády příští? Levicové? – Tuším, že nás čeká zajímavá zkušenost, svým způsobem dobrodružná.

Odpůrci Nečasovy vlády zažijí radostnou úlevu z kýžené změny. Alespoň pro začátek. „Změna“ je velké slovo. Naděje do ní vkládaná, je mocnou silou, což můžeme pozorovat i jinde. Nemá však dlouhé trvání. Realita všedních dnů vede časem, někdy i v krátkém čase, k vystřízlivění. Viděli jsme to ve všech zemích, kde mají svobodné volby: od USA přes západoevropské demokracie až po Polsko a Maďarsko. Koneckonců i u nás po roce 2010. Bude tomu nepochybně i po našich příštích volbách, ať už řádných nebo předčasných. – Můžeme odhadnout předem velká politická témata, která se dostanou na pořad? Některá snad ano.  

Příští levicová vláda přirozeně nebude pokračovat v tom, co si Nečasova vláda předsevzala, ale nedokončila. Je otázka, co ponechá z toho dokončeného. Bude mít ve Sněmovně většinu víc než pohodlnou, možná i tu ústavní. Ficova vláda (nemyslím tu současnou, ale předchozí) některé reformní kroky své předchůdkyně ponechala, jen je jaksi kosmeticky přičísla. Co udělá ta naše příští? Bude mít stejný zápal jako naše krajské „vlády“, které problematicky naložily se zdravotnickými poplatky? Nebo bude realističtější jako kdysi premiér Fico? Uvidíme.  

Naši levici dosud stmeluje její opoziční postavení. Těží z odporu vůči pravicovým reformám. Opravňuje ji k tomu jejich skutečná sociální necitlivost. Levicová rétorika byla a je dosud v podstatě antireformní. Co když bude příští levicová vláda konfrontována s tím, že zadlužování je realitou? Nahlédne nezbytnost úsporné fiskální politiky? Jaké kroky podnikne, zjistí-li, že zdanění bohatých nevynese tolik, kolik je třeba?  

O dosavadní jednotu naší levice se zasloužili pánové Nečas a Kalousek. Až tito dva a jejich strany odejdou do opozice, co se stane s tou jednotou? Tvoří ji tři významné subjekty: ČSSD, KSČM, odbory. Máme tu ještě několik zajímavých protestních iniciativ, ale ty se budou muset po vítězství levice nově orientovat, anebo zaniknou. – Jak se budou vyvíjet vzájemné vztahy mezi těmi třemi? Dnes se jejich tužby značně překrývají. V budoucnu, po volebním vítězství, lze mezi nimi najisto očekávat napětí. Mezi vládní ČSSD a odbory a mezi ČSSD a KSČM. Pokaždé to bude napětí jiné povahy.  

Zajímavý bude vztah mezi ČSSD a KSČM. Teď povolím uzdu fantazii. Pokud by padlo rozhodnutí bohumínského sjezdu ČSSD a ta by připustila přímý podíl komunistů na vládnutí, mohlo by to změnit samotné komunisty. Jako ve Francii za Mitteranda. Anebo by se komunisté vrátili do lůna sociální demokracie, kterou kdysi opustili. Byla by tak odčiněna velká křivda z roku 1949. Ale dost už fantazie. Spíše počítám s německým modelem. Na jedné straně sociální demokraté a na druhé tzv. „Die Linke“. Jsou tam s tím potíže.  

V neposlední řadě počítejme s možností konfliktních pnutí uvnitř samotné ČSSD. Zažili jsme je za časů pánů Špidly, Grosse i Paroubka. Pokud se znovu objeví, v jaké podobě? – Jsem zvědav na vztah příští levicové vlády k EU a k osudu zákona o státní službě. A ještě víc na to, jak bude čelit pokušení populismu, případně nakolik mu podlehne, a jak zatočí s korupcí, jíž byla ČSSD také zasažena, i když méně než ODS.  

Těch otázek je zkrátka hodně. Odpovědi přinese čas.

Publikováno se souhlasem vydavatele.