To heslo jsem si vypůjčil z jedné repliky amerického filmu Alf. Tak se jmenoval chlupatý mimozemšťan, jenž se tázal svých (vojenských) průvodců oním pro něj tak často nepochopitelným labyrintem světa, co přesně ve vojenské řeči znamená povel „Neptat se, nemyslet!“ Přesně stejně by se mohl ptát kterýkoli všímavý světoobčan dnes, když by se rozhlédl po mediálně-politické krajině vůkol. I pro ni totiž platí naoktrojovaná a jako písmo svaté vynucovaná povinnost držet se předepsaných pravd, tedy „neptat se, nemyslet“, neboli, jak se odjakživa v našich zemích hezky poeticky říká: držet hubu a krok. A právě tak nazval svoji knižní analýzu naší současnosti významný slovenský publicista Ĺubomír Huďo – Držte hubu a krok! – s podtitulem „o čem musíme povinně mlčet.“

Vcelku výjimečně budu dnes pracovat převážně s originálním, slovenským textem, neboť předpokládám, že jazyková bariéra mezi oběma zeměmi někdejší federace dosud nevyrostla, ačkoli slovenskou knihu u nás neseženete, zejména a dvojnásob, když jde o knihu autora přijímaného mnohými negativně, autora nepohodlného a mainstreamem ostrakizovaného. Jak ale na dané knize vidíme, měli bychom si víc a aktivněji všímat toho, co se děje- a píše – za řekou Moravou. Jednak kvůli ujištění, že „v tom“ nejsme sami a Slováci řeší velmi podobné problémy jako my, jednak pro inspiraci, jak některé jevy nahlížet a hodnotit. Huďo je ve svém hodnocení až chirurgicky přesný a přísný, a to je dnes v té kombinaci hodnota nad jiné vzácná.

Huďo ani v této knize neopouští svou základní názorovou dimenzi. Asi nejjednodušeji by se dala shrnout takto: mocní tohoto světa manipulují realitou a jejím obrazem v myslích obyčejných lidí, které tak zneužívají ke svým sobeckým profánním a mocenským zájmům. Vcelku důsledně se na ploše této knihy pohybuje v terminologii představené už před mnoha desítkami let Georgem Orwellem v jeho erbovním díle, románu 1984. Tak i pro Huďa jsou klíčovými pojmy, kolem nichž se zde vše točí, termíny „ideozločin“ a „ideopolicie“. Protože o to jde: mocenské elity se bojí o své postavení, a proto vytvářejí novou mytologii o nebezpečí, ohrožení, nepřátelství, nálepkují ony případné či zcela virtuální „nepřátele“, vykosťují je z veřejného prostoru, neboť se dopouštějí „ideozločinu.

Huďo nabízí přehlednou orwellovskou strukturaci dotčeného dění a jeho aktérů:

1. usměrňovači společenského vědomí, politické atmosféry, názorové orientace – političtí představitelé, vysoce postavení pracovníci médií, NGO-isté v rámci systému podporovaného sítí organizace z prostředků Kongresu USA, katedry společenských věd na vysokých školách a univerzitách (zde bych si dovolil přípodotek: „některé“ či možná i „většina“ takových kateder. Z vlastní praxe však ještě znám několik poměrně svobodných pracovišť toho druhu, ale je fakt, že se jejich počet spíše zmenšuje, než naopak - pozn. Pž.)