Pro dnešní (nikoli knižní, avšak navýsost důležité) zastavení jsem vybral tři dokumenty vztahující se k té době a osudům obyvatel českých zemí. Nejprve Hitlerův výnos o zřízení protektorátu, poté část projevu zastupujícího říšského protektora R. Heydricha 2. 10. 1941 o tom, jak si tento nejspíše druhý muž říše představoval germanizaci českého „prostoru“ (zvláště tento text nenechává ani na vteřinu příčinu k pochybám, jakými pohnutkami byli Němci vedeni), a nakonec statistiky zavražděných Čechů v průběhu okupace, které jsou, jak už to čísla obvykle umí, nejlepším argumentem proti všem frázím a propagandistickým vábničkám.

Nejprve tedy výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (Adolf Hitler, 16. 3. 1939), kterým bylo území Čech a Moravy přičleněno k území Velkoněmecké říše. Protektorát Čechy a Morava (49 363 km2, 7 380 000 obyvatel) měl formálně autonomní správu, jeho vláda i státní prezident však byli podřízeni okupační moci. K zastupování zájmů Říše byl zřízen úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě. Území protektorátu se stalo součástí celního území Německa; měnou byla říšská marka a protektorátní koruna, jejichž nerovný kurs určovala říšská vláda.

Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939)

Po tisíce let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko - Slovensko vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru, jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organizovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší, důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnout rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Článek 1
(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území velkoněmecké říše a vstupují jako “protektorát Čechy a Morava” pod její ochranu.
(2) Pokud obrana říše toho vyžaduje, učiní vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

Článek 2
(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. zák. I, str.1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.
(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky protektorátu Čechy a Morava.

Článek 3
(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.
(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami říše.
(3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

Článek 4
Hlava autonomní správy protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry vůdce a říšského kancléře.

Článek 5
(1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje vůdce a říšský kancléř “říšského protektora v Čechách a na Moravě”. Jeho úřední sídlo jest Praha.
(2) Říšský protektor jako zástupce vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic vůdce a říšského kancléře.
(3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzováni říšským protektorem. Potvrzení může býti odvoláno.
(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi říši, a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.
(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.

Článek 6
(1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.
(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením “vyslanec”.

Článek 7
(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.
(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.
(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organizaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

Článek 8
Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

Článek 9
Protektorát náleží celnímu území německé říše a podléhá její celní výsosti.

Článek 10
(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.
(2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.

Článek 11
(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.
(2) Pokud je dána společná potřeba, může říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.
(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Článek 12
Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany německou říší.

Článek 13
Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení tohoto a doplnění výnosu.

Příprava germanizace českých zemí

(Z projevu zastupujícího říšského protektora R. Heydricha 2. 10. 1941 k činitelům okupačních úřadů několik dnů po svém příchodu do Prahy).

„Hlavní myšlenka pro všechno naše jednání musí zůstat nevyslovena, že totiž tento prostor musí být německý a že Čech v tomto prostoru koneckonců už prohrál. To jsou věci, které můj úkol zde dělí na dvě zcela velké a jasné etapy a oblasti úkolů. První je válečný bezprostřední úkol, druhý je úvodem dalekosáhlého konečného řešení. První blízký úkol je diktován nutností vedení války. Potřebuji v prostoru totiž klid, aby dělník, český dělník, věnoval svou pracovní píli úplně německému válečnému úsilí a abychom při zdejší obrovské existenci zbrojního průmyslu nezdržovali přísun a další zbrojní vývoj. K tomu dále patří, že se musí českým dělníkům dát přirozeně tak nažrat - smím-li to říci tak zřetelně - aby mohli konat svou práci. Patří k tomu však i nutnost dávat pozor, aby Čech nepoužil podle svého svérázu této tísně říše k získání nějakého soukromého a vlastního českého zvláštního prospěchu. Tento bezprostřední úkol předpokládá, že nejprve Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě, aby zcela přesně věděli, že zde diktuje německý zájem a že jediným rozhodujícím činitelem je říše.

