„Rozhodne-li se“ nějaká tkáň v živém organismu, že změní svůj režim a začne na zbylém těle bezohledně parazitovat (toto je populární vysvětlení maligního zvratu, který nastartuje rakovinné bujení), má organismus v podstatě dvě možnosti. Buď zmobilizuje svou imunitní obranu, zejména bílé krvinky, a parazitní tkáň zlikviduje, anebo boj prohraje a podlehne.  

Uplatnit tuto analogii na českou společnost je, zdá se, stále výstižnější. O té parazitní tkáni jsme už dlouho leccos tušili, ale zjišťujeme, že její rozsah nehorázně přesahuje naše představy. – Média stále věnují pozornost případu Davida Ratha („a spol.“). A už tu máme další, zatím jen zhruba zachycenou „kauzu“ pražského dopravního podniku. Nezapomeňme ale na Lesy ČR. A na hospodaření s evropskými fondy, téma multifokální. To znamená, že má mnoho ohnisek. – Týdeník Respekt psal nedávno o „příběhu Viamontu a pohádkovém zbohatnutí Aleše Hřebíčka“. Tento parazitní příběh je ale víceméně uzavřený, policejně asi těžko „dohledatelný“; zbývá jen hluboké poškození organismu. Snad si vzpomeneme, že jeho strůjce se těšil vehementní podpoře státní moci v osobě premiéra Topolánka.  

Zůstávám-li nadále u analogie zhoubného bujení a živého organismu, nemohu zaplašit otázku: které tkáně je v naší společnosti víc, té zdravé, anebo té rakovinné? Spolehlivá odpověď není v ničích silách a odhady jsou vždy poznamenány subjektivitou odhadce. Je však nasnadě podezření, že jde o SYSTÉM. Rozšířený, vzájemně související a dobře zaběhnutý. A také, jak vidno, udržovaný vzájemnou solidaritou těch, kdo jsou jeho součástí. Proto se systém umí bránit. Často způsobem, který nikdo nepředvídal, proto mnohdy úspěšně. Např. vytrvalým zamlžováním, které odsune původně aktuální kauzu kamsi do ztracena. Tak si vysvětluji osudy plzeňské právnické fakulty. A nejen její. Uvidíme, zda se ubrání zhoubné ložisko v pražském dopravním podniku.  

Není právě tento parazitní systém tou nejvýznamnější výslednicí našeho polistopadového vývoje? A pokud ano, co tvoří jeho PODLOŽÍ, které takový vývoj vůbec umožnilo?  

Samotná touha využít vlastního postavení a v tichosti si přilepšit je obecnou lidskou slabostí. Jako pokušení se vyskytne i u člověka morálně jinak zachovalého. Zda on mu podlehne, to záleží na něm, na jeho svědomí. Také na prostředí, v němž se pohybuje a které vykonává jistý morální tlak. Člověk s ohebným svědomím pak raději upustí od realizace pokušení, protože si to v daném prostředí nemůže dovolit. Co kdyby se na to přišlo?  

Když jsem mluvil o „podloží“, potýkal jsem se s otázkou, jak dalece fungují v naší společnosti tři zmíněné instance, totiž svědomí, morální tlak prostředí a schopnost studu. Případně nakolik jsou rozšířeny jejich negativy, totiž nesvědomitost, lhostejnost a nestoudnost. Přesnou odpověď neznám. Ani nevím, jak ji zjistit. Ale na základě rozšíření, snad i všudypřítomnosti onoho parazitního systému odshora až dolů soudím, že morální odolnost naší společnosti je hluboce nedostatečná. Odshora dolů.  

Neřeknu nic nového, jen připomenu mínění lidí povolanějších: bez jisté morální úrovně, respektované většinou občanů, nemůže demokracie fungovat. Přitom je důležité, že smysl pro mravnost se probouzí MIMO oblast samotné politiky. Zajisté se do ní promítá, právě tak jako jeho absence. Politická praxe ho může zkorumpovat, ale nemůže ho vytvořit, pokud neexistuje předem.  

Je možné, že nás parazitní systém, který jsem přirovnal k rakovině, může rozložit? Ta otázka je na místě. Zatím máme málo účinných protilátek. A málo bílých krvinek.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele