Autor uvádí řadu překvapivých, místy až skandálních výroků nejvyšších českých i evropských představitelů. Kritiku z neschopnosti hájit české národní zájmy sklízí jak Mirek Topolánek, tak Vladimír Špidla, Miroslav Kalousek či Jiří Paroubek. Petr Mach nepřímo polemizuje i s dobovou tezí Václava Klause, že „Evropská unie nemá alternativu“ a popisuje možnou budoucnost České republiky uprostřed Evropy jako nezávislého státu s nízkými daněmi a volným obchodem bez zbytečných regulací.

První vydání této knihy v roce 2010 reflektovala řada respektovaných odborníků. Citujme aspoň tři z nich:

Ekonom Pavel Kohout napsal: „Na existenci Evropské unie si většina z nás zvykla. Řadu drobných i větších omezení, počínaje drobnou administrativní šikanou a konče zásadními politickými koncepcemi proto bereme fatalisticky: jako neměnnou danost. Jako něco, co si vrchnost vymyslela a tak to zkrátka být musí. Někteří z nás dokonce po potřebě silné ruky Bruselu přímo volají. Stále ještě žijí v blažené víře, že „Bruselané“ jsou nadlidé obdaření inteligencí, dobrotou a poctivostí, čehož my, nedokonalí Češi nikdy nedosáhneme. Často si v této souvislosti vybavuji slova právního historika J. Klimenta, který v roce 1939 vítal německou okupaci mimo jiné těmito slovy: ,Pro nás samostatnost byla neštěstím. Tvoří se impérium a my si musíme v jeho rámci najít skrovné místo.´ Těm, kdo uvažují o dnešní EU podobně, by kniha Petra Macha měla otevřít oči.“

Ekonom a pedagog VŠE Miroslav Ševčík připojil tato slova: „Kniha je užitečným průvodcem občana po stále více neprůhledném procesu, v němž politici a úředníci rozhodují o každodenním životě člověka. Měl by si ji přečíst každý, kdo se o politiku, právo a ekonomiku aspoň trochu zajímá, ať už si přeje pravomocí pro Brusel více nebo méně.“

A známý kritik fanatické a víceméně násilné evropské integrace, spisovatel Benjamin Kuras, napsal toto: „Konečně publikace, která s ekonomickou profesionalitou, ověřenými fakty a číslicemi věcně a čtivě shrnuje argumenty, které se já snažím s britskou zkušeností Čechům sdělit už patnáct let: Evropská unie je kolosální byrokratický podvod na občanech evropských států, stojící na setrvačnosti neustále rostoucích a nekontrolovatelných veřejných výdajů, upevňování absolutní moci neodvolatelných vladařů a šikanování občanů neustále rostoucím množstvím regulací. Přijetím Lisabonské smlouvy se stala nereformovatelná a nastoupila cestu k zániku západní demokracie.“

Myslím, že nastávající čas nepochybně ryčných a kdekým zneužívaných oslav třicátého výročí listopadu 1989, v jehož důsledku jsme dnes v rámci EU v postavení toho, jenž tu a tam smí, slovy J.Chiraca, „využít své právo držet hubu“, je velmi vhodným okamžikem, proč připomenout několika klíčovými pasážemi knihu Petra Macha Jak vystoupit z EU. Napsal ji téměř před deseti lety, dlouho před zkušenostmi, jimiž nás dnes obohacuje brexit, a jak je patrné, Mach se ve svých tezích a odhadech nijak neminul s realitou. Dodejme: bohužel.

Demokracie je ochromena

„Dámy a pánové,“ uvedl ministr financí Eduard Janota 29. září 2009 ve Sněmovně návrh na změnu zákona o dani z přidané hodnoty, a pokračoval:

„Chtěl bych zdůraznit důležitost přijetí této novely, protože členské státy Evropské unie mají povinnost, to bych chtěl zdůraznit, transponovat výše uvedené směrnice do svého právního řádu k datu 1. ledna 2010, a proto je navržena i stejná účinnost tohoto zákona. V případě, že by nebyla transpozice těchto směrnic do českého zákona o dani z přidané hodnoty k tomuto datu provedena, hrozí sankce ze strany Komise.“

Žádná diskuse se o návrhu nevedla a nikdo nebyl proti. Obsah zákona nebyl pro nikoho z poslanců důležitý. Museli jsme ho schválit, protože to byl požadavek Evropské unie.

Zákon přitom dokonale odradil od podnikání všechny mladé lidi, kteří si zřídili vlastní webové stránky a začali získávat drobný příjem z reklam od společnosti Google. Podle nové směrnice by se museli kvůli pár desítkám korun stát plátci daně z přidané hodnoty a podstoupit papírování, které rozhodně nestojí za to.

Ve skutečnosti podobnými větami předkládají ministři poslancům zákony na každém zasedání Poslanecké sněmovny. Uveďme si ještě tři namátkové příklady.

Podobně ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil předkládal 26. září 2007 Sněmovně návrh antidiskriminačního zákona: „Proti České republice se již v tuto chvíli vedou čtyři řízení pro porušení Smlouvy o založení Evropských společenství, konkrétně porušení článku 226, z nichž jsou dvě ve fázi formálního upozornění a další dvě ve fázi podmíněného stanoviska. …návrh, který zde máme před sebou, striktně vychází z nutných závazků, které máme ve vztahu k členství v Evropské unii, a z toho, co musíme transponovat do našeho právního řádu.“

Nešlo přitom o maličkost. Tento zákon obrátil na ruby staletý princip právního státu – zásadu presumpce neviny. Na základě směrnic EU místo toho, aby žalující u soudu prokazoval vinu osoby, kterou zažaloval, bude žalovaný povinen dokázat, že „nediskriminoval“. Když vás zažaluje zhrzený zájemce o pronájem vašeho bytu nebo uchazeč o zaměstnání, vy budete muset prokázat, že jste ho nediskriminoval – na základě pohlaví, etnického původu či sexuální orientace.

Stejným způsobem představoval ministr kultury Václav Jehlička 24. října 2007 poslancům návrh zákona, který nařizuje odvádět autorské poplatky z rádií a televizí na hotelových pokojích: „Tato drobná novelizace zákona má jedinou ambici. Tou je co možná nejrychlejší reakce na konkrétní výtky Evropské komise vůči českému autorskému zákonu z hlediska jeho slučitelnosti se závaznou komunitární úpravou. Tyto výhrady jsou totiž předmětem dvou řízení aktuálně vedených proti České republice.“

Z nepřeberného množství příkladů si ještě uveďme ze stejného dne, jak ministr průmyslu a obchodu Martin Říman předkládal novelu zákona o ochraně spotřebitele: „Uvedu další, myslím, že za ten rok, co jsem v úřadě, čtvrtou novelu zákona o ochraně spotřebitele. Tento zákon je pravděpodobně nejčastěji novelizovaným zákonem v poslední době. Není to proto, že bychom byli blázni na ministerstvu a tyto novely si zase vymýšleli jako nějakou dobrou zábavu, ale je to prostě proto, že ve všech zmíněných případech, kdy jsem tady stál s další novelou zákona na ochranu spotřebitele, tak to bylo vynuceno nějakým právním předpisem Evropské unie. Nejinak je tomu i nyní, kdy jde o transpozici směrnice 2005/29/ES“

Řeč Martina Římana byla výjimečná v tom, že si uvědomoval absurdnost role, v níž se octl. Nakonec k tomu ještě dodal: „Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím lze udělat … abychom se vyhnuli napadení ze strany Evropské komise ohledně nedostatečné transpozice, což už se v jiných případech několikrát stalo.“ A opět – žádný poslanec nehlasoval proti.

Poslanci tyto zákony vlastně neschvalují. Oni je – řečeno jazykem Evropské unie – „transponují“ či „implementují“. Zvedání rukou je jen jakýsi formální rituál, je to předstírání demokracie. Tento rituál podstupují poslanci společně bez ohledu na barvu – komunisté, sociální demokraté, lidovci, občanští demokraté i jejich občasné různé mutace.

Poslanci jen hrají hru na demokracii. Předstírají před sebou i před veřejností, že zvedání rukou je projevem svobodné vůle, ač ve skutečnosti vědí, že zákony nařízené Evropskou unií schválit musí.