Říše, zastoupená svým vedením v této oblasti, teď také Vámi, pánové. Říše si nenechá se sebou zahrávat a je pánem v domě, t. j., že také skutečný Němec nesmí Čechovi nic odpustit, a tak jako v říši židům. Nesmí být žádný Němec, který by řekl: „Ten Čech je ale slušný." To bylo problémem při židovské otázce v Říši, můžete si představit, co by se bylo stalo při takovém řešení židovské otázky. Takže když zde někdo řekne: „Ten je slušný, toho musíme vyjmout," když my všichni nevytvoříme při svém celkovém stanovisku zřetelně a jasně frontu proti češství, bude Čech vždy nalézat zadní vrátka, kterými proklouzne. Tato otázka, zda lze o jednotlivci říci, že je opravdu slušný chlap, přijde na přetřes teprve, přistoupíme-li k zahájení dalekosáhlého konečného řešení, tedy k otázce poněmčení a k těmto problémům...

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, které také, prosím, abyste si je nechali rovněž pro sebe, bych Vám však chtěl sdělit, protože je musíte znát, abyste se nedopouštěli při prozatímním řešení chyb. Pánové, konečné řešení se bude muset vypořádat s následujícím:

Za prvé, že tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německy. Tento prostor je srdcem říše a my nikdy nestrpíme, aby - jak to ukazuje vývoj německých dějin - z tohoto prostoru dostávala říše vždy ránu dýkou. Ke konečnému poněmčení tohoto prostoru nechci snad říci, že bychom se chtěli pokusit starými metodami poněmčit tento český ksindl, nýbrž postupovat zcela střízlivě a začít s věcmi, které je možno provádět zastřeně již dnes, abychom získali přehled, co z lidí v tomto prostoru je poněmčitelné, musíme provést zjištění v rasově národním smyslu. To znamená, že musím nejrůznějšími způsoby, nejrůznějšími zadními dvířky najít příležitost ohmatat jednou veškeré obyvatelstvo po stránce národní a rasové. Zda pojízdnými rentgeny, prohlídkou ve škole nebo rasovým přezkoušením mládeže při domnělém ustanovení pracovní služby, musím dostat celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. To jsou následující lidé: kteří jsou rasově dobří a dobře smýšlející, to pak je zcela prosté, ty můžeme poněmčit. Potom máme druhé, to jsou protipóly: rasově špatní a špatně smýšlející, tyto lidi musíme dostat ven. Na východě je mnoho místa. Potom zůstává uprostřed jen střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé rasově špatní a lidé rasově dobří, špatně smýšlející. U dobře smýšlejících rasově špatných se to bude muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v říši nebo nějak jinak a postaráme se, aby už neměli děti a aby se v tomto prostoru dál nerozvíjeli. Ale netrhejte hlavou, vždyť to všechno je pouze teorie. Potom zůstanou zbývající, rasově dobří, špatně smýšlející. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vedoucí vrstva. Musíme zde uvažovat, co s nimi uděláme. U jedné části rasově dobrých, špatně smýšlejících, nezbude nic jiného, než abych je zkusil usídlit do říše do čistě německého prostředí, poněmčit je a převychovat, nebo když to nepůjde, je nakonec postavit ke zdi. Nemohu je vysídlit, neboť by na druhé straně tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se obrátila proti nám. To jsou zcela jasné základní myšlenky, které nám musí být vedoucí směrnicí. Kdy se to uskuteční, je otázka, kterou musí rozhodnout Vůdce. Ale plánovat a shromažďovat hrubý materiál, to jsou věci, které můžeme už zahájit...“

(Zdroj: Chtěli nás vyhubit. Dokumenty, Praha, 1961, in: KVAČEK, R., KUKLÍK, J., MANDELOVÁ, H., PAŘÍZKOVÁ, I.(ed.), XX. století o sobě. Dějiny v dokumentech, Dialog, Liberec 2005.)

Oběti v okupovaném pohraničí

Od jara 1938 docházelo v pohraničních oblastech českých zemí k srážkám, které přerůstaly v místní ozbrojené konflikty. Jen za období 12. až 30. září uvádějí archivní materiály nejméně 52 uniformovaných a 10 civilních obětí nacistů, za první říjnové dny další dvě, respektive tři, usmrcené osoby. Aktuální odhady počtu českých obětí z řad vojáků a uniformovaných sborů na přelomu let 1938/1939 se blíží číslu 200.

