V předchozím díle tohoto cyklu jsme přinesli ukázku z knihy kolaborantského novináře Vladimíra Krychtálka Bolševici, Beneš a my. Citovali jsme z ní pasáž, týkající se různých detailů jednání českého prezidenta, politických elit a dalších zainteresovaných skupin, např. armády, v období Mnichovské dohody. Krychtálkův text byl z roku 194. Moravec na stejné téma, z obdobných pozic, ale političtějším jazykem napsal úvodník do časopisu Přítomnost v říjnu 1943.

Je příznačné, že většina tzv. aktivistických novