Dětství prožil v Náchodě. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě 1943 byl totálně nasazen. Na univerzitu mohl nastoupit až po skončení války. Nejprve krátce studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak 1946 přestoupil na filozofickou fakultu – obor angličtina a filosofie, absolvoval v roce 1949. Na umístěnku působil jako učitel na středních školách v Broumově a Polici nad Metují a Vyšší sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší. Roku 1951 získal doktorát (prací Thomas Paine a jeho vztah k dnešku) a nastoupil dvouletou vojenskou službu. Po návratu z ní roku 1953 nastoupil jako redaktor angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU, pozdější Odeon). V roce 1956 nastoupil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura, v letech 1957–1958 jako zástupce šéfredaktora. Po politickém skandálu následujícím vydání jeho prvního románu Zbabělci roku 1958 musel redakci opustit, ale mohl se vrátit do angloamerického oddělení SNKLU. Téhož roku se oženil se svou přítelkyní Zdenou Salivarovou.

Spisovatelem ve svobodném povolání se stal roku 1963. Vedle jiných aktivit je spjat i se začátky cimrmanologie, v prvních seminářích je zmiňován jako „prezident Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla českého myslitele Járy da Cimrmana“. V lednu 1969 se stal předsedou redakční rady měsíčníku Plamen. Ještě v témže roce odjel do USA, tam nejprve přednášel na Cornellově univerzitě v Ithace (New York), v létě absolvoval stipendijní pobyt na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Po zastavení příprav vydání knihy Tankový prapor v Československu se spolu s manželkou Zdenou rozhodl zůstat v exilu a usadil se v Torontu, kde mu byla nabídnuta profesura. V letech 1969–1990 na tamější univerzitě vyučoval – vedl kurz současného českého divadla a filmu, kurzy anglické a americké literatury a od roku 1970 kurzy tvůrčího psaní, na Graduate Centre for Study of Drama Torontské univerzity také vyučoval dějiny a teorii filmu. V roce 1971 společně s manželkou Zdenou založil nakladatelství '68 Publishers, které se zařadilo mezi přední československá, nejen exilová, nakladatelství. V něm do počátku 90. let vydával české exilové autory a v Československu zakázaná díla (do roku 1993 vyšlo celkem 227 titulů). V roce 1978 byl společně se svojí ženou zbaven československého státního občanství.

Vedle bohatého prozaického díla psal průběžně také publicistické články a eseje. Jeden z nich jsme vybrali i pro náš cyklus. Pochází z knihy Nataša, písníci a jiné eseje. Jak píše Michael Špirit, jeden z editorů mnohasvazkového Díla Josefa Škvoreckého, „tento svazek je výborem z článků Josefa Škvoreckého o společnosti a politice na západní a východní polokouli, psaných od sedmdesátých do devadesátých let dvacátého století buď anglicky pro západní časopisy a sborníky, nebo česky pro exilová a posléze polistopadová periodika. Témata „společnost“ a „politika“ jsou tak široká, že je lze jen těžko preparovat od okruhů příbuzných, zvláště u autora, u něhož se osobní zaujetí prolíná s veřejným nasazením, beletristický přístup s publicistickým a polemická kritičnost se zábavným vyprávěním v tom nejlepším slova smyslu.

Kniha přináší v chronologickém sledu vybrané texty o politice a společnosti z let 1972-1985, na nichž lze po příspěvcích ze sedmdesátých let pro římské Listy sledovat především autorovo angažmá proti módně levicovým, resp. komunistickým názorům v kanadsko-americkém politickém tisku během osmdesátých let.“