Na okupovaném pohraničním území zatkly německé operační oddíly řádově několik tisíc odpůrců nacismu, z nichž 2 500 poslaly do koncentračních táborů. Většina z nich sice byla do počátku roku 1939 propuštěna, na ostatní však byla uvalena „ochranná vazba“. Jen z okruhu sudetských sociálních demokratů do vypuknutí války zemřelo nejméně 17 osob ve vězení, spáchalo sebevraždu nebo bylo zavražděno.

Na anektovaných územích záhy vstoupily v platnost norimberské rasové zákony. Po „křišťálové noci“ většina židovského obyvatelstva odešla do vnitrozemí, blíže nezjistitelný počet Židů byl odvlečen do koncentračních táborů. I poté docházelo k násilnostem vůči židovskému obyvatelstvu: například u Vejprt byli mezi 10. listopadem 1938 a 13. červencem 1939 postupně zavražděni tři Židé a gestapu se „nepodařilo“ vrahy vypátrat.

Po vypuknutí války teror dále zesílil. Zvláštní soud v Litoměřicích vynesl v období druhé světové války několik desítek rozsudků smrti. Dochované týdenní zprávy služeben gestapa v Liberci, Karlových Varech a Opavě dokumentují činnost 185 odbojových skupin, ve kterých společně působili čeští i němečtí antifašisté. Počet obětí na životech se však podařilo rekonstruovat jen částečně. Nejlépe dokumentováni jsou sociální demokraté: pro území sudetské župy i protektorátu je registrováno 766 úmrtí z řad německých sociálních demokratů (z nich 44 působilo v protektorátu). Na podporu antifašistickým silám v obsazeném pohraničí seskočilo také několik zahraničních výsadků, organizovaných exilovými představiteli ve Velké Británii a SSSR. V této souvislosti víme nejméně o 13 obětech na životech. V říšském záboru českého Těšínska zahynulo v důsledku nacistických represí přibližně 2 000 osob polské a české národnosti.

Oběti na území protektorátu

Po nastolení okupačního režimu ve zbytku českých zemí zahájilo gestapo akci Gitter a do května 1939 zatklo asi 6 000 levicově smýšlejících osob, z nichž 1 500 bylo deportováno do koncentračních táborů, převážně do Buchenwaldu.

Přibližně 2 000 osob bylo zatčeno při následující policejní akci, nazvané Albrecht I, v září 1939. Himmlerův oběžník z 20. září 1939 zaváděl možnost „zvláštního zacházení“ (Sonderbehandlung), popravy bez soudního řízení. V protektorátu byla tato metoda poprvé uplatněna při popravě devíti studentských funkcionářů zatčených po zásahu proti českým vysokým školám. Oběžník Hlavního úřadu říšské bezpečnosti z října 1939 umožňoval automatické prodloužení „ochranné vazby“ do konce války.

Není přesně známo, kolik občanů z území protektorátu bylo popraveno. Spolehlivější údaje se zachovaly k oběma stanným právům. Při prvním (27. září 1941 až 20. ledna 1942) bylo 486 osob odsouzeno k trestu smrti. Jen v období 27. září až 29. listopadu 1941 bylo v Praze popraveno na základě rozsudku stanného soudu 429 osob.

Nejvíce „soudních“ poprav se událo za druhého stanného práva v období 27. května až 3. července 1942. K počtu 1 585 vykonaných poprav je třeba připočítat 173 mužů z Lidic a 34 občanů obce Ležáky. Odveta za heydrichiádu však přesáhla uvedené období: smrt dvou roudnických gymnazistů v terezínské Malé pevnosti, poprava čtyř představitelů pravoslavné církve za podporu atentátníků, poprava členů skupiny „Jindra“, zavraždění 252 příbuzných a přátel parašutistů v Mauthausenu 24. října 1942 atd.

Od roku 1940 působil v Praze zvláštní soud, příslušný od roku 1943 pro trestní věci s výjimkou špionáže, vlastizrady a velezrady, tedy deliktů spadajících pod berlínský Lidový soudní dvůr. Popravy na základě rozsudku pražského soudu byly zpočátku vykonávány v Drážďanech, od dubna 1943 fungovala na Pankráci tak zvaná sekyrárna, kde bylo do konce války popraveno 1 066 osob.

Podle protektorátních statistik došlo v letech 1939 až 1944 k 3 226 soudním popravám; za jednotlivé roky to bylo 12, 4, 417, 1 790, 369, 634 případů. K roku 1945 je na území českých zemí evidováno 247 poprav. Tyto údaje nelze považovat za úplné: například k roku 1941 je udáváno 417 exekucí, avšak jen v uvedeném období 27. září až 29. listopadu bylo popraveno na základě stanného práva 429 osob. Celkový počet poprav by tedy musel přesáhnout číslo 3 300.

Co se týče poprav vykonaných mimo území protektorátu, jsou údaje ještě torzovitější. Podle dochovaných spisů vynesl Lidový soudní dvůr nejméně 347 rozsudků smrti nad protektorátními občany. V 296 případech bylo také zaznamenáno datum popravy, ve dvou případech došlo k úmrtí ve vězení, jeden odsouzený spáchal sebevraždu. Dalších 14 rozsudků znělo na doživotí, což mělo nezřídka za následek úmrtí ve vězení nebo „dodatečnou“ popravu. Při použití analogie lze vycházet z materiálu bývalé KSČ z 60. let, který podchycoval komunistické účastníky odboje v českých zemích. Mezi 19 080 zemřelými je uvedeno 3 649 popravených, z toho 378 v období obou stanných práv (tj. 18,25 % z celkového počtu), 307 sťatých na Pankráci (28,80 %) a 777 popravených v Malé pevnosti Terezín. V posledním čísle jsou zřejmě zahrnuti i zemřelí, respektive popravení, po deportaci z Terezína do koncentračních táborů. Materiál navíc uvádí 2 187 osob popravených mimo československé území nebo neznámo kde. Podíl popravených komunistů během stanného práva a v pankrácké sekyrárně vzhledem k celkovému počtu nejméně 3 300 poprav na území protektorátu dosahuje bezmála 21 %. Kdybychom započetli zmíněných 777 poprav spojených s Malou pevností Terezín, bude výsledek činit 44,30 %. Předpokládáme-li stejný podíl komunistů na počtu všech popravených mimo české území, docházíme při číslu 2 187 takto popravených komunistů k údaji 4 937. Součtem minimálně 3 300 a 4 937 docházíme k celkovému číslu minimálně 8 237 popravených osob, který není příliš vzdálen údaji z výzkumu Československého svazu protifašistických bojovníků (okolo 10 000 osob).

Nacistický teror v protektorátu neodráží jen počet „soudních“ poprav. V české odborné literatuře se setkáváme s počtem 105 000 až 115 000 zatčených osob na území protektorátu, nepočítaje deportace z rasových důvodů. Nacistické úřady zřejmě vedly po celou dobu okupace přesnou evidenci, zachovala se však jen torzovitě, zvláště za rok 1944, a to v měsíčních hlášeních Hlavního úřadu hospodářství a správy SS Oranienburg, posílaných K. H. Frankovi. Tato hlášení mimo jiné obsahují i počty „přirozených“ a „nepřirozených“ táborových úmrtí. Například v Mauthausenu je registrováno 4 473 zemřelých českých vězňů, dalších 3 784 ve Flossenbürgu, údaje za celé období pro další tábory už nejsou tak přesné. Celkový počet osob, které zemřely v koncentračních táborech mimo „konečné řešení židovské otázky“ či perzekuce romského obyvatelstva, lze odhadovat i při možném zdvojení údajů (část takto zemřelých jsou osoby popravené) na 20 000 osob.

Další část obětí jde na vrub postupu nacistů vůči partyzánům, jejichž činnost v protektorátu zesílila od zimy 1944/1945. Oběti na životech z řad partyzánů se částečně překrývají s popravenými osobami, popřípadě zemřelými v koncentračních táborech. Výzkum historiků J. Gebharta a J. Šimovčeka podchytil 503 případů úmrtí a 19 nezvěstných osob, které lze označit za účastníky partyzánského hnutí. Celkem 312 z nich padlo přímo v boji.

Jen za období Květnového povstání se odhady počtu obětí pohybují okolo 8 000, z toho asi 3 700 pro území tehdejší Velké Prahy a blízké okolí. Přímo v katastru hlavního města šlo o 1 693 Čechů a 663 osob jiných národností.

(Kol.: Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Živá paměť v nakl. Galén, 2006. ISBN 80-7262-393-1)