Dva druhy zákonů

Netýká se to všech zákonů. Nicméně okruh záležitostí, v nichž mohou volení zákonodárci rozhodovat na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí, tedy okruh záležitostí, které můžeme ovlivnit demokratickou volbou a veřejnou debatou, se dramatickým tempem zužuje. Demokracie v České republice je značně ochromena.

Ve skutečnosti parlament schvaluje dva druhy zákonů. Jedna část jsou zákony, které schválit může a nemusí. Druhá část jsou zákony, které schválit musí. První skupina zákonů jsou zákony navrhované z iniciativy české vlády a českých poslanců. O těch se před jejich případným schválením vede veřejná diskuse. Zákonodárci se za ně zodpovídají českým voličům, kteří si je volí.

Druhou skupinu tvoří zákony, které schválit musíme na základě direktiv Evropské unie. O těchto zákonech se před jejich schválením veřejná diskuse nevede. Ani by to nemělo smysl. Schválit je musíme, jinak by Evropská unie vyměřila České republice finanční sankce. Formálně poslanci zvedáním rukou „hlasují“, reálně to ale svobodná volba není.

Příkladem první skupiny zákonů, těch, které jsou předkládány z iniciativy české vlády a českých poslanců, jsou např. plán na zavedení šrotovného, debata o zvýšení mateřské, návrh plošného zákazu kouření v restauracích nebo návrh povinného vedení registračních pokladen. O těchto návrzích se píše v novinách, probírají se v televizi, povídají si o nich lidé v hospodě. Politici tuto debatu vyhodnocují a mohou jí přizpůsobit svůj postoj při konečném hlasování. Demokracie tak prostřednictvím veřejné debaty funguje v průběhu celého volebního období. Navíc pokud jsou tyto zákony schváleny, a přitom se ukážou nakonec jako špatné, mohou být po volbách příští vládou zrušeny nebo změněny.

Příkladem druhé skupiny zákonů jsou antidiskriminační zákon, povinné kvóty na biopaliva v benzínu a naftě, návrhy na zvyšování spotřebních daní, nařízené výkupy elektřiny ze solárních elektráren nebo zákazy žárovek. O těch se předem nediskutuje. Ani v českém parlamentu, ani v hospodách, ani v novinách. Vede se o nich nanejvýš marná intelektuální debata ex post, když už jsou na evropské úrovni přijaty. Občas někdo někde napíše názor o tom, že jde o chybnou regulaci, ale nemá to žádný význam. Vstoupení takové legislativy v platnost taková debata nemůže nijak ovlivnit. Demokracie zde nemá žádný prostor.

S každou další evropskou smlouvou přibývá legislativy tohoto druhého typu a ubývá legislativy prvního typu. Posiluje se tak frustrace lidí z politiky. Když politika přestává být soupeřením o charakter zákonů, mění se v pouhé soupeření o vliv na státní zakázky, což je praktická reálná moc, která politikům stále zbývá.

Hlavní politické strany, které přijímají naše členství v Evropské unii jako danost, se k sobě v důsledku politicky přibližují. Na vlastní politické vymezování se proti sobě – tedy na vlastní fungování politiky v jejím demokratickém slova smyslu – jim zbývá stále méně prostoru. Většina věcí je dána shora – rozhodnutím Bruselu.

Proč nejsem eurofederalistou

Následující text jsem publikoval v roce 2003, před referendem o vstupu do Evropské unie, ve stejnojmenném sborníku. Vysvětluji v něm, proč jsem se chystal hlasovat v referendu proti vstupu do EU. Přenesme se na chvilku o několik let zpět do roku, kdy Česká republika byla samostatným státem a zvažovala vstup do Evropské unie.

„Existují dvě vize uspořádání Evropy. První vizí je Evropa svobodných národů, kde nemůže jeden stát nařizovat něco státu druhému či občanům druhého státu. Opatření ve společném zájmu evropských zemí mohou být přijímána jen na smluvním základě, na základě svobodné vůle všech zúčastněných stran. Žádná země nemůže být nucena plnit požadavky jiných zemí.

