Přestože u kořenů tohoto kataklyzmatu nepochybně stojí zájmy politických struktur tzv. euroatlantického prostoru a muslimský příliv je spíše důsledkem a projevem, nikoli samotnou příčinou, je tento příliv skutečností, s níž je třeba se vyrovnat, a nejlépe to jde tehdy, když o věci máme dostatek informací. Velkou míru informací o dnešním islámu v poslední době přinesla kniha Billa Warnera Právo šaría pro nemuslimy (z roku 2015) nebo novější dílo téhož autora Věcná argumentace – Jak debatovat o islámu (z roku 2017). Někdo si možná vzpomene na téměř třicet let starou zkušenost s vynesením fatwy nad Salmanem Rushdiem a jeho Satanskými verši. Asi málokdo tehdy mohl tušit, že to, o čem jsme debatovali jako o těžko uvěřitelné realitě vzdálené jako Mars, bude zanedlouho součástí našich životů.

Je to už třináct let, co Evropu, tehdy tedy jmenovitě Francii a Paříž, zaskočily nenadále propuknuvší pouliční bouře organizované a prováděné příslušníky tamní muslimské komunity. Hořící auta, rozbité výlohy, vydrancované domy, to byl výsledek oněch událostí, které s tehdy vskutku nečekanou silou otevřely téma soužití různých národů, ras a náboženství. Tedy téma snášenlivosti a tolerance, a také téma nenávisti a fanatismu. Civilizovaná Evropa se desítky let snažila co nejvíc asimilovat příslušníky jiných národů a etnik, kteří sem přicházeli za ekonomickými jistotami nebo i politickými svobodami. Docházelo k postupnému odbourávání bariér. Evropa se ze všech sil snažila nově asimilovaným etnikům zachovat jejich původní identitu, poskytnout jim maximum práv a svobod. Skoro by se až dalo říci, že se jim snažila vytvářet iluzi jejich starého domova v nových, politicky svobodnějších a materiálně uspokojivějších podmínkách.

V některých zemích Evropy, například právě ve Francii, žije etnicky odlišné obyvatelstvo už ve třetí generaci. Týká se to zejména příchozích z bývalých kolonií, nejvíce ze středomořské severní Afriky. K Alžířanům či Marokáncům postupně přibyli Turci, Afghánci, Iránci a další národy z politicky neklidných oblastí, zejména asijských. A ponejvíce z té části, kde převládá islámské náboženství. Historikové a politologové se shodují v překvapivém závěru, že například právě pro muslimské enklávy, které od 50. let 20. století žily ve Francii v zásadě standardním integrovaným, byť třeba chudším způsobem života, v němž etnická a náboženská příslušnost nezaujímala dominantní postavení, v pokračujících generacích jako by náhle slova jako rasa, víra, původ získala nový a nekonečně dramatičtější význam. Jedna z tehdejších teorií tvrdila, že silný muslimský proud valící se střední a západní Evropou, povstal z faktu, že imigranti minulých generací jako by odsunuli otázky náboženských a etnických zvláštností na vedlejší kolej, a novodobý islámský fundamentalismus je jen více či méně přiměřenou reakcí. Druzí zase říkali, že problém je v ekonomickém postavení jiných etnik, jejich nerovnoprávném postavení a přístupu k vymoženostem tzv. západní demokracie. Že tedy nad psychologickými faktory převládají faktory vyloženě sociální. Tak jako tak stojí před námi už víc než dekádu s plnou intenzitou potřeba nového pohledu na soužití národů, etnik a náboženských skupin na půdě nové - mezitím stále více se integrující Evropy. Milionová migrační vlna posledních tří let tento proces pointuje a nutí nás k hledání odpovědí na mnohdy dávno zapomenuté otázky. A také hledání racionálního postoje, který je nutnou, nikoli jen postačující podmínkou k otevření cestě k řešení problému. Tu za nás totiž nevymyslí bruselští a berlínští byrokrati. Myšlení je doménou myslitelů, a těch se v oněch jmenovaných mocenských centrech po čertech nedostává. Tam se jen hraje o zájmy.

V dnešním a příštím pokračování seriálu „Jak jsem potkal knihy“ se zastavím u dvou knih dvou kritiků obou protilehlých extrémů, muslima a Žida. Tedy bývalého muslima a Žida velmi kritického vůči židovské politické ideologii a praxi. Obě knihy se navzájem doplňují a nesou hlavní étos v jednoduchém sdělení: fanatismus, z něhož roste násilí, nevede nikdy k ničemu dobrému.

