John Gray je profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Týdeník New Statesman, kam psal mimo jiné i studie, sebrané do knihy Kacířství, jej nazval velmi přesně „filosofem pesimismu“. Průvodní text k jeho předchozí knize Slamění psi, z níž jsme si v naší (ne)povinné “procházce literárními lesy” (jak se kdysi příhodně vyjádřil Umberto Eco) četli před nedávnem, píše, že Grayova kniha „neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.“ Filosof Gray nechápe dějiny jen jako záznam lidských činů, ale jako deskripci obecně a na lidské vůli nezávisle probíhajících procesů, které lidské činění deformuje a znehodnocuje. Zatímco v knize Slamění psi se zabývá nesnadným soužitím člověka a Země z obecných, filosofických pohledů a dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka, v knize Kacířství je konkrétnější: Prochází moderními dějinami postupných snah lidstva o sebezničení, ať už v souvislostech globální vesnice, kde se střetají zájmy ekologické a ekonomické, tak v konkrétní kritice soudobé geopolitiky světových mocností, například Ruska, Číny či Spojených států. Zastaví se samozřejmě i u pojmu médiokracie, jímž označujeme vytváření virtuální reality z mediálních představ, které mají snahu a často i sílu potlačit realitu skutečnou nebo vytvořit realitu novou.

Gray je v knize Kacířství většinou nečekaně vážný, jen tu a tam probleskne sarkastický, jedovatý bonmot, který obvykle jeho psaní dobře charakterizuje. Třeba tento: “Politika je dnes pouhou pobočkou zábavního průmyslu”

Grayova kniha Kacířství nese podtitul Eseje proti pokroku a jiným iluzím. Tento podtitul velmi dobře vystihuje smysl, cíl a způsob Grayova myšlení a psaní. Ve svých esejích se občas velice bojovně vyrovnává s iluzí moderní doby, že věda, technologie a další atributy, které zahrnujeme obecně pod pojem pokrok, jsou s to vést lidstvo nějakým pozitivním směrem, tedy jinam, než do záhuby. Jeho ústřední tezí, kolem níž se točí celá kniha, je tvrzení, že iluze pokroku je pouhým náboženstvím, mýtem, vírou, která nemá racionální podloží, zato ve svých důsledcích může být stejně nebezpečná, jako jiné fanaticky prosazované věrouky lidské historie.

Dvacáté století bylo věkem víry a zdá se, že dvacáté první jím bude rovněž  (pozn. kniha vyšla v originále r. 2004, pozn. Pž). Po většinu století, které právě skončilo, vládla světu bojovná a politická náboženství a každé z nich slibovalo ráj na zemi. Komunismus sliboval všeobecnou svobodu a blahobyt. Podařilo se mu jen připsat další kapitolu k dějinám lidské bídy. Po pádu berlínské zdi sliboval kult volného trhu přinést vše, co komunismus nedokázal. Neoliberální éra trvala jen o málo více než jedno desetiletí. Mezivládím po studené válce otřásly útoky na Washington a New York, a americký pokus exportovat demokratický kapitalismus do celého světa se setkává na vražedných polích Iráku s brutální odezvou.

Komunismus i neoliberalismus byla mesiášská hnutí, která používala jazyka rozumu a vědy, ale ve skutečnosti je řídila víra. Na první pohled úhlavní nepřátelé, lišily se tyto dvě víry vlastně jen v doktrinálním detailu - zda se konečného zdokonalení lidstva dosáhne univerzálním socialismem nebo globálním demokratickým kapitalismem. Stejně jako Marxův revoluční socialismus i globální volný trh slíbil konec dějin. Jak se dalo očekávat, historie pokračuje - s příměsí krve.

Komunismus stejně jako neoliberalismus byly stejně jako většina osvícenských ideologií posedlé světskostí a zároveň je hluboce ovlivňovalo náboženství. Oba usilovaly o budoucnost chystající pro celé lidstvo stejný způsob života, protože byly zakořeněny v názoru na lidské dějiny, který lze najít toliko v západním monoteismu. Marxismus a kult volného trhu jsou jen ty poslední v řadě osvícenských věr, v nichž se křesťanský příslib všeobecného spasení znovu vynořuje jako politický plán univerzálního vysvobození.

Sekulárním společnostem vládne potlačené náboženství. Náboženský impulz, ukryt před vědomím, se přeměnil a vrátil se v podobě fantazie o spáse pomocí politiky nebo - teď když je víra v politiku definitivně otřesena - v podobě kultu vědy a techniky. Grandiózní politické projekty 20. století možná skončily tragédií nebo fraškou, ale většina lidí lpí na naději, že věda může uspět tam, kde politika selhala: lidstvo dokáže vybudovat svět lepší, než jaký kdy v minulosti existoval. Věří tomu nikoli ze skutečného přesvědčení, ale ze strachu z prázdnoty, která hrozí, kdyby se naděje v lepší budoucnost vzdali. Víra v pokrok je Prozakem intelektuálů. (Prozac byl už od konce 80. let velmi oblíbeným a masově rozšířeným antidepresivem, užívaným obrovskou masou Američanů, kteří si tehdy vysloužili hanlivou přezdívku „prozakový národ“, pozn. pž).

Jádrem ideje pokroku je víra, že lidský život se se vzrůstem vědomostí stane lepší. Omyl není v tom, že by se lidský život nedal zlepšit. Chyba je v představě, že ta zlepšení budou narůstat. Etika a politika na rozdíl od vědy nejsou činnosti, v nichž to, co se jedna generace naučí, může předat nekonečné řadě generací dalších. Stejně jako umění jsou to dovednosti praktické a lze je snadno ztratit.

Mnozí osvícenští myslitelé připouštěli, že vědecký pokrok se může zpomalit nebo i zastavit jako v předešlých dobách - v tom případě společenský pokrok ustane rovněž. Věřili ale, že pokud bude postup vědy pokračovat, bude se lidský život zlepšovat. Zlepšení nemusí být rychlé nebo stabilní, ale bude přírůstkové; každý nový pokrok se bude opírat o ten předešlý stejným způsobem, jakým rostou znalosti o vědě. Co žádný z osvícenských myslitelů nepředvídal a čeho si jejich dnešní následovníci nepovšimli, je to, že dokonce i v podmínkách zrychlujícího se pokroku vědy se může lidský život stát barbarštějším a iracionálnějším.

Tím, že nazývám víru v pokrok iluzí, nechci říct, že bychom ji měli nebo mohli jednoduše odvrhnout. Když Freud označil náboženství za iluzi, nedošel tak k závěru, že je to chyba nebo že by se lidstvo mohlo bez něho obejít. Iluze nejsou jen omyly. Jsou to víry, ke kterým jsme přilnuli z důvodů, jež nemají nic společného s pravdou. Obracíme se k náboženství nikoliv pro vysvětlení vesmíru, ale abychom našli smysl života.

Víra v pomyslný pokrok, ztělesňovaný vědou jako projevem  nadřazeného lidského mozku a jeho výjimečných schopností, je podle Graye přítomna v rozmanitých myšlenkových systémech, a to od marxismu po liberalismus. V obou případech jde podle Graye o arogantní vnucování vlastních receptů na pokrok přirozeným zákonitostem světa a země. Jakkoli jsou konkrétní politické podoby různé, princip je podobný, píše Gray.

Každý, kdo se odváží zpochybnit ideu pokroku, je okamžitě obviněn z přání vrátit se do doby temna. A přesto je faktem, že největší masové vraždy v dějinách spáchaly pokrokové režimy. Staromódní tyrani možná vraždili ve velkém měřítku - ačkoliv zdaleka ne v takovém, jak se to dělo v době nedávné - ale není to rozsah moderních masových vražd, čím se nejvýrazněji vyznačují. Je to fakt, že byly spáchány za účelem povznesení lidstva. Chiliastická hnutí pozdního středověku byla někdy násilná, ale jejich příslušníci nikdy nespatřovali v násilí instrument na vytvoření nového světa - tento úkol přenechali bohu. Dokonce ani inkvizice, která zabíjela a mučila ve víře, že zachraňuje duše, netvrdila, že buduje ráj na zemi. Toliko v moderní době se na masovou vraždu pohlíží jako na metodu vedoucí ke zdokonalení lidstva.

Lenin se vychloubal, že je inženýrem lidských duší a je tedy schopen sestrojit nové, „socialistické lidstvo“. Konečným výsledkem bolševického experimentu byly masové vraždy a zničené životy v bezpříkladně obrovském měřítku. V rozměrech smrti dokázala sovětskému Rusku konkurovat jen maoistická Čína - zase jeden takový pokrokový režim. Nacisté opovrhovali osvícenskými hodnotami svobody a tolerance, ale sdíleli s osvícenstvím jeho cíl - využití vědy k přeměně lidské situace. Rovněž Hitler stejně jako Lenin snil o vytvoření nového typu lidské bytosti. Ozbrojen Nietzchovým dětinským lektvarem smíchaným se smrtícím jedem „vědeckého rasismu“ spáchal jedinečně hnusnou genocidu.

Poučení ze století, které právě skončilo, je v tom, že lidé užívají moci vědy nikoliv k vytvoření nového světa, ale k reprodukci toho starého - někdy nově ohavným způsobem. Tím se jen potvrzuje pravda známá v minulosti, ale dnes potlačovaná: vědomosti nás neosvobozují.

V moderní době nemůže být nic větším kacířstvím než idea, že znalost je hříchem, a právě to inspirovalo eseje, které jsou zde publikovány. Přesvědčení, že lidský pokrok je přímo úměrný růstu lidských znalostí, je jádrem liberálního humanismu. V mnohém ohledu není humanismus ničím víc než sekulárním křesťanstvím; je v něm ale potlačeno ono hluboké chápání rozpornosti lidské povahy a nesrovnalostí ve vědomostech, které bylo v křesťanské tradici zachováno.  Zároveň se však humanismus dopustil nejhorších omylů křesťanství.

Mezi světovými náboženstvími je křesťanství jedním z  nejradikálněji antropocentrických. Křesťané věří, že lidstvo dělí od přírodního světa nepřekročitelná propast. Ostatní zvířata existují, aby nám sloužila. Dalo by se ovšem říct, že biblický popis toho, jak bůh udělil člověku nadvládu nad všemi ostatními živočišnými druhy, by mohl znamenat povinnost starat se o ně - tento názor zastávali Františkáni, kteří věřili, že ostatní zvířata mají stejně jako lidé duši.

Nicméně představa, že v celém pořádku věcí mají lidské bytosti nejvyšší hodnotu, byla vždy jádrem křesťanství a v sekulárním myšlení jím není o nic méně. Onen podivný pojem, že lidská osobnost je pramenem všeho co má ve světě hodnotu, dává málo smyslu jakmile ho vyjmete z teologie, v níž jsou lidé stvořeni k obrazu božské osoby. Navzdory tomu se tento předpoklad stal základem humanismu.

Naše politické ideje zrcadlí naše představy o čase a vědění. Idea pokroku, která dnes ovládá všechny politické strany, je vyprázdněnou kopií křesťanského pojmu dějin. Dějiny podle křesťanského názoru nemohou nemít význam. Je jím příběh o hříchu a spáse napsaný bohem, - ač jeho značná část musí zůstat tajemstvím. Nebezpečí, kterému se každé lidské náboženství vystavuje, je v tom, že nakonec přikládá příliš velkou důležitost času a příliš malou tomu, co je věčné. Tradiční křesťanství - např. víra Augustinova - se snažilo vyhnout tomuto nebezpečí popřením možnosti, že by člověk byl schopen pochopit cesty prozřetelnosti. To bylo moudré opatření, a přesto se mu nepodařilo zamezit chiliastickým hnutím v pozdním středověku nebo přeměně křesťanství v bojovná politická náboženství moderní doby.

U osvícenských myslitelů, kteří převládající ideu pokroku formulovali, se křesťanský příběh hříchu a spasení spojil v řeckou filosofií osvobození skrze vědění. V případě Platóna to byla výslovně mystická filosofie, úzce příbuzná s filosofiemi, které se vyvíjely přibližně ve stejnou dobu v Indii. Pro hinduisty a budhisty jsou dějiny snem, který se neustále vrací; spása spočívá v probuzení se z času. V sekulárních osvícenských vírách se v této mystické hypnóze stává vědecké poznání. Všechna pokroková kréda mají jedno poselství: lidské vysvobození pramení z růstu lidské moci.

Gray nevěří v pokrok daný technologickým rozvojem, protože dobře vidí, že sebevětší dynamika vědy a techniky není nikdy bezprostředně následována plošnou a celosvětově srovnatelnou dynamikou sociální. Gray nic takového ani nepovažuje za možné.

S vírou v pokrok jsme v 19. století zdědili přesvědčení, že dokážeme udržet vynalezené technologie pod kontrolou a využít je k zlepšení lidského života. Ale pomysleme na genetické technologie, které mění naši potravu a činí z klonování lidských bytostí reálnou možnost. Někteří vidí v těchto technologiích šanci velkého skoku dopředu, jímž zvítězíme nad hladem a nemocí a vymýtíme tělesné a duševní vady. Jiní - a já se počítám mezi tyto skeptiky - vítají možný prospěch, ale obávají se, že bude naší nové moci použito k předělání přírody a nás samotných podle všelijakých arogantních fantazií. Technologii nemůžeme zavrhnout a myšlenka, že můžeme, je stejnou arogantní pýchou, jen v jiném rouše. Ale měli bychom si uvědomit, že když předěláme přírodu podle lidských přání, riskujeme, že z ní uděláme odraz našich vlastních patologií, a svět přestavený na továrnu k výrobě věcí, které lidstvo potřebuje nebo chce, bude světem bez divočiny a mnoho živočišných druhů, s nimiž se o svou planetu zatím dělíme, z ní vymizí.

Kdo chce žít v takovém světě? Jak budou vypadat geneticky překonstruované lidské bytosti? A jak využijí rasisté a tyrani nově získané schopnosti přemíchat lidské geny? Jsou-li dějiny vodítkem, pak svět zkonstruovaný genetickým inženýrstvím se bude spíše podobat Wellsovu Ostrovu doktora Moreaua než snům dnešních technologických utopistů.

Na světě není moci, která by zaručila, že technologie bude využito jen k pozitivním účelům. Je tomu tak z části i proto, že se nedokážeme dohodnout, které účely jsou pozitivní. A i kdyby se dostatečné množství lidí dohodlo, není moci, která by takovou dohodu prosadila. Instituce, na kterou se musíme spoléhat – stát - na tento úkol nestačí.

Ve značné části Afriky ve většině Ruska (kniha je ještě odrazem stavu světa, a zejména Ruska, víceméně po skončení éry Borise Jelcina, jehož dědictví totálního rozvratu se mezitím proměnilo v kvalitativně nový stát charakterizovatelný jako autoritativní demokracie, pozn. pž) a některých jeho sousedů, v Kolumbii, Afghánistánu, Pákistánu a mnoha dalších zemích se stát zhroutil. Pokud má v takových zemích vůbec někdo moc, je v rukou kmenových nebo náboženských milicí, nepostižitelných politických organizací množících se dělením, zločinných kartelů a klanů. Dnešní svět není o nic víc jednolitým politickým systémem než skutečně jednolitým ekonomickým systémem. Obsahuje možná tři až čtyři tucty opravdu moderních států s funkčními vládami. Mnohé z ostatních států jsou buď oslabené, nebo vysoce labilní. Ve značné části světa se vlády zhroutily a život se vrátil do předmoderního stavu poloviční anarchie.

Moderní kultury moderní doby pronásleduje sen, že nové technologie odčarují zla, která trápí lidské bytosti od nepaměti. Ale žádná nová technologie nedokáže zrušit nedostatek, odstranit nutnost volby nebo změnit fakt lidské smrtelnosti. Po dlouhé generace nám technoutopisté vypravují, že tyranie brzy zastará. Není to tak dávno, co nás ujistili, že televize učiní válku nemožnou. Dnes někteří věří, že virtuální internetové komunity zneschopní diktaturu. Jsou i tací, kteří si představují, že zmrazení našich těl nebo mozků brzy po okamžiku smrti nás může učinit nesmrtelnými.

Takové technoutopistické fantazie popírají některé zcela evidentní pravdy. Nové technologie represivní vlády posilují, právě tak jako je oslabují. Čínští vládci se nesnažili masakr na náměstí Nebeského míru utajit. Nafilmovali ho a použili jako varování.

Situace virtuálních internetových komunit je podobná - jsou proti tyranii bezmocné. Ke svržení tyranie je nutná dlouhá cesta politického zápasu se všemi ztrátami a obětmi.

Myšlenka, že technologie může odstranit smrt, obsahuje nejabsurdnější popření faktů. Udělejme velký krok do tmy a předpokládejme, že konzervace lidského těla v podmínkách dovolujících, aby bylo později vzkříšeno, je technicky proveditelná. Nicméně žádná technologie, která vyžaduje uložení lidských těl na dobu generací nebo i staletí, nedokáže odolávat válce, změnám režimu a opakujícímu se zhroucení zákona a pořádku, ke kterým v minulosti došlo v každé známé společnosti.

Mnozí cítí, že náboženským slibům chybí důvěryhodnost, ale strach, který je inspiruje, nezmizel a sekulární myslitelé se obrátili k víře v pokrok vzdálenější základním faktům lidského života, než kterýkoliv náboženský mýtus. Když se obracejí k technologii, aby nás zbavila nehod, rozhodování a dokonce i smrtelnosti, žádají po ní cosi, co nám nemůže dát: vysvobození z toho, co nás dělá lidmi.

Věřící v pokrok hledají v technologii to, co kdysi chtěli najít v politických ideologiích a ještě předtím v náboženství: spasení od sebe samých.   

Jedním z fatálních problému země je přelidnění. To je věta, která zaznívá z úst filosofů po celý moderní věk. Jedni na fakt přelidnění reagovali eugenickými teoriemi, druzí třeba malthusiánskou vírou v regulativní účinek válek. Toto téma je také stěžejní pro eseje Johna Graye.

Obrysy světa, ve kterém budeme žít v nadcházejícím století, se začínají vyjevovat. Konec sekulární ideologie nepřinesl mír. Změnil jen charakter války. V Perském zálivu a ve Střední Asii, v Africe a v jihočínském moři vidíme národy zatažené do nových bojů. Jsou to bitvy o kontrolu nad vzácnými zdroji. Ideologické konflikty vystřídala geopolitika. Za strategickým soupeřením studené války následují války o zdroje.

To je v mnohém smyslu návrat k normalitě. Ideologické zápasy 20. století byly mimořádně odchylné. Po celé dějiny se vedly války kvůli zlatu, stříbru, přístupu k řekám a úrodné půdě. Jestliže shledáváme tento znovu se vynořující trend konfliktu neznámým, je to proto, že nás stále ještě pronásledují utopické vize 19. století, v němž zprůmyslnění světa mělo navodit věk trvalého míru.

Až do středně viktoriánské doby považovala většina filosofů nedostatek základních životních potřeb za přirozený lidský stav. Souhlasili s Malthusem, že růst musí mít meze - obzvláště růst počtu lidí. Zemské zdroje jsou konečné. Nelze je uměle zvětšit, aby uspokojily nekonečné požadavky lidské populace množící se geometrickou řadou.

Ve zrychlujícím se tempu průmyslové revoluce bylo toto pochopení z podstaty věci ztraceno. Všichni velcí ekonomové a sociální teoretici pozdního 19. a počátečního 20. století s několika výjimkami věřili, že se vzestupem industrialismu bude nedostatek překonán. Marx a Keynes spolu nesouhlasili v mnoha základních věcech, ale byli zajedno ve víře, že v moderních průmyslových ekonomikách na přírodních zdrojích v podstatě nezáleží. Marx měl vizi světa s takovou hojností zboží, že nebude zapotřebí cen. Keynes nechtěl zůstat pozadu a vyhlásil, že ekonomické problémy lidstva byly vyřešeny.

Víra, že nedostatek zdrojů lze překlenout industrialismem, sjednocuje mnoho politických postojů na první pohled antagonistických. Když neoliberálové ohlásili, že zhroucení komunismu znamená konec dějin, ukázali, jak mnoho mají společného se svými marxistickými soupeři. Předpokládali, že jakmile zápas kapitalismu s centrálním plánováním skončí, skončí také geopolitický konflikt. V globálním volném trhu stejně jako v Marxově vizi světového komunismu nebude podle nich nedostatek životních nezbytností.

Tyto uspěchané misionáře volného trhu nenapadlo, že celosvětová industrializace by mohla uvést do pohybu nový a nebezpečný druh konfliktu. Stejně jako Marx, i oni považovali za samozřejmé, že války z nedostatku jsou pozůstatky předindustriální minulosti.

Válka v Perském zálivu byla ještě jasněji než budoucí válka v Iráku bitvou o udržení kontroly nad dodávkou energie pro západ. Kdyby se Saddámovi bývalo podařilo zabrat Kuvajt, měl by v moci nejdůležitější část světových zásob ropy. Ve světě zbývá ještě spousta ropy, ale většinou je její dobývání mnohem nákladnější než těžba v oblastech kolem Iráku a Kuvajtu. Perský záliv obsahuje poslední velký světový rezervoár levné komerční ropy. Každé delší přerušení dodávky nebo zvýšení ceny tohoto velmi důležitého zdroje by bylo pro vyspělé průmyslové země, jako jsou Spojené státy nebo Japonsko, katastrofou. Tato ekonomická zranitelnost, a nikoliv hrozba představovaná radikálním islámem, je hlavním důvodem, proč je Perský záliv ohniskem globálního konfliktu.

To ale neznamená, že je hrozba radikálního islámu neskutečná nebo bezvýznamná. Spíše je většinou nepřímá. Strategické cíle Al-Káidy jsou regionální, nikoliv globální, ať tedy říká Usáma bin Ládin cokoliv. Jejím ústředním cílem bylo vždy svržení saúdské dynastie. Je jisté, že právě snaha o dosažení toho cíle ji zapletla do globálního zápasu proti Spojeným státům. Saúdská Arábie je z výrobců ropy v Perském zálivu nejdůležitější. Dodává ji západu výměnou za americkou ochranu. Z logiky této situace vyplývá, že Al-Káida a Spojené státy musí být smrtelnými nepřáteli. Hrozba představovaná Al-Káidou nepramení ani tak z její prokázané schopnosti vést teroristické operace na západě, jako z křehkosti saúdského režimu.

Příjmy Saúdské Arábie jsou totálně závislé na ropě, a navíc se počet jejích obyvatel pravděpodobně za dvacet let zdvojnásobí. (Tím se neliší od ostatních zemí v oblasti.) Kombinace populačního růstu téměř s úplným spoléháním na jedinou komoditu není receptem na stabilitu v regionu. Počátkem 80. let klesl příjem na obyvatele především kvůli růstu populace přibližně o polovinu až tři čtvrtiny. Bude-li tento propad pokračovat během příštích dvaceti let a rozhodně tehdy, jestliže cena ropy podstatně nevzroste, může být důsledkem jedině těžké ekonomické a politické poškození.

Radikální islám je dobře připraven na to, aby z této situace těžil. Silně podporován saúdským školstvím má s tím, jak se ekonomická situace bude horšit, naději rekrutovat milióny nezaměstnaných a vyhnaných mladých mužů. Demografická exploze kombinovaná s klesajícími příjmy a budoucí mocí islámského fundamentalismu činí saúdský režim nestabilním. Bude to odvážný prorok, který předpoví, že bude existovat ještě ode dneška za deset let.

Pro některé členy Bushovy administrativy je slabost saúdského režimu důvodem k pokusům přeměnit ho na něco, co by se zájmům a hodnotám Spojených států lépe hodilo. Tito stratégové se neomezují na Saúdskou Arábii, jejich cílem je zosnovat změny režimu v celé oblasti. Jejich politiku nelze vysvětlit jen v geopolitických pojmech. Jak se to v americké zahraniční politice často stává, obsahuje absurdní prvek idealismu.

Američtí tvůrci politiky, kteří podporují změny režimů napříč velkou částí Blízkého východu, opravdu věří, že demokratické režimy, nainstalované americkou vojenskou mocí, budou mít větší legitimitu než domorodé tyranie. A v tom se nebezpečně mýlí. V oblasti, kde americká moc vzbuzuje nevykořenitelnou zášť, může každý pokus Spojených států o politické inženýrství jedině rozněcovat protiamerické cítění. Větší nebezpečí je v tom, že tím ještě zesílí podpora Al-Káidy a dalších radikálních islámských skupin do té míry, že v několika zemích způsobí nekontrolovatelný převrat, jehož obětí budou i americké geopolitické zájmy.