Druhou vizí je federální Evropa, kde jedny státy mohou přehlasovat druhé, kde občané jedněch států mohou přehlasovat občany druhých států a donutit je plnit opatření, se kterými druzí nesouhlasí. Na vynucování evropské legislativy musí federální Evropa disponovat federální policií, federálními soudy, federálními věznicemi a federální armádou.

Současná Evropská unie je na pomezí obou modelů. Už není Evropou suverénních států, protože nařízení z Bruselu se vztahují na členské státy a jejich občany bez ohledu na to, zda jejich zástupci s těmito nařízeními souhlasí. Na druhé straně Evropské komisi, Evropské radě a Evropskému parlamentu chybí zatím evropská policie a evropská armáda, a proto až některý členský stát přestane bruselská nařízení plnit, bude evropská byrokracie bezzubá. Toho se všichni zastánci politického sjednocování Evropy obávají, a tak tlačí na další federalizaci Evropské unie, aby byla evropská byrokracie vyzbrojena donucovacím aparátem.

Na první pohled se může zdát zvláštní, proč někdo odmítá model soužití suverénních států založený na dobrovolnosti, a namísto toho prosazuje superstát (tj. nadstát), kde mohou být prosazovány zájmy jedněch na úkor druhých.

První motivací je sociální inženýrství. Mnoho lidí má v hlavě velké projekty. Málokdo je však dokáže realizovat ve vlastní firmě, na základě získání přízně klientů. Tito lidé se pak dávají na politiku, kde mohou velké záměry prosazovat na základě státní moci za peníze i těch lidí, kteří o jejich projekty nemají zájem. Evropská unie je příležitostí provádět experimenty sociálního inženýrství ve velkém.

Druhou motivací je přesvědčení, že ve sjednocené Evropě bude možné lépe prosazovat národní zájmy. Ovšem v politice, na rozdíl od podnikání, jsou zájmy jedněch prosazovány na úkor druhých, pomocí hlasování. Zájem německých odborů zavést v celé Evropě německé normy podnikání a německé daně bude patrně v rozporu s českým zájmem prosadit se v konkurenci na zahraničních trzích. Je nad slunce jasné, že velké státy budou moci v nadstátu prosazovat své zájmy účinněji než malé země. Česká republika je malou zemí a v evropské federaci by dlouhodobě nemohla být spokojena.

Někteří naši politici, kteří jsou kritičtí k federalizačním procesům, k nimž v EU dochází, přesto chtějí do EU vstoupit s odvoláním, že chtějí EU reformovat zevnitř. Připomíná to občany, kteří v Československu za drobné výhody vstupovali do KSČ a přátelům i sami sobě to vykládali jako vůli rozvracet stranu zevnitř. Ať již tito lidé vstupovali do KSČ z nedostatku prozíravosti či z nedostatku charakteru, výsledek byl stejný. Reforma zevnitř se ukázala jako nemožná.

Již dnes nařizuje Evropská unie občanům členských zemí minimální výši většiny daní, výši dovozních cel, ukládá členům platit příspěvky na bruselskou byrokracii a pomocí direktiv a regulací nařizuje tisíce menších či větších omezení podnikatelské svobody. V referendu má Česká republika možnost zvolit si, zda do stávající Evropské unie vstoupí, či zda zůstane suverénním státem. Zda si bude nadále stanovovat své zákony sama, či zda bude muset uzákoňovat legislativu bruselskou. Evropská unie je již dnes z velké části federalizovaná a federalisté v ní mají zřetelně navrch. Považuji za rozumné počkat si na další vývoj Evropské unie a zachovat pro tentokrát České republice suverenitu. Proto budu v referendu hlasovat proti vstupu České republiky do Evropské unie.“

Do stejného sborníku přispěl i tehdejší předseda ODS Mirek Topolánek. Topolánek tehdy mimo jiné napsal slova, která bych bez výhrad podepsal:

„Vyznávám Evropu mezivládní spolupráce, Evropu bez nárůstu centrální a ve své podstatě nedemokratické moci... Chci Evropu národních států, jejichž občané budou vědět, kdo jim vládne, jak je zvolit a také jak se jich zbavit, Evropu národních vlád, odpovědných svým a pouze svým občanům. Chci svobodně obchodující Evropu, která podporuje podnikání a neuvaluje dusivé regulace na kdeco a kdekoho. Chci takovou evropskou integraci, která daňovou, hospodářskou a sociální politiku ponechá národním státům, protože to jsou hlavní oblasti ideologických rozdílů mezi stranami. Integraci, jež respektuje suverenitu národních států ve věcech zahraniční a imigrační politiky. Chci integraci, která nebude ohrožovat čtyři základní principy Evropského hospodářského prostoru.“

„Nechci žádné Spojené státy evropské, dnes spíše v podobě Evropské antiamerické federalistické socialistické republiky. Nechci tedy umělý, bruselskými byrokraty nadekretovaný, evropský superstát. Nechci evropskou ústavu, protože ústavu mají pouze státy. Nechci další prohlubování evropské politické, měnové či bezpečnostní integrace. Nechci ani jednoho evropského prezidenta, natož tak dva. Nebudu se podílet na vytváření žádné konkurenční bezpečnostní nebo vojenské struktury, jež by měla omezit manévrovací prostor Severoatlantické alianci. Nemám zájem, aby někdo ve Štrasburku rozhodoval o tom, kolik procent českých žen, příslušníků národnostních menšin, gayů nebo lesbiček má být zaměstnáno v té nebo oné instituci nebo sedět v parlamentu. Nechci, aby se v Bruselu rozhodovalo o zkracování pracovního týdne či jiném „vylepšování“ podmínek pro naše zaměstnance“

Pozorný čtenář, který v uplynulých letech sledoval českou politickou scénu, si jistě všiml hlubokého rozporu mezi Topolánkovými slovy roku 2003 a Topolánkovými činy let 2008 a 2009.

Dnes máme – díky Topolánkovi, který sjednal a v českém parlamentu prosadil Lisabonskou smlouvu – centralizovanou Evropskou unii s evropským prezidentem a ministrem zahraničí, se společnou imigrační a zahraniční politikou, s pravomocemi na určování kvót, pracovního týdne i sociální politiky. Přesně to, proti čemu se Topolánek roku 2003 vymezoval.

Kde se stala chyba? Proč se lídr ODS – a celá hlavní pravicová strana založená v roce 1991 Václavem Klausem na idejích klasického liberalismu a národní demokracie – odvrátili od původních zásad? Koho má volit občan, který chce co nejméně zákonů a nechce, aby náš zákonodárný sbor podléhal diktátu Bruselu? Je šance na změnu, nebo apatičtí občané vlažně využívající svého volebního práva nechají politiky, aby svoji zemi vedli k úpadku?

Rozpad EU

Je pravděpodobné, že se Evropská unie jednou rozpadne. To může probíhat ústavně, nebo živelně. Ústavní cestou by byla dohoda všech členských států na rozpuštění EU, kterou by musely ratifikovat všechny členské státy.

Vzor ústavního ukončení federace existuje v rozdělení Československa, které se rozdělilo rozhodnutím federálního shromáždění. Československá ústava neobsahovala žádnou proceduru „vystoupení“ republiky z federace, proto jiná zákonná cesta k ukončení federace než federálním ústavním zákonem neexistovala. Zákon 542/1992 o Zániku České a Slovenské federativní republiky z 25. listopadu 1992 stanovil v článku 1:

„Uplynutím dne 31. prosince 1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika. Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika.“

Zákon měl celkem 2 strany a stanovil nástupnictví, zánik federálních orgánů a mandátu federálních poslanců. Umožnil přijímání zákonů samostatných států před jejich oficiálním vznikem a zakázal nástupnickým státům používat federální státní symboly.

