Po tomto stručném úvodu chci poukázat na to, jak významnou funkci má ve veřejné poltické rozpravě pomluva a očerňování. Někdy je to záměr, jehož cílem je znemožnit politického odpůrce. Jindy je to sebezáchovný manévr někoho, kdo ztrácí půdu pod nohama. Variantou téhož je pomluva nebo očernění jako způsob výkladu, k němuž se uchyluje někdo, kdo situaci moc nerozumí. Ještě jindy je to plácnutí, hospodský kec. Upřesňuji, že pomluva je účelově užitou polopravdou, zatímco očernění je lží. Rozlišování obojího není tak důležité, protože jejich funkce ve veřejné rozpravě je stejná.

V současné vládní krizi, způsobené hroucením strany Věci veřejné, jsme si toho užili dost a dost. Např. manévr Karolíny Peake, tedy vytvoření tzv. platformy. Paní poslankyně Klasnová, manželka pana Bárty, ještě vcelku korektně prohlásila, že pohnutky své bývalé přítelkyně nechápe (myslím ale, že jsou do značné míry srozumitelné). Zato Radek John, formální předseda strany, je rovnou označil za nízké a nečestné. Za touhu po postech a funkcích.

Z úst politika to zní groteskně, neboť politikovi jde z podstaty věci o posty a funkce (pravda, také by mu mělo jít i o něco dalšího). Zrovna panu Johnovi by v tomto případě slušela uvážlivost. – Zato pan exministr Dobeš přispěl do veřejné debaty na toto téma pouze chaotickým sledem nadávek. Myslím, že je to projev člověka, který ztratil půdu pod nohama a navíc nerozumí.

Také pan ministr Kalousek, který užil na adresu véčkařů termín „slizký“, si mohl uložit bobříka zdrženlivosti. Asi se domníval, že tím před veřejností své protivníky poníží a posílí svou pozici, ale pouze prokázal, nikoli poprvé, že neumí své emoce udržet na uzdě. Zcela neprofesionálně opominul fakt, že ten, komu je veřejně přisouzena „slizkost“, se bude od té chvíle chovat poněkud jinak, než pan ministr očekával.

Připomínám, že ponižování odpůrců bylo oblíbeným stylem obou „velikánů“ naší polistopadové politiky, pánů Klause a Zemana. Ten první si počínal poněkud elegantněji. Vadili mu „Luxové, Mlynářové, Halíkové, Špidlové“. Tím plurálem vlastně upíral svým odpůrcům jejich individualitu. Zato Miloš Zeman mluvil rovnou o „idiotech“. Myslím, že oba pánové tím vydatně inspirovali mnoho osob veřejně činných na nižších úrovních rozhodování..

Účelově užitá polopravda i lež může mít podobu osočování. To je obvinění, zpravidla křivé, ze zlého úmyslu nebo činu. To má u nás tradici. Po zkušenostech s komunistickým režimem a po vzdělanostní pokleslosti předlistopadového dvacetiletí u nás obecně zavládlo černo-bílé vidění. Mělo se za to, že pravice je „dobře“ a levice zásadně „špatně“. Tento výklad posiloval Václav Klaus. Když označil něco za „levicové“, byla to diskvalifikace. Politická levice je od té doby osočována, že chce bohatství země prohospodařit. Jakmile se konsolidovala, osočuje pravici, že chce toto bohatství rozkrást. Diplomaticky dodávám, že na obojím je kus pravdy, a ponechávám na posluchačích, aby zvážili, jak velký je to kus. Platí však, že dvě voličsky nejsilnější strany pravicová a levicová nejsou schopny spolu jednat věcně a bez emocí.

Nakonec se odvážím přidat do své úvahy špetku dráždivého koření. V zájmu spravedlnosti. Mám na mysli naše „komunisty“, tedy členy a sympatizanty KSČM. Je to množina různorodá, rozbor bych si nechal na jindy. Objektivně vadí, protože zaujímá kus nepoužitelného politického prostoru, s nímž si nikdo neví rady. Je to společenství stmelované mj. mediálně sugerovaným opovržením. Chová se i podle toho. Asi by to chtělo jiný přístup.

To, o čem dnes mluvím, je nejviditelnějším projevem pokleslosti naší politické kultury. – Po diagnóze by měl následovat návrh terapie. Znám jen jednu: rozpoznat v sobě samém, kdy ochotně přijímám pomluvu či očerňování, protože mi takříkajíc „mluví z duše“, protože mám v sobě stejnou potřebu. A nenechat to tak. Možná, že se mi podaří pomoci k témuž i někomu jinému. Nejspíš svému dobrému příteli. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.