Jimi oslovení právníci, politici, novináři a další vykladači Ústavy se předhánějí v tvrzení, že prezident musí při výměně ministra, jako je ta aktuální, obratem konat. Bez zbytečného odkladu. Fajn, takový výklad je jistě správný. Za normálních okolností. Jenže, co když okolnosti nejsou úplně normální a prezidentův odklad není zbytečný? Z prosté logiky plyne, že prezident pak neodkladně jednat nemusí.

Zrekapitulujme si stručně kauzu Staněk/Šmarda, tedy výměny ministra kultury za ČSSD. Předesílám, že žádný z aktérů této frašky, o kterých bude řeč, nepatří mezi mé politické favority. První, na co narazíme, je fakt, že tato bouře ve sklenici vody by se spíše měla jmenovat kauza Fajt, neb na jejím prvopočátku bylo odvolání generálního ředitele Národní galerie Fajta. Moc pěkně o tom píše Ladislav Jakl v článku nazvaném Případ Fajt hýbe českou politikou.

Když Staněk odvolal Fajta, udělal správnou věc. Fajtovo šafářování v Národní galerii a jeho finanční čachry nic jiného nezasluhovaly. Staňkova rodná strana však namísto toho, aby jej za to pochválila, se rozhodla, že ho zlikviduje. Proč? Protože jde na ruku vlivné kavárenské mediálně-kulturní frontě, jež Fajtovo odvolání považuje za útok na své pozice. A ČSSD jí populisticky nadbíhá.

Staněk se podvolil tlaku předsedy ČSSD Hamáčka a sám podal rezignaci. Prezident Zeman ji ale nepřijal. Proč? Jistě také proto, že ji Staněk evidentně nepodal z vlastní vůle, a především proto, že Fajtovo odvolání prezident chápe jako pozitivní krok, nikoli za důvod k likvidaci ministra.

Následně se tlaku sociálních demokratů podvolil také předseda vlády Babiš a prezidentovi podal návrh na Staňkovo odvolání. Prezident se ovšem ani tomuto aktu nepodvolil. Proč? Jistě také proto, že ani Babiš neodvolává Staňka z vlastní vůle. Ostatní důvody přetrvávají.