Právě proti fanatismu a bezhlavému uplatňování nenávistné ideologie se staví arabský, v USA žijící myslitel Ibn Warraq. To však není jeho pravé jméno. Z pochopitelných obav o svůj život autor skrývá svou původní identitu, protože je odpadlíkem od islámského učení a vydává o něm kritické studie. Mimochodem, "Ibn Warraq" neboli "Syn papírníka" je generická přezdívka, kterou už 1000 let přijímají kritici islámu, když potřebují ochránit svoji identitu. Je v tom i určitá symbolika, neboť ve středověké muslimské společnosti byli papírníci jedni z mála, kdo uměli číst a psát. O této skutečnosti mě před časem poučil jiný „Ibn Warraq“, žijící v Česku, ale zabývající se rovněž kritikou současného islamismu, podobně jako jeho americký „jmenovec“.

Tomu právě v onom horkém roce ohňů na pařížských předměstích (2005) vyšla česky jeho rozsáhlá zpověď s názvem „Proč nejsem muslim“. Sám ji v úvodu provází těmito větami:

Až budete číst tuto knihu, nezapomínejte na to, že je rozdíl mezi teorií a praxí. Mezi tím co by muslimové dělat měli, a tím, co ve skutečnosti dělají. Mezi tím čemu by měli věřit a co by měli dělat a tím čemu opravdu věří a co opravdu dělají. Můžeme mluvit o islámu číslo jedna, číslo dvě a islámu číslo tři. Islám číslo jedna je to co učil Prorok. Tedy jeho učení obsažené v Koránu. Islám číslo dvě je náboženství vykládané a rozvíjené teology skrze tradice (hadíth). Sem náleží šaría a islámské právo. Islám číslo tři je to, co muslimové opravdu dělali a čeho dosáhli. Jinými slovy islámská civilizace. Základní teze, jež vyplyne z této knihy, zní, že islám číslo tři často dosáhl úžasných výšin navzdory islámu číslo jedna a číslo dvě. A nikoli díky němu. Islámská teorie a literatura nebo islámské umění by nedosáhly oněch výšin, kdyby spočívaly pouze na islámu číslo jedna a číslo dvě.

Vezměme kupříkladu poezii. Přinejmenším ve svém raném období Mohamed básníky pohrdal: „Ti, kteří bloudí, následují básníky“. Podle sbírky tradic nazvané Miškat Mohamed prý řekl: „Břicho plné hnisu je lepší než břicho plné poezie.“ Kdyby se básníci drželi islámu číslo jedna a islámu číslo dvě, neměli bychom krásné básně Abú Nuwáse opěvující víno. Pokud jde o islámské umění, Islámský slovník (Dictionary of Islam) uvádí, že Mohamed proklel ty, kdo malují a kreslí lidi a zvířata, a proto je třeba je považovat za nezákonné. Ettinghausen uvádí ve své předmluvě k arabskému malířství, že hadíth je plný odsudků tvůrců figurálních obrazů, a nazývá je „nejhoršími z lidí“. Odsuzuje je za to, že se chtějí rovnat Bohu, jenž je jediným stvořitelem. „Kanonické stanovisko neponechává žádný prostor pro figurální malbu“. Kontakt se staršími civilizacemi s jejich bohatými uměleckými tradicemi naštěstí čerstvé konvertity k islámu vedl k tomu, aby na toto ortodoxní stanovisko nedbali. Díky tomu se nám zachovala taková mistrovská díla jako perské a mogulské miniatury.

Tvůrčí podněty, které jsou za islámským uměním, islámskou filosofií, vědou a literaturou, nemají tedy svůj zdroj v islámu číslo jedna či islámu číslo dvě, nýbrž ve starších civilizacích, které mají bohatší kulturní dědictví. V Arábii umělecké, vědecké či filosofické tradice zcela chyběly. Z arabské minulosti se zachovala pouze poesie. Její tvůrčí vývoj ale nebyl nikterak inspirován islámem jako takovým. Islámské umění by neexistovalo bez umění byzantského či sasánského. Islám číslo jedna i islám číslo dvě se k němu stavěly nepřátelsky. Podobně by islámská filosofie a islámská věda neexistovaly bez filosofie a vědy řecké. Islám číslo jedna a islám číslo dvě těmto „cizím vědám“ rozhodně nebyl nakloněn. Pro pravověrné byla islámská filosofie protimluvem a islámská věda marností.

