Pithart se jako právník věnoval teorii státu a práva, politologii a historii. V roce 1960 vstoupil do komunistické strany, aby podpořil její reformní křídlo. Po srpnové okupaci z ní nebyl vyloučen, ale sám vystoupil. Záhy na to byl vyhozen z právnické fakulty, kde učil. Dlouho pracoval jako čerpač v podniku Vodní zdroje. Pak se uchytil jako úředník, ale po podpisu Charty 77 byl znovu vyhozen a protloukal se, jak se dalo. Působil aktivně v disentu, psal pod svým jménem do samizdatu i do exilového tisku, opakovaně se ocital v cele předběžného zadržení a po listopadovém převratu se stal mluvčím Občanského fóra a poté předsedou české vlády.  

Za své členství v KSČ se omluvil. Taková omluva je nesnadný problém. Musí být přesvědčivá a musí být veřejná. Lze tak učinit jen jedenkrát. Psychologicky i esteticky by bylo těžko přijatelné, kdyby se člověk omlouval opakovaně. Pithart to udělal jednou, přesvědčivě, a to v předmluvě ke své knížce „Osmašedesátý“. Působil pak krátce v Občanském hnutí a na pozvání Josefa Luxe, s nímž se jako premiér sblížil, se stal lidovcem, jímž je dosud. Vyčítat mu „politický turismus“ je čirá zlomyslnost. Byl a je to stále týž Petr Pithart. O jeho morální integritě, inteligenci a vzdělanosti nikdo nikdy vážně nezapochyboval. – Ale zpět k jeho článku „Cena za konkurenceschopnost“.  

Obstát v ekonomické konkurenci platí dnes za nezbytnou podmínku obstání vůbec. O podstatě „obstání“ rozhodují ekonomové a zejména finančníci. Zdalipak to obstání v jejich pojetí je i obstáním v životě, v dějinách, v očích těch, kdo přicházejí a přijdou po nás? Pithart připomíná okolnost, jejíž samozřejmost nám uniká. Obstát v ekonomické soutěži znamená zdařile konkurovat tzv. rychle se rozvíjejícím ekonomikám, jako je čínská, indická atd. Zdařilá konkurence však znamená – jak jinak? – přizpůsobit se zemím, jejichž ekonomiky tak skvěle prosperují. Jejich společenským i politickým poměrům, jejich ceně pracovní síly i jejich sociálním podmínkám. Jak jinak chcete konkurovat zemím, které kořistí z dětské práce, devastují životní prostředí a za tuto cenu udávají tón světové ekonomické soutěži?  

Mnozí ekonomové a finančníci tvrdí, že toto je nezvratný trend dějin. Ty prý směřují k vyrovnání životních podmínek v planetárním rozsahu. – Poznamenávám, že se dosud nikomu nepodařilo určit trend dějin předem. Dějiny jsou nevypočitatelné, nepředvídatelné. Podle Alexandra Solženicyna jsou iracionální.  

Pithart nevolá po rezignování na konkurenceschopnost vůbec. Chce jen, abychom si ujasnili, co tím myslíme, v čem, komu a za jakých podmínek chceme konkurovat, a hlavně si uvědomili, čeho všeho se kvůli tomu chceme vzdát. V sázku přicházejí vymoženosti naší dvoutisícileté kultury, evropský sociální smysl a bohužel i demokracie. Za těchto okolností bychom se měli – a nejen my, ale celá Evropa – bránit. Pithart se nebojí slova „ochranářství“. Jeho podnět může na mnohé působit jako utopie. Možná, že při tom i zůstane. Přitom nejde o konstrukci utopického projektu, ale o pojmenování starosti. O nastolení tématu, které dosud nepřichází ke slovu. Je přece důležité, možná rozhodující, položit si otázku, jak chceme uspořádat svůj život i život příštích generací na tomto světě. Odpověď na ni nám samotná ekonomie neposkytne.

Publikováno se souhlasem vydavatele.