Sovětský svaz umožňoval vystoupení svazové republiky v článku 72 Svazové ústavy z roku 1977: „Každé svazové republice zůstává právo Svaz sovětských socialistických republik svobodně opustit“ ( ). Když se nicméně pokusila jako první opustit Sovětský svaz 11. března 1990 Litva, poslala sovětská armáda do Vilniusu tanky, aby uhájily sovětskou suverenitu. Sovětský svaz to neustál, Litva se osamostatnila a po ní následovaly další republiky. Nakonec Sovětský svaz opustila formálně i Ruská federace jako největší ze svazových republik. Michail Gorbačov jen ještě chvilku působil jako formální prezident státu, z nějž už všichni vystoupili. Sovětský svaz přestal de facto existovat. Už nebyl nikdo, kdo by prezidentovi posílal plat. Možná takto jako kůl v plotě jednou skončí i prezident EU Herman Van Rompuy.

Ačkoliv jsem přesvědčen, že k rozpadu EU jednou dojde (Evropská unie není nějakým daným koncem dějin), domnívám se, že to nepřijde brzy. A rozpad může být velmi živelný a nákladný. Má proto smysl posoudit možnost řízeného vystoupení z EU a promyšleného uspořádání oboustranně výhodných a přátelských vztahů mezi Českou republikou a Evropskou unií.

Vystoupení z EU

Existuje v minulosti příklad, kdy nějaká země opustila Evropskou unii? Příkladem země, která Evropskou unii (tehdy Evropská společenství) opustila, je Grónsko. Grónsko se stalo spolu s Dánskem – jako dánské území – členem Evropských společenství v roce 1973, přestože přes 70 % voličů v Grónsku hlasovalo proti vstupu do ES. Poté, co Grónsko získalo v roce 1979 samosprávný status, konalo se 23. února 1982 úspěšné referendum o vystoupení z ES.

V reakci na grónské referendum členské země Evropských společenství uzavřely Smlouvu o vystoupení Grónska – dodatek k zakládající smlouvě, který stanoví, že se zakládající smlouva nevztahuje na Grónsko.

V Grónsku díky tomu nemuseli zavést DPH dle požadavků evropských směrnic, ani nemusí mít spotřební daň z benzínu v minimální výši platné v EU 0,359 eur na litr – a např. benzín tam tak stojí v přepočtu 11 korun. Gróňané nemusí přidávat do nafty biopaliva ani vyrábět drahou elektřinu ze slunce. Nikdo tam nezakazuje používání žárovek. Grónsko ovšem nemohlo vystoupit tak, že by jednostranně přístupovou smlouvu vypovědělo, protože v době vstupu do Evropských společenství nebylo suverénním státem.

Grónsko nebylo smluvní stranou smlouvy o přistoupení, ale dánskou kolonií. Proto potřebovalo speciální smlouvu o vystoupení.

Příklad vystoupení členské země z EU jednostranným vypovězením smlouvy neexistuje. A ani nikdy existovat nebude, protože Lisabonská smlouva, která začala platit 1. prosince 2009, tuto možnost vyloučila.

Před Lisabonskou smlouvou zakládající ani přístupové smlouvy EU neobsahovaly žádný speciální popis procedury vystoupení, což znamenalo, že by se na výpověď smlouvy vztahoval článek 57 Vídeňské úmluvy o mezinárodním smluvním právu. Ten praví, že pokud mezinárodní smlouva neobsahuje žádné podmínky výpovědi, provádí se vypovězení smlouvy podáním oznámení o výpovědi s minimálně roční výpovědní lhůtou.

Lisabonská smlouva toto mění a popisuje proceduru vystoupení. To znamená, že členství v EU nelze jednostranně vypovědět. Vystoupení z EU je po ratifikaci Lisabonské smlouvy možné jen prostřednictvím procedury popsané v čl. 49a Smlouvy:

Odst. 1: „Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 188n odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.“

Odst. 2: „Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.“

Odst. 3: „Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají.“

Lisabonská smlouva tedy sice znemožnila opuštění Evropské unie jednostrannou výpovědí, na druhé straně stanovila jasnou proceduru, podle které by se vystoupení členského státu mělo řídit.

Po oznámení záměru vystoupit z EU ze strany členského státu se začne vyjednávat o smlouvě, která by upravovala obchodní a jiné vztahy mezi zeměmi EU a státem, který z EU vystupuje. Pouze pokud by se nepodařilo takovou dohodu uzavřít, bylo by členství ukončeno bez nové dohody do dvou let od oznámení záměru vystoupit z EU.

