Je možné, že jinde takové problémy se státními svátky nemají, ale někde je mají. Před časem slavila Francie 200 let od dobytí Bastily. Opakovaně jsem tehdy čítal, že oslavy byly rozpačité. Státní svátky prostě označují jisté historické mezníky, ale stává se, že vědomí jejich vztahu k současnosti je přehlušeno událostmi, které nastaly později.  

Při té příležitosti jsem si představil řetězec státních svátků v našem současném kalendáři. Je to 1. leden, Den obnovy samostatného českého státu. – Pak 8. květen, Den vítězství. – Následují 5. a 6. červenec. Cyril s Metodějem a Jan Hus. – 28. září je Dnem české státnosti a 28. říjen Dnem vzniku samostatného Československa. – A nyní jednotlivě:  

1. ledna obnovu českého státu neoslavujeme. Připomněl by se nám současný zánik státu československého, což nepokládáme za důvod oslavy. Většinou raději odpočíváme po Silvestru.  

I s květnovým Dnem vítězství jsou potíže. Skončila nacistická hrůzovláda, ale nastalo směřování k nové porobě. Tu si uvědomuje jen část starší generace, zatímco ti ostatní o ní vědí málo a raději na ni nemyslí.  

Červencová vzpomínka na naše věrozvěsty a na velkého reformátora snad cosi říká křesťanům, ale těch je u nás menšina. Navíc jde o dávné, dnes už pozapomenuté tradice, které je obtížno spojit jediným pohledem. Oba dny jsou proto příležitostí prodloužit si víkend.  

28. září, Den české státnosti, oslavují jen katoličtí křesťané. Mají svého knížete, který je naším prvním reprezentantem ve společenství svatých. Ostatní to tak už necítí. Je tu navíc nepříjemná otázka: co je to česká státnost? Pokud se tím rozumí určitý stupeň zralosti potřebný k vytvoření fungujícího státu, pak se lze ptát, zda je co slavit.  

28. říjen bývával slavným dnem. Jenže samostatné Československo trvalo jen 20 let. V následujících desetiletích mu nelze přisoudit atribut samostatnosti. A když už to bylo možné, tak se rozpadlo. Těžko se vyhnout pocitům hodně smíšeným.  

Nu, a nyní nás čeká 17. listopad. Státní svátek, který se od těch předchozích něčím významně liší. Tamty se totiž většinou vztahovaly k čemusi historicky významnému, ale minulému. Passé. Kdo chce, může to ze svého dějinného vědomí snadno vymazat. Lze se ptát, zda v nás nějaké dějinné vědomí existuje, co je jeho obsahem a nakolik je sdílené.  

17. listopad však takto odmocnit nelze. Jeho vztah k současnosti je dosud příliš živý. Těch uplynulých 23 let už představuje svébytnou kapitolu našich národních dějin, která přitom trvá, a zdá se, že bude ještě pokračovat. Je to doba bezmála jedné generace. Takový stav věcí je těžko pokládat za nějaké nedopatření, nějaký přechodný renonc. Poměry trvající po dobu jedné generace jsou víceméně stabilizované, čili výhledově dlouhodobé.  

Nikoli 28. září, ale právě 17. listopadu se nám vtírá na mysl téma české státnosti. A spolu s ním otázka, zda si vůbec umíme rozumně a poctivě vládnout. A pokud ne, tak proč.  

Vlastně stojíme před volbou. Můžeme zatnout zuby a připojit se k oficiálnímu rituálu. Tak se slavilo za bývalého režimu. Myslím, že kdo nemá úřední povinnost, ten to neudělá. – Také můžeme ten den prostě nevšímavě přejít. Dělat, že se nás vlastně netýká. Je to jakési sebepopření, protože on se nás týká. – A pak je tu třetí volba. Je otevřená a míří do nejistoty. Můžeme ten den přijmout jako memento.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele