Nebýt pokřiku jakési progresivistické americké neziskovky, která MFL označila za extremistickou, neboť nesdílí jediný povolený a povinný názor na prospěšnost indoktrinace školních dětí LGBTQ ideologií, bylo by toto pouze jednořádkovou informací z přehledu programu této instituce. I po tomto povinném zviditelnění některými novodobými správňáky, kam se zařadil i starosta daného obvodu New Yorku, by se stále jednalo o lokální výraz koloritu současné doby, kdy si křičící menšina aktivistů a woke politiků autoritářky usurpuje právo diktovat většině to správné myšlení. A každého, kdo projevuje i sebemenší snahu o oponenturu či demokratickou diskusi, okamžitě hystericky umlčuje a nálepkuje extremismem, pravičáctvím, či jej rovnou mlátí po hlavě oblíbenými pseudoargumenty o nacismu či fašismu.

Takto to bylo do doby, než se do hry vložil ministr zahraničních věcí, pirát Jan Lipavský, a prohlásil, že aktivity hnutí Moms for Liberty nekorespondují se zájmy české zahraniční politiky, a dodal, že kdyby bylo na něm, nikdy by se nic takového na půdě Českého národního domu nekonalo.

Ministerstvo zahraničních věcí si vzápětí přičinlivě pospíšilo se sdělením, že upraví pravidla pronájmu prostor Českého národního domu N.Y. (rozumějme - pokusí se k této úpravě přinutit krajanskou organizaci BBLA), aby bylo ministerstvo o všech akcích předem informováno a mohlo některé akce předem zatrhnout.

Pokusy o vnitrostátní cenzuru, tak jak nám je předvádí Ministerstvo vnitra se svým na hlásání pravdy specializovaným útvarem KRIT, jsou nepochybně nedemokratickými a bezprávními zásahy proti svobodě slova a základním lidským právům. Jsme však pořád na českém dvorku, kam není ze zahraničí příliš vidět. Pokud je však cenzorské úsilí snaživě rozšiřováno do oblasti mezinárodních vztahů i za hranice České republiky, stávají se protagonisté těchto pokusů v očích mezinárodní demokratické veřejnosti v lepším případě, s prominutím, pitomci, v horším případě pak snaživými následovníky nejhorších totalitních praktik minulosti. Lidový komisař pro zahraniční věci SSSR Vjačeslav Molotov by za tento počin Janu Lipavskému a jím řízenému Černínskému paláci nepochybně zatleskal.

Pojďme se na věc podívat blíže. Česká republika získala Český národní dům od krajanského sdružení v roce 2001 za symbolický jeden dolar, přičemž součástí smlouvy o převodu majetku bylo i ujednání, že krajanské sdružení BBLA může využívat určené části tohoto domu pro své akce včetně možnosti je dále pronajímat. O cenzorském špehování nebylo v dokumentech ani slovo. Pravda, to ještě žil Václav Havel a o mezinárodní ostudu tohoto druhu se nikdo nejen ani nepokoušel, ba by to nikoho soudného ani nenapadlo.

Jediným podobným komunistickým reliktem tohoto druhu, který krátce přežil revoluci 1989, byla mezivládní smlouva mezi tehdejší ČSSR a Rakouskem o zřízení našeho kulturního a informačního střediska ve Vídni a Rakouského institutu v Praze. V této smlouvě bylo od rakouské strany požadováno předkládání plánů činnosti Rakouského institutu v Praze včetně možnosti kontroly činnosti jejich institutu na místě. Nutno podotknout, že i vládnoucím bolševikům přišlo tehdy hloupé od rakouské strany toto požadovat a konec této prakticky mrtvé smlouvy nastal v roce 1995, kdy byla na základě konsenzu české a rakouské strany definitivně vyškrtnuta ze seznamu platných mezinárodních smluv. Česká a rakouská diplomacie tehdy shodně konstatovaly, že se zbavily posledního ostudného komunistického reliktu, který nemá co dělat ve vztahu mezi dvěma demokratickými státy.

Za celou dobu porevoluční diplomacie se tak nikdy, ale opravdu nikdy nestalo, aby Česká republika požadovala po zahraničním partnerovi předkládání plánů a programů a vyhrazovala si právo rozhodovat o přípustnosti jednotlivých akcí. Tedy zda jsou, či nejsou, jak se kdysi psalo v aktech StB, „závadové“, či nikoliv. Tento čas přišel až nyní s osobou zarudlého piráta Lipavského.