Zacházení s ženami, nemuslimy a nevěřícími obou pohlaví bylo strašlivé jak v teorii, tak v praxi. Jinými slovy islám číslo jedna, číslo dvě a číslo tři zasluhují v této oblasti odsouzení. To, jak se islámská civilizace odporně chovala k ženám, nemuslimům, kacířům a otrokům, je přímým důsledkem zásad obsažených v Koránu a rozvíjených islámskými právníky. Islámské právo je totalitní teoretická konstrukce, jež má kontrolovat každý aspekt života jednotlivce od jeho narození až do smrti. Naštěstí se neuplatňovalo vždycky doslovně. Jinak by tu totiž žádná islámská civilizace ani nebyla. Islám číslo jedna a číslo dvě, Korán a islámské právo teoreticky zavrhují pití vína a homosexualitu. Ve skutečnosti islámská civilizace obé toleruje. Nicméně šaría stále ovládá jednání v určitých oblastech lidského života, kupříkladu v rodině (manželství, rozvod aj.)

V některých oblastech života byla islámská praxe dokonce ještě přísnější, než bylo dle šaríi nutné. Korán obřízku nezmiňuje a většina právníků ji nanejvýš doporučuje. Přesto jsou všichni muslimští chlapci bez výjimky obřezáni. Ani o ženské obřízce není v koránu nic. Přesto tato praxe v některých islámských zemích přetrvává. Korán výslovně mluví o rovnosti všech dospělých muslimů. Realita byla bohužel zcela jiná, což muslimové nearabského původu velmi dobře poznali v raném období islámu. V těchto věcech islám číslo jedna a číslo dvě obsahovaly morální zásady, které islám číslo tři nerespektoval.

Warraq ve své studii sleduje ambiciózní cíl: analýzu vlivu tradičního islámu, učení koránu a mnohasetletých náboženských zvyklostí na současný svět ve světle jednoho z důležitých fenoménů naší doby: masové mobility napříč kontinenty a kulturami. Právě kulturní a přeneseně politická sourodost resp. nesourodost je hlavním tématem Warraqova textu:

V knize Islám v otázkách (L´Islam en Questions, Grasset 1986), odpovídá 24 arabských autorů na následujících pět otázek:

1. Má islám stále univerzální platnost?
2. Může být islám systémem vlády v moderním státě?
3. Je islámský systém vlády nezbytným vývojovým krokem pro islámské a arabské národy?
4. Je „návrat k islámu“, jehož jsme v posledním desetiletí svědky ve většině muslimských zemí, něčím pozitivní?
5. Jaký je dnes hlavní nepřítel islámu?

Z odpovědí učenců je zřejmé, že řada těchto arabských intelektuálů nepovažuje islám za vhodnou odpověď na sociální, ekonomické a politické problémy, jež trápí islámský svět. Většina dotázaných vášnivě hájí světský stát. Na druhou otázku, zda může být islám systémem vlády v moderním státě, odpovědělo devět dotázaných kategorickým ne. Dalších šest se vyslovilo naprosto jednoznačně ve prospěch světského státu. I ti autoři, kteří odpověděli na druhou otázku kladně, do svých odpovědí zapracovali určité podmínky, jako například: „za předpokladu, že jsou respektována práva“, nebo „pokud se přikloníme k moderní interpretaci islámu“ a pod. Téměř všichni považují „návrat k islámu“ za jev negativní. Náboženský fanatismus považují za největší nebezpečí pro všechny muslimy. Jedním z dotázaných je Rašíd Budžejra, romanopisec, autor divadelních her, esejista, komunista a ateista. Sžíravě kritizuje náboženský život v Alžírsku a útočí na pokrytectví většiny - jak sám uvádí, na 80% „věřících“. Ti pouze předstírají, že se o svatém postním měsíci Ramadánu modlí. Na pouť do Mekky chodí jen proto, že je to společensky výhodné, pijí a smilní, a přesto se prohlašují za dobré muslimy. Na otázku „může být islám systémem vlády v moderním státě“ odpovídá Budžejra jednoznačně:

