Byl vhodně komponovaný - a působivý. Byl to vlastně vzkaz (je jedno, zda záměrný nebo bezděčný) hned několika adresátům. Především veřejnosti, aby nahlédla do zákulisí strany, která v ní vzbudila tolik nadějí.

Také odvolacímu soudu, který vynese pravomocný rozsudek. Možná i tomu soudu, který projedná odvolání státních zástupců, pánů Rampuly a Grygárka. Proč jemu? Inu, bylo mu dáno na srozuměnou, že veřejnost se o některá soudní jednání velice zajímá. I když projednávání kauzy obou pánů neproběhne před kamerami, měl by být konečný verdikt pečlivě promyšlený, vyargumentovaný, dokonce moudrý.

Tento vzkaz by ostatně měli zachytit všichni příslušníci soudcovského stavu. Oproti mnoha jejich rozsudkům, v nichž se projevila jejich ledabylost, libovůle i alibismus, osvědčil tentokrát soudce Jan Šott náročnost, respekt k hodnotám jako zdravý rozum a dobré mravy, ale udělal to, co má soudce v popisu práce, totiž nalézání práva. I v kauze politicky prekérní. Má v tomto směru předchůdce, Vojtěcha Cepla ml. v případě „justiční mafie“. Ten zůstal bohužel jaksi upozaděn. Doufejme, že se Janu Šottovi podařilo prošlápnout tutéž cestu o kus dál.

Dalším adresátem vzkazu jsou samy VV se svou důkladně umytou hlavou. I když zatím nedojde k mimořádným volbám a poslanci této strany se budou ve Sněmovně podílet na vládní politice, nebudou si moci dovolit vyskakovat. I když – kdoví?

Adresáty jsou – anebo měly by být – malé strany, které se budou o místa ve Sněmovně teprve ucházet. Tedy zemanovci, bobošíkovci, koneckonců i lidovci se svým novým omlazeným vedením. Pokud zájem médií a veřejnosti neochladne, měly by tyto stany zatraceně pečlivě dbát o kulturu nejen svých mediálních výstupů, ale i svých kuloárů a vůbec.

Poučení z lekce, jakou nám poskytly VV, by si mohla a měla vzít i široká veřejnost. Když se řekne „široká veřejnost“, označujeme tím entitu poněkud nejasnou. Řekněme, že to jsou všichni dospělí a svéprávní občané. Jak moc se široká veřejnost odpovědně zajímá nejen o své peněženky, ale o stav společnosti, o tom máme jen hypotetickou představu. Někteří lidé se o to nezajímají vůbec. Jiní jen trochu, další víc, a pak jsou ti, kdo se zajímají hodně. Kolik je kterých?

Kdybychom si to vyjádřili graficky (omlouvám se, že to rozhlas neumí) a nanášeli na vodorovnou osu míru odpovědného zájmu a na svislou osu počet těch, kdo ho mají, vyšla by nám křivka. Začínala by dole, u těch, kdo se nezajímají. Pak by stoupala, a pak by zase klesala. Protože těch opravdu starostlivých je zase míň. V ideálním případě by měla mít zvonovitý tvar. Něco mezi Řípem a Milešovkou. Obávám se, že v našem českém případě by byl ten vrchol křivky spíše ve směru nezájmu než odpovědného zájmu. – Připomínám, že „odpovědný zájem“ není totéž, co zájem nespokojeného podrážděného kibice. Těch je u nás ažaž.

Možná, že lekce VV by mohla posunout vrchol uvedené křivky více ve směru odpovědného zájmu. Budeme ho tuze potřebovat. Zejména nyní, kdy se atmosféra ve společnosti mění. Kdy lidé dostávají kuráž vyrazit do ulic, dokonce v deseti-, možná i statisících. Kdy vláda vyvázla ze své dosud nejtěžší krize plichtou, aby se vyhnula předčasným volbám. Kdy se dříve či později nevyhneme výměně na kapitánském můstku naší státní lodice, abych tak řekl. I o záměry, schopnosti, případný amatérismus, o počínání a zákulisí nové garnitury, jíž bude bezpochyby levice, bychom měli mít přinejmenším – odpovědný zájem. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.