Uzavření takové dohody by nicméně bylo užitečné pro to, aby i po vystoupení z EU byl smluvně zaručen volný obchod a další důležité záležitosti týkající se mezinárodních vztahů. Jak ukážu dále, sjednání takové dohody není nezbytné, protože Česká republika má smlouvy, které jí zaručují bezpečnostní garance a volný obchod i po vystoupení z EU. Případná dohoda sepsaná při vystupování z EU by nicméně mohla zajistit lepší podmínky, než jaké máme beztak garantované.

Vystoupení z EU by tedy mělo probíhat následujícím způsobem:

1. Členský stát svými vnitřními procedurami rozhodne o záměru vystoupit z EU. Je vnitřní věcí každého státu, jestli k tomu použije referendum nebo rozhodnutí parlamentu.
2. Tento záměr členský stát formálně předá předsedovi Evropské rady rukama prezidenta, premiéra či pověřeného ministra.
3. Vystupující členský stát zahájí jednání o podmínkách vystoupení. Tyto podmínky mohou zahrnovat i majetkové vypořádání podílů členského státu v Evropské investiční bance a v Evropské centrální bance, dohodu o předčasném ukončení mandátu evropských poslanců za danou zemi, a rámec dohody o volném obchodu a cestování.

Dnem vystoupení by samozřejmě dál zůstaly v platnosti zákony, které Česká republika uzákonila na základě směrnic a nařízení EU. Současně by ale od toho dne mohla vláda i kterýkoliv český poslanec navrhnout v českém parlamentu zrušení kteréhokoliv zákona, který jsme museli na základě směrnic a nařízení EU v minulosti přijmout a který se ukázal jako nevýhodný.

Výhodou České republiky, až bude vystupovat z EU, je, že bezpečnost a volný obchod má smluvně zajištěny mimo rámec EU. Česká republika má smluvně garantovanou bezpečnost v rámci NATO a volný obchod se státy EU v rámci smlouvy o Evropském hospodářském prostoru. Jakákoliv dohoda o vystoupení z EU by tedy měla sloužit k dojednání ještě lepších podmínek, než jaké nám stávající smluvní rámec garantuje.

Česká republika jako daňový ráj

Vystoupení z Evropské unie není cíl sám o sobě. Nejvyšším cílem je svoboda občanů České republiky, s níž přichází prosperita. Vystoupení z EU je cestou k tomuto cíli.

Vím, že bude trvat dlouho, než vznikne v České republice politická většina pro vystoupení z Evropské unie. Chtěl jsem ale v této knížce jasně ukázat, že členství v Evropské unii má alternativu.

Znovuzískání samostatnosti je podmínkou nutnou, nikoliv však podmínkou postačující k tomu, aby se Česká republika stala svobodnou a prosperující zemí.

Se samostatností musíme dobře zacházet. Musíme v sobě najít dost síly, abychom dokázali dobře využít svobody určovat si zákony sami. Musíme si dokázat zvolit politiky, kteří budou ochotni nebrat nám svobodu rozhodování, politiky, kteří budou schopni zrušit hloupé regulace, seškrtat neefektivní výdaje, zastavit státní zadlužování.

Česká republika jako samostatný stát může být otevřenou, přátelskou, ekonomicky liberální zemí, která ráda uvítá zahraniční turisty i investory. Může být zemí, která nebude občany zatěžovat přílišnými daněmi, zemí, která si nadevše váží svobody svých občanů.

Měli bychom být zemí svobodnou, otevřenou zahraničnímu obchodu. Zemí, jejíž občané mohou volně cestovat do spřátelené ciziny, stejně jako občané spřátelených zemí k nám.

Ihned po znovuzískání samostatnosti bychom mohli zrušit:

• Povinné přimíchávání biopaliv do nafty a benzínu (úspora pro občany 10 miliard korun ročně)
• Povinné vyrábění elektřiny ze slunce a větru (úspora pro spotřebitele 20 miliard ročně)
• Daň z elektřiny, uhlí a plynu, kterou jsme zavést a jejíž výběr sotva pokrývá náklady na výběr (úspora 4 miliardy ročně)
• Zákaz žárovek (občané se budou sami rozhodovat, kam si koupí zářivku a kam žárovku)

Získáme zpět 6 miliard korun, které jsme museli zaplatit jako kapitálový vklad do Evropské investiční banky.

Občané získají ročně 9 miliard korun, které dnes v podobě cel uvalených Evropskou unií na dovážené zboží, odvádíme ve prospěch rozpočtu Evropské unie. Mohli bychom prostě cla nevybírat a občanům v cenách dováženého zboží těchto 9 miliard korun ročně ušetřit – jako to dělá např. Švýcarsko.

Přestaneme platit roční příspěvek 35 miliard korun do rozpočtu Evropské unie a přestaneme vynakládat 20 miliard korun na kofinancování evropských dotací. Přestaneme si dotacemi pokřivovat trh. Podnikatelé už nebudou moci dostávat dotace na rekonstrukci hospody nebo na nákup tiskařských strojů. Místo toho budou všichni platit nižší daně.

Místo nemravného soutěžení o dotace budou podnikatelé opět mezi sebou férově soutěžit kvalitou a cenou svých služeb.

Budeme moci zrušit celou řadu zbytečných úřadů, které musíme mít na přerozdělování evropských dotací. Ušetříme miliardy korun daňových poplatníků.

Česká republika je navíc doslova dopravní křižovatkou uprostřed Evropy. Z Rumunska, Bulharska a dalších východních zemí se vozí do západní Evropy obrovské objemy zboží, od automobilů přes potraviny po ledničky. Česká republika je pro toto zboží přirozenou dopravní cestou. Musíme si ale za tuto dopravu nechat řádně zaplatit. Po znovuzískání samostatnosti budeme moci za tranzit zboží přes naše území účtovat vyšší mýto, zatímco dnes sazby za příhraniční tranzit reguluje Evropská unie. Dopravci budou nakonec rádi platit více za české dálnice, než aby se trmáceli přes Alpy.

Jako samostatný stát sousedící s Evropskou unií se dokonce může Česká republika stát jakýmsi daňovým rájem a efektivně přilákat ke zdanění daňové poplatníky sousedních zemí.

Existuje několik nezávislých suverénních států, které sousedí s Evropskou unií. Např. Andora a Švýcarsko, které do Evropské unie nikdy nevstoupily, nejenže s EU sousedí, jsou Evropskou unií dokonce obklopeny.

Většinu států, které s EU sousedí, Evropská unie současně označuje za daňové ráje.

Výraz „daňový ráj“ přitom není přesný. Vznikl nejspíš tak, že Němci či Francouzi si při překladu anglického výrazu „tax haven“ popletli slovo „haven“ (přístav, útočiště) se slovem „heaven“ (nebe, ráj) – a vzniklo z toho Steuerparadies či paradis fiscaux. Češi to z němčiny či francouzštiny patrně převzali. Žádná země není rájem. Jsou jen země, kde se dá slušně žít a kde stát lidem nebere více, než kolik je nezbytně nutné.

Faktem ale je, že země, které Evropská unie označuje jako daňové ráje, se vyznačují nejen nízkým zdaněním, ale i vysokou životní úrovní. Tyto země se stávají stále častěji útočištěm pro daňové poplatníky ze zemí EU – a země EU stále více zaostávají za životní úrovní v těchto daňových rájích.

Kdyby byla Česká republika nezávislým státem vedle Evropské unie, mohla by podobně jako Andora nebo Švýcarsko stanovit své daně pod úrovní EU. Čeští občané by jednak mohli platit nižší daně a jednak by ministerstvo financí vybralo více peněz od cizích daňových poplatníků, kteří by si u nás častěji dali oběd, častěji natankovali a nakoupili více zboží a služeb.

Česká republika má navíc krásnou přírodu a je historickým klenotem. Je předurčena k tomu, aby její obyvatelé těžili z této unikátní příležitosti. Jediné, co potřebujeme, je svoboda.

(Petr Mach – Jak vystoupit z EU. Praha: Laissez Faire 2010. ISBN 978-80-254-6624-7)