Logickým důsledkem populační exploze spolu s postupnou likvidací neobnovitelných zdrojů surovin jsou opět války. Ty současné mají náboženskou motivaci z jedné strany, ekonomickou ze strany druhé. A ruku v ruce s tím v ším jde – opět – nezadržitelné přelidnění.

Jestliže se zdá, že 21. století bude stoletím válek o zdroje, není to proto, že několik zemí - USA nyní, Čína v budoucnosti - hrabivě uchvátí bohatství planety. Logika válek o přírodní zdroje je hlubší. Zostřující se boje o přírodní rezervy nepochybně plynou z celosvětové industrializace. Procesu, který dnes pomalu každý chápe jako prostředek k osvobození lidstva od nedostatku.

Pokračující růst lidské populace zvyšuje zátěž životního prostředí. V nemalé míře i životního prostředí ostatních druhů. Tlak narůstá, když rostoucí lidská populace vyžaduje průmyslový styl, který až doposud mělo jen několik zemí. Kombinace populačního růstu a industrializace působí ekologické změny v měřítku v celých dějinách země bezpříkladném. V některých částech světa začíná být pitná voda neobnovitelným zdrojem. Globální klimatická změna drasticky ovlivňuje životní podmínky miliardy lidí.  Za těchto okolností je těžké nevidět ve válce v Perském zálivu a válce v Iráku předchůdce dalších a možná větších konfliktů.

Váleční plánovači v mnoha zemích přiznávají, že nebezpečí válek o zdroje je vážné a roste, ale ekonomové to nepřestávají popírat a politici se diskusi o tom vyhýbají. V případě politiků je důvod jasný: voliči nemají chuť poslouchat špatné zprávy. U ekonomů, zvláště u toho sektářského liberálního druhu, má popírání možnosti válek o zdroje složitější příčiny. Jako Marx i oni věří, že ve správném ekonomickém systému může technologie zbavit lidstvo jeho prastarých a nejhorších nepřátel: nedostatku a války. Pro marxisty je nejlepším systémem socialismus. Pro neoliberály volný trh. Čím jsou ideologové obou táborů posedlí, je víra - a je to víra, nikoliv výsledek nějakého rozumového zkoumání - že technologie umožní lidstvu odtrhnout se od dějin a vytvořit nový svět.

Problém s kultem technologie není v tom, že by přeháněl moc, která pramení z praktického využití vědeckých znalostí. Je v tom, že zapomíná, jak zkažené lidské bytosti ji používají. Vývoj v genetice může umožnit vymýcení dědičných vad, z kterých pramení bolestné nebo mrzačící nemoci, ale také umožní výrobu geneticky selektivních biozbraní. Mohou být objeveny nové typy energie, které silně sníží vliv uhlovodíku v industriálních ekonomikách. V takovém případě se můžeme spolehnout, že se pro ně brzy najde vojenské využití.

Je možná pravda, že v novém ekonomickém systému dokážou nové technologie způsobit, že přírodní zdroje vydrží donekonečna. Silně pochybuji, že by to bylo možné, už proto, že zákony termodynamiky silně vylučují stroje typu perpetuum mobile. Ale i kdyby byl svět bez nedostatku technicky proveditelný, zůstal by lidsky nemožným. Historické lidské konflikty by nedovolily, aby se někdy stal skutečností.

Neoliberálové, kteří vítali zhroucení komunismu jako konec dějin, se dopustili monumentální chyby. Částečně proto, že oslepeni primitivním ekonomickým vzorcem nevzali na vědomí některá známá fakta zeměpisu a dějin. Přírodní zdroje nejsou rovnoměrně rozprostřeny po světě. Jsou rozmístěny nerovnoměrně, často v oblastech poničených dlouhodobými konflikty. Nejvýrazněji to platí o ropě. Americká geopolitická strategie v Perském zálivu by mohla ještě více rozjitřit nepoddajné rozpory v oblasti. Také v Jihočínském moři rozjitřují soupeřící nároky na přírodní zdroje historická nepřátelství.

Nejsou to jen neoliberálové, kdo nedokázal předvídat návrat geopolitiky. Většina lidí je oslepena naivní vírou v technologie a jen málo z nich vnímá ironii dějin, odvíjející se před našima očima. Nejvyspělejší ekonomiky světa tím, že používají technologie k zabezpečení kontroly nad přírodními zdroji, ukazují, že pro svou prosperitu a dokonce i vlastní existenci potřebují konečnou a křehkou Zemi. Zároveň jsou vtahovány do starobylých válek o náboženství a etnicitu. Jak se dalo předpokládat, nová éra věčného míru, ohlášeného před pár lety, se ukázala jen opakováním nejstaromódnějších konfliktů.

V souvislosti s geopolitickou válkou a populační otázkou se také často mluví i o jednom z úhlů pohledu na dnešníé přistěhovaleckou krizi. Ta je samozřejmě jedníém z posilujících fenomémů růstu vlivu politických subjektů považovaných ze strany tradiční politiky za „extrémní“ (obvykle se mylně přikládá adjektivum „pravicově extrémní“, ačkoli s pravicí v historickém a ustáleném smyslu nemusí mít nutně nic společného)., j to je i jedním ze stěžejních témat uvažování Johna Graye.

Ve slovníku současného žargonu znamená slovo modernizace všechno co stojí za vynaložení úsilí. Kdo chce být zaostalý nebo ještě hůř -reakční? Myslíme si, že být moderní je dobré, Nebýt moderní je špatné. Progresivní filosofové považují za samozřejmé, že být moderní znamená přijmout liberální hodnoty. Mnohé z nejrepresivnějších režimů nedávné doby byly přitom nekompromisně moderní. Dokonce i nacisté, kteří mobilizovali hluboce zakořeněné evropské tradice nacismu a antisemitismu, tak činili ve službě modernímu revolučnímu plánu. Předpoklad, že růst globální ekonomiky postupuje ruku v ruce se šířením liberálních hodnot, se stal článkem víry. Zároveň ale strany, které liberální hodnoty zamítají, pronikají v celé Evropě do hlavního politického proudu. Konvenční mínění levého středu vysvětluje tento vývoj tím, že strany hlavního proudu nedokázaly obhájit multikulturní ideály a ekonomické výhody přistěhovalectví. Pravda je méně uklidňující: dnes, stejně jako po většinu 20. století, jsou to nepřátelé liberálních společností, kteří nejlépe rozumí jejich křehkosti.

Mezi stranami krajní pravice na evropském kontinentu probíhá nový program modernizace. V Británii znamená modernizace stát se stranou středu, což byla vysoce úspěšná strategie liberalistické strany při jejím návratu k moci. V kontinentální Evropě je to strategie, jejíž pomocí se krajní pravice dostávají k moci, kterou zatím drží střed. Evropské krajně pravicové strany v sobě zahrnují rozmanité tendence. Společné mají využívání společenského rozvratu způsobeného globálním volným trhem, nyní hlavním idolem modernizace, jako pohonné látky pro novou politiku identity. Evropská krajní pravice ví daleko lépe než ta sdružující strany středu, že globalizace má své ztroskotance dokonce i v těch nejbohatších zemích. Tím, že spojuje obavy těchto lidí s vysokým stupněm přistěhovalectví, představuje krajní pravice mocnou výzvu centristickému koncensu, který vládl většině kontinentální Evropy od konce studené války. Její postup zároveň vyvrací víru, na které spočívá veškeré pokrokové myšlení: že demokracie a prosperita zabezpečí liberální kosmopolitní budoucnost.

Mezi předválečnými fašistickými a nacistickými hnutími a současnou evropskou krajní pravicí existují souvislosti, ale dnes to není jen opakování událostí 30. let minulého století. Tehdy byly sekulární ideologie v rozporu s míněním velké části světa a masové politické strany zápasily o kontrolu nad mocnými státy. Nyní je sekulární ideologie na ústupu a masové politické strany zde nejsou. Když se dnes mobilizují velká množství lidí, jsou to fundamentalistická hnutí nebo skupiny jako Greenpeace, zabývající se jednotlivými problémy, nebo amorfní sítě, jako jsou protikapitalističtí aktivisté. Evropa neobsahuje totalitní státy toho typu běžného mezi válkami. Některé postkomunistické země možná jsou zkorumpované a napůl autoritativní, ale přesto je demokratická vláda pevně usazena po celé Evropě.

Považovat krajní pravici za atavistickou znamená podceňovat ji. Zatímco mezi válkami získala evropská krajní pravice svou sílu z chudoby a ekonomické krize, dnes prospívá z nejistot bohatých. Krajní pravice mění mapu evropské politiky spíše využitím demokracie než snahou ji svrhnout, neboť využívá strachu voličů v bohatých zemích.

Její ekonomická filosofie je vyvrcholením modernosti. Většina evropských krajně pravicových stran opustila program celní ochrany z meziválečných let. Krajní pravice je ve svém ekonomickém náhledu svobodomyslná. V Rakousku, Švýcarsku a Severní Itálii propaguje hi-tech ekonomiku spojenou se světem volným trhem, ale izolovanou od legií chudých zákazem přistěhovalectví. Je-li toto fašismus, je to fašismus laptopů nikoliv surových metod. Stejně jako fašistické strany minulosti přijímá krajní pravice ekonomické ortodoxie své doby. Dnes jsou to ortodoxie volného trhu.

Spolu se stranami středu přijala krajní pravice globalizaci ochotně, ale na rozdíl od stran středu chápe, že globální trh má své oběti. Je možná pravda, že globální volný obchod někdy prospívá chudým lidem v chudých zemích, i když důkazy zdaleka nejsou přesvědčivé, jak jeho méně doktrinářští přívrženci připouštějí, nekvalifikovaným manuálním dělníkům v bohatých zemích je k ničemu. Stejně málo užitku - a to se může ukázat politicky důležitým - skýtá úředníkům a středním manažerům, jejichž funkce je možno stáhnout do té části světa,  kde jsou pracovní síly levné. Tito manuální a administrativní pracovníci jejichž funkce je možno automatizovat, mají i v místech s nízkou nezaměstnaností příjmy pokulhávající za příjmy zbytku společnosti. Pro tyto skupiny znamená globalizace neúprosný úpadek. Strategicky bravurním tahem krajní pravice je obviňování přistěhovalců, často obětí globalizace v chudých částech světa, za škody způsobené globalizací v Evropě.

Po celé Evropě ztrácejí strany středu vliv. Krajně pravicové strany už jsou ve vládách v Rakousku, Itálii, Dánsku a Nizozemsku. Přesto evropské politické elity tvrdohlavě odmítají poselství, které tato situace přináší. Částečně je to bezpochyby samolibostí moci, ale také intelektuální leností. Všechny strany hlavního proudu přijaly od konce studené války stejnou ideologii, podle níž ekonomická modernizace a liberální hodnoty postupují jedna za druhou. Nechme stranou víru, že volný trh je jedinou cestou k ekonomické modernosti. I kdyby to nebyl ekonomický mýtus, představa, že modernizovaná ekonomika musí zplodit liberální společnost, je stále ještě fantazií. Tržní reformy proběhly v Rusku a před tím v Číně, aniž by se tam dělaly jakékoliv ústupky liberálním idejím o lidských právech. Není důvodu proč by se totéž nemohlo stát v ostatních částech světa. Dogma o spojitosti liberálních hodnot a ekonomického růstu je historickým nedopatřením nikoliv univerzálním zákonem.

Je jisté, že bien-pensant (konformističní, konformní, pozn. pž.), ekonomové vám řeknou, že po čase musí prosperita vést k požadavkům osobních svobod. Ale pro toto pohodlné přesvědčení nejsou důkazy. Pro většinu kontinentální Evropy kde je nízká nezaměstnanost, všeobecná prosperita, ale zároveň krajní pravice na postupu, je tento názor jednoduše mylný. Neznamená to ovšem, že bude opuštěn. Přesvědčení, že volné trhy a liberální hodnoty patří k sobě, není výsledkem empirického zkoumání, je vyznáním víry: osvícenské víry, že s růstem vědomostí a bohatství, odhodí lidské bytosti své rozdílné a rozdělující je totožnosti, aby se staly členy universální civilizace. Kdysi byla tato víra výsadou marxistů. Nyní je toto smyšlené racionalistické krédo intelektuálním základem tržních reforem po celém světě.

Skrývá se za argumentem skrývaným stejně jako požadavek privatizace před nějakými deseti lety, že demografické faktory činí další přistěhovalectví ekonomickou nutností. Možná, že stárnoucí Evropa může mít z plynulého přílivu přistěhovalců prospěch, ale pokud některé evropské země mají více jak deset procent pracovních sil nezaměstnaných, není tento závěr příliš přesvědčivý. Rozsáhlá imigrace, i kdyby byl její ekonomický přírůstek vysoký, nese s sebou příliš velká politická rizika. V pozdním 19. století neznamenala většina státních hranic žádné významné omezení a pracovní síly měly doslova stejnou svobodu pohybu jako kapitál. To je globalizační faze, na kterou se četní ekonomové, mnozí z nich levicoví, dívají téměř s tesknotou. Zároveň to ale také bylo období, v němž byla demokracie omezena, odborové organizace slabé a státní sociální zabezpečení neexistovalo. V dnešní Evropě, kde jsou silné odborové organizace a významná sociální péče, je přesvědčování voličů, aby přijali otevřené hranice, nesmírně těžkým úkolem.

Je pravda, že ve Spojených státech existuje demokratický koncensus ve prospěch liberální přistěhovalecké politiky (ani tato teze už neplatí, nejpozději od zvolení D.Trumpem přrezidentem USA, pozn. pž), ale otevřenost Ameriky k přistěhovalcům svědčí o jejím úspěchu ve vytvoření národní identity přesahující etnický původ, což je výkon jaký v Evropě opakovat nelze. Evropské instituce nemohou národní identitu nahradit. Jsou všeobecně vnímány spíše jako něco, co ji nahlodává. Oslabené národní kultury si s potížemi asimilace nově příchozích nedovedou poradit, a tím vzniká živná půda pro populistickou politiku snažící se podpořit identitu etnickým vyloučením. Evropa prostoupená starobylými bigotnostmi a nejistá si svou budoucností a svým místem ve světě, dokázala oslabit národní identity ve chvíli, kdy se o legitimnosti jejích institucí nejvíc pochybuje. Pro experiment v liberálním utopismu je to vskutku nebezpečný prostor.

Krajní pravice rozumí chatrnosti liberálních společností. Strany středu nikoliv. Evropské politické elity, udržovány při životě kombinací arogance, módní doktríny a uklidňující neznalostí dějin, se zdají být rozhodnuty hromadící se rizika přehlížet. Následkem toho se pravděpodobně v několika málo letech stanou partnery v držení moci s krajní pravicí na větší části kontinentu. Zdá se, že v Evropě se znovu chystá k zrodu taková verze modernosti, která bude zahrnovat její nejtemnější tradice.

(John Gray – Kacířství. Překlad Milena Turnerová. Praha: Dokořán 2006. ISBN 80-7363-060-5)

Petr Žantovský