„Ne, v žádném případě. Je to nemožné, a to není jen nějaké soukromé mínění, to je objektivní fakt. Viděli jsme, že když Numejrí, súdánský vládce, chtěl zavést šaríu, nefungovalo to. Poté, co pár lidem usekli ruce nebo nohy, ten experiment náhle skončil. Dokonce i řadoví muslimové měli odpor k takovým věcem, jako je kamenování žen. To je něco, k čemu málokdy dochází - s výjimkou Saudské Arábie, ale i tam je to řídké… Islám je s moderním státem naprosto neslučitelný. Ne, nedokážu si představit, že by islám mohl být způsobem vlády.“

Většinou není známo, že již v roce 1983 byla proti Budžejrovi vyhlášena fatwa. Přestože je jeho život ohrožen, zůstává Budžejra v Alžírsku a snaží se fungovat co nejnormálněji. Nicméně musí se pohybovat v přestrojení z místa na místo. Aby své „bludy“ završil, napsal Budžejra v roce 1992 ostrý útok na islamistickou stranu FIS, jež měla v roce 1992 vyhrát volby. Odhalil ji jako extremistickou, nedemokratickou stranu a dokonce ji přirovnal k nacistům třicátých let. Pro ty, kdo o těchto věcech mlčí, nemá Budžejra nic než pohrdání. Staví se nejen proti těm, kdo nekriticky přijímají islamisty, ale i proti těm, kteří v návratu ke středověku spatřují cosi „plodného“. Fatwa z roku 1983 vedla zcela přirozeně k fatwě z roku 1989.

Za zlomový okamžik moderních dějin infiltrace islámu do světového kontextu označuje Warraq vyhlášenou fatwu nad spisovatelem Rushdiem. Tento okamžik je zlomový ze dvou důvodů: Jednak poprvé naplno projevil institucionalizovaný islám svou vůli napříč geografickými a kulturními vzdálenostmi a rozhodl se soudit ve svém jméně zástupce jiných myšlenek. A druhým důvodem k pozastavení jsou reakce západních intelektuálů.

Jaro 1989 zůstane ve světových dějinách i v dějinách myšlení významným zlomem. V únoru 1989 vydal ajatolláh Chomejní hanebnou fatwu proti Salmanu Rushdimu. Hned nato vyšla řada rozhovorů a článků od západních intelektuálů, arabistů a islamologů, kteří tvrdili, že Rushdie si za tento barbarský odsudek může sám. Vysloužil si ho svými „Satanskými verši“. Někteří pisatelé trousili blahosklonné poznámky o tom, jak chápou utrpení muslimů, kteří byli v některých případech vyzývání, aby Rushdieho ihned zmlátili. Profesor Trevor-Roper dokonce mlčky souhlasil s brutální výzvou k vraždě britského občana: „Kladu si otázku, jak se asi v těchto dnech Salmanu Rushdiemu daří? Chrání ho britské zákony a britská policie, na kterou byl tak sprostý? Doufám, že příliš dobře ne. Sám bych rozhodně slzu neprolil, kdyby si na něj britští muslimové počíhali v nějaké temné uličce a trochu ho umravnili. Pokud by to vedlo k tomu, že by pak své pero lépe kontroloval, společnosti by to prospělo a literatura by tím neutrpěla.“

Nikde v těchto článcích nenajdeme výzvy k vraždě. Ještě horší byla ovšem doporučení, aby byla Rushdieho kniha zakázána či stažena z oběhu. Kupodivu se neozval nikdo na obranu jedné z hlavních zásad demokracie - zásady, bez které by nebylo lidského pokroku, totiž svobody projevu. Měl jsem za to, že spisovatelé a intelektuálové budou právě za tuto zásadu ochotni položit život.

V roce 1989 západní apologeti islámu buď pilně útočili na Rushdieho, nebo nekriticky přežvýkávali díla islámské propagandy. Pokud mluví o „islámském fundamentalismu“, vysvětlují jej jako důsledek hospodářské bídy nebo pomocí termínů jako je „ztráta identity“, „pocit ohrožení západem“ či „bílý rasismus“. Tak tito apologeti legitimizují barbarské chování. Nemohlo to vést k ničemu jinému než k tomu, že odpovědnost se přesunula z muslimů na západní svět. „Problém není v islámu“, tvrdí se nyní, „nýbrž v tom, že Koránu se zmocnili extrémisté. Islám je tolerantní náboženství a Ajatollah Chomejní se neřídí skutečným duchem či zásadami islámu. To, co tak nestoudně v Íránu zavedl, není ve skutečnosti islám, nýbrž jeho karikatura. Islám byl vždy tolerantní vůči lidem jiného smýšlení.“

Ještě hanebnější je snaha vyvinit islám jako takový, používáním výrazu jako je „islámský fundamentalista“, „muslimský fanatik“ atp. Sám výraz „islámský fundamentalista“ je zcela nepatřičný, protože mezi křesťanstvím a islámem je nebetyčný rozdíl. Většina křesťanů opustila doslovný výklad Bible, pro většinu z nich „to tak nutně není“. Pak tedy můžeme rozlišovat mezi fundamentalistickými a nefundamentalistickými křesťany. Muslimové ale doslovnou interpretaci Koránu neopustili – všichni muslimové, tedy nejen nějaká skupinka, kterou nazýváme „fundamentalisty“, věří, že Korán je doslovně slovo boží.

Umírnění muslimové spolu se západními liberály a zoufale popleteným křesťanským duchovenstvem argumentují, že to, co Chomejní provedl v Íránu, není islám. Nicméně umírnění muslimové nemohou chtít, aby se vlk nažral a koza přitom zůstala celá. Nepřijatelné, nestravitelné a barbarské aspekty islámu nezmizí, ať už provádíme jakoukoli mentální gymnastiku či intelektuální podloudnosti. Islámský „fundamentalista“ je alespoň logický a upřímný, vychází-li z předpokladu, že Korán je boží slovo. To, co dělal Chomejní, ve skutečnosti odráží učení islámu. Ať už to pochází z Koránu, z činů a výroků Prorokových, nebo z islámského práva, které je na tom všem založeno. Než vyslovili proti Rushdiemu fatwu, která vlastně obsahuje výzvu k vraždě, zkoumali íránští mluvčí podrobnosti Mohamedova života. Našli celou řadu precedentů jeho politické vraždy, včetně vražd básníků, kteří psali satirické verše proti Prorokovi. Chomejní ostatně západním apologetům a umírněným muslimům odpovídá sám: „Podle islámu je povinností každého muslimského muže, který není invalidou, být připraven k dobývání jiných zemí tak, aby islámské právo platilo ve všech zemích světa. Ti, kteří studují islámskou svatou válku, pochopí, proč islám usiluje o dobytí celého světa. Ti, kdo o islámu nic nevědí, předstírají, že islám je proti válce. Kdo toto tvrdí je nechápavý. Islám říká: Zabijte všechny nevěřící, vždyť jinak oni zabijí vás! Znamená to, že muslimové mají sedět a čekat až je nevěřící pozřou? Islám říká: Zabijte je. Použijte proti nim meč a rozprašte jejich armády. Znamená to, že máme sedět a čekat než nás nemuslimové přemohou? Islám říká: Ve službě Alláhově zabijte ty, kdo by mohli zatoužit po smrti vaší! Znamená to, že se máme vzdát nepříteli? Islám říká: Veškeré dobro, které existuje, existuje jen díky meči a ve stínu meče! Jinak než mečem lidi k poslušnosti nedonutíte! Meč je klíčem Ráje, a ten se otvírá jen svatým válečníkům! V Koránu jsou stovky dalších žalmů a hadíthů (Prorokových výroků), které vedou muslimy k tomu, aby si vážili války a aby bojovali. Což to všechno znamená, že islám je náboženství, které mužům brání v boji? Plivu na ty bláznivé duše, které něco takového tvrdí.“

Warraq se věnuje také fenoménu, který byl, zejména v Evropě, dlouho módním způsobem řešení mezietnického soužití. Je to ideologie multikulturalismu, která kromě nominálně humanistického základu přinesla také značná a dlouho podceňovaná rizika. Důsledky přehnaně fanaticky uplatňovaného multikulturalismu byly nejspíše právě i u kořenů oněch v úvodu zmíněných bouří ve Francii, pravé to kolébce multikulturalismu a etnické tolerance. Že je multikulturalismus mrtvým pojmem, většinově chápeme nejpozději od roku 2015, kdy na starý kontinent začaly proudit statisíce a miliony příchozích – vesměs s odlišnou kulturní a náboženskou determinací – ze třetího světa. Je zřejmé, že na otázky, vyvolané touto novou situací, multikulturalismus je tou nejméně vhodnou odpovědí.

Někteří vykladači zákona jsou toho názoru, že by se žena měla zabývat domácími povinnostmi. Citují známý hadíth podle nějž Prorok nařídil své dceři Fátimě, aby se omezila na dům a práce s ním spojené. Jejímu manželu Alímu naopak přiřkl povinnosti mimo dům. Jiní vykladači zastávají názor, že úkolem ženy není starat se o dům, nýbrž že „její jedinou povinností je zůstávat doma, aby uspokojovala sexuální touhy svého manžela“. Al-Ghazzálí tento tradiční pohled shrnuje ve svém díle Důkaz islámu:

„Muž se žení, aby se nemusel starat o domácí práce. O kuchyň, uklízení a stlaní. I kdybychom předpokládali, že je muž schopen žít bez sexu, není uzpůsoben k tomu, aby žil v domácnosti sám. Kdyby musel vykonávat všechny domácí práce, nemohl by se už věnovat intelektuální práci nebo učenosti. Ctnostná manželka, která je doma velmi užitečná, je pro manžela velkou pomocnicí, a současně naplňuje jeho sexuální touhy.“

Ctnostná žena je především poslušná. A její poslušnost úzce souvisí s poslušností Bohu. Podle jednoho hadíthu žena, která se pětkrát denně modlí, postí se, chrání svou cudnost a poslouchá svého manžela, půjde do ráje. Muslimští právníci poslušné ženy dále ujišťují, že jejich odměna bude stejná „jako odměna muslimů, kteří bojují za obranu a šíření islámské víry.“ Tradic, jež nabádají manželky k poslušnosti, je bezpočet:

• Žena, která zemře a s níž byl manžel spokojen, půjde do ráje.
• Kdybych měl vydat příkaz, aby někdo padl na zem před někým jiným než před Bohem, jistě bych nařídil ženám, aby padly na zem před svými manžely. Žena nemůže naplnit své povinnosti vůči Bohu, pokud nejprve nenaplnila své povinnosti vůči manželovi.
• Ctnostná žena je ta, která působí radost, kdykoliv se na ni manžel podívá, která poslechne hned, jakmile jí něco nařídí, a která střeží svou cudnost i jeho majetek v době jeho nepřítomnosti.

Žena může odmítnout vykonávat domácí práce - je to její právo - nicméně v takovém případě neposlouchá manžela a v důsledku toho i Boha. Jak trefně poznamenává Simone de Beauvoir, „muž má tu výhodu, že má boha, který schvaluje to, co muž sepsal, a protože muž vykonává nad ženou svrchovanou autoritu, může být velmi šťasten, že to byla Nejvyšší Bytost, která mu tu autoritu nad ženou svěřila. Židé, mohamedáni, křesťané, ale i jiní jsou přesvědčeni, že muž je pánem z božího rozhodnutí. Bude to tedy bázeň před Bohem, jež v utlačované ženě potlačí jakýkoliv impuls ke vzpouře. Na lehkověrnost žen je spolehnutí. K mužskému vesmíru zaujímá žena postoj úcty a víry.“

Pokud žena nechce manžela poslouchat, může manžel podat stížnost k soudu. Ten dá muži ve všech případech za pravdu a nařídí ženě, aby muže poslechla. Pokud manželka odmítne přijmout verdikt soudu, pak podle trestního zákoníku Egypta a Libye „mohou být rozsudky vynuceny, pokud to situace vyžaduje. V nezbytném případě mohou dům obsadit pořádkové síly“ (článek 212). Tento zákon vychází z islámského nařízení, že ženy nemají opouštět dům. Islám poskytl mužům prostředky, jež mohou použít k potrestání ženy, pokud setrvává ve své neposlušnosti. Žena ovšem nemá žádnou možnost napomenout svého manžela - muži jsou dokonce varováni, aby ženy neposlouchali. Jedna tradice zní: „Otrok ženy bude nešťastný“. Jiné tradice jsou velmi podobné: „Postav se proti ženám - v takovém postoji je velká zásluha.“ „Jakmile začne muž dbát na každý rozmar vrtkavé ženy, bůh ho uvrhne do pekla.“ Podle teologů může muž ženu tělesně trestat, pokud žena:

1. odmítá se pro svého muže zdobit,
2. odmítá jeho sexuální požadavky,
3. opouští dům bez dovolení nebo bez důvodu, který je uznán zákonem,
4. zanedbává své náboženské povinnosti.

V Británii je na půldruhého miliónu muslimů. Většina z nich pochází z indického subkontinentu. Naprostá většina přišla do Británie dobrovolně - chtěli zlepšit svou ekonomickou situaci. Mnoho z těchto muslimů dalo v posledních patnácti letech najevo, že se své hostitelské společnosti nehodlají přizpůsobovat; naopak, chtějí, aby se změnila tato společnost. Volají po zvláštních právech a zvláštních výsadách. Někteří z jejich nejvýraznějších mluvčích vyjádřili jasně, oč jim jde. Bývalý ředitel Islámského kulturního střediska v Londýně dr. Zaki Badawi napsal: „Náboženství, jež získává nové přívržence, nemůže stát na místě. Buď expanduje, nebo se smršťuje. Islám se v Británii snaží expandovat. Islám je univerzální náboženství. Jeho cílem je přivézt islámskou zvěst do všech koutů země. Doufá, že jednou bude celé lidstvo jednou muslimskou komunitou, ummá.“

Imám z anglického Bradfordu proto všechny bohy kromě Alláha a křesťanské učení o Trojici zavrhl jako „extrémní a absurdní příklad falešného zbožňování lidí“. Británie je podle něj „nemocný a rozdělený národ“, který se může uzdravit jen tedy, bude-li zaveden islám. „Zavedení islámu coby celostného kódu lidského jednání“ podle něj „nemůže být omezeno na domov a mezilidské vztahy. Je třeba, aby se prosadilo v celé společnosti.“ Vláda se musí konformovat k tomu, co je správné pro islámský stát, nikoli pro stát sekulární. Každý muslim je povinen „rozšiřovat sféru islámského vlivu v celém světě.“

Všimněme si dvojího metru, který je obsažen ve všech podobných muslimských požadavcích. Muslimové mají za to, že mohou křesťanství urážet dle libosti, nicméně při sebemenším náznaku kritiky islámu upadají do naprosté zuřivosti, případně sahají k násilí. Islám totiž „musí být nekriticky přijat jako božské zjevení jak muslimy, tak nemuslimy, a toto přijetí se musí odrazit v chování státu a společnosti“. Ze zpráv o muslimských postojích k britskému vzdělávacímu systému, které vypracovaly jednak Islámská akademie v Cambridgi, jednak Islámské kulturní středisko v Londýně, jasně plyne, že sekulární přístup ke vzdělání se muslimům nelíbí. Muslimové si chtějí podržet své základní, islámské hodnoty, ohrožované hodnotami své hostitelské společnosti, a to i za cenu porušování britských zákonů. Multikulturalismus spočívá na několika základních omylech. Je to především mylné a sentimentální přesvědčení, že všechny kultury mají někde hluboko v základech stejné hodnoty. A pokud se tyto hodnoty přece liší, pak jsou všechny hodny stejné úcty.

Multikulturalismus, jenž je dítětem relativismu, není schopen kultury kritizovat. Není schopen činit mezikulturní soudy. Není ale pravda, že všechny kultury mají stejnou hodnotu. A není pravda, že všechny hodnoty si zasluhují stejné úcty. Na zvycích a kulturních tradicích není nic posvátného a ony se mohou pod palbou kritiky měnit. Ostatně hodnoty západního sekularismu jsou staré jen něco málo přes dvě stě let. Respekt k ostatním kulturám, hodnotám, jež jsou odlišné od naší, je znakem civilizovaného postoje. Pokud ale ty odlišné hodnoty ničí hodnoty naše, nemáme právo proti nim bojovat - intelektuálními prostředky, tj. rozumem, argumentací, kritikou, a zákonnými prostředky, tj. zajištěním, aby zákony a ústavu země respektovali všichni? Máme povinnost hájit hodnoty, podle kterých chceme žít. Můžeme přece tolerovat náboženské přesvědčení, ale náboženským praktikám a institucím tuto svobodu poskytovat nemusíme, pokud jsou v rozporu se zákony či ústavou daného státu. Jak jsme již viděli, toto stanovisko je bohužel pro mnoho muslimů nepřijatelné. Pokud žije muslim v demokratickém státě, má absolutní svobodu svého osobního náboženství, pokud ale žádá trest smrti pro ty, s nimiž nesouhlasí, je to zcela jiná věc. Jde o něco zcela jiného než o osobní svobodu vyznání.

(Ibn Warraq – Proč nejsem muslim. Olomouc: Votobia 2005. ISBN 80-7220-234-0)