V HN se jednou týdně objevuje pravidelně stránka zvaná „Macháčkova výměna“. Redaktor Jan Macháček tam zve k diskusi představitele naší odborné ekonomické elity. Zrovna nedávno diskutovali o tom, co může v ekonomice ovlivnit český prezident. Byla to debata zajímavá a poučná. Jeden z účastníků upozornil, že záleží na síle osobnosti: „Pokud je prezident názorově silný, může postoje Čechů významně ovlivnit. Připomeňme si např. ostře vyhraněné názory Václava Klause na EU. Myslím, že tady je vliv českého prezidenta nezpochybnitelný.“

Autorem výroku je pan Brožka, hlavní analytik Reiffeisenbanky, ale vyjádřil jím obecně zřejmou skutečnost. Ano, Václav Klaus je silná osobnost, neboť je tak brán, a má silné názory, neboť ty se prosazují. Jen mi v těch debatách chybí snaha dobrat se toho, co činí silný názor silným. Jsou lidé, kteří Klausovy názory na EU beze zbytku přejímají. Jsou jiní, kteří jejich síle také podléhají, ale kdesi v koutku duše nesměle připouštějí, že Klausovy silné názory na EU jsou přece jen v čemsi problematické, protože realita EU je mnohem složitější.

Síla je koneckonců pojem fyzikální. Nejpůvodnější zkušeností, kterou s ní máme, je naše síla svalová. A hned po ní je to zkušenost s lidmi a věcmi, kteří jí odporují a často ji přemáhají. To ostatní jsou metafory. V čem tedy spočívá „síla“ nějakého názoru? Neměli bychom názor podřizovat ještě nějakému jinému kritériu než právě síla?

Pomáhá mi zkušenost se studenty. Vyučuji lékařskou etiku, což je téma kontroverzní. To slovo znamená, že o tématu lze vést spor, nic víc. Studenti mi často připomínají, že mají právo na vlastní názor. Rozumím jim. Chtějí mít svůj názor, k němuž sami dospěli. Nechtějí, aby je převálcoval cizí názor, který by pak papouškovali. Souhlasím s nimi, ale dodávám, že jako lékaři by měli usilovat nejen o „svůj“ názor, ale také o názor zdůvodněný. O takový, který se shoduje s dostupnou pravdou. Bylo by přece absurdní, kdyby jejich diagnostický názor měl být pouhým sebevyjádřením. Cítím, že někteří z nich jsou tím zaskočeni.

Můžeme tedy říci, že silný názor je ten, který se více blíží dostupné pravdě? Kéž by tomu tak bylo! Jenže vtahovat otázku pravdy do veřejné debaty je ošemetné. Platí to totiž za naivitu, pošetilost, ne-li za neslušnost. Prohlásit o sobě, že „mám pravdu“ je riskantní, protože se pak může ukázat, že ji nemám. Nanejvýš můžeme předvést, že o ni usilujeme a že jsme při tom důvěryhodní. To je ale jiné kritérium, týká se charakteru, tedy morální kvality. Vnášet otázku charakteru do veřejné debaty je však ještě troufalejší. Znamená spolehlivě její konec.

Vzpomínám na televizní debatu dvou politiků, už je to dlouho. Zastávali odlišné názory na určité téma. Zajisté politické. První vyjmenoval důvody, které ho vedly k jeho stanovisku. Mělo to hlavu i patu, bylo znát, že o tom přemýšlel. Druhý na to reagoval jedinou větou. Řekl: „Já mám jiné informace.“ Neřekl, jaké. Argumenty oponenta tím rázem spláchl. Televizní záběr skončil. Média nemilují rozvláčnost. Znám i horší příklady, kdy místo argumentu nastoupí vtipný bonmot nebo ironizování oponenta – a projde to. Jinými slovy: místo argumentu – efektní sebevyjádření.

Obávám se, že to, co je u nás obecně pokládáno za „silný názor“, se vyznačuje silou, která je vlastně odvozeninou síly svalové, případně hlasové. Silou sugestivity. Co při tom přichází zkrátka, je úsilí o dostupnou pravdu. Zdá se, že i publikum se s tím smiřuje. Že tomu přišlo na chuť. Pak ovšem nelze porozumět problému, o němž je řeč. Tím méně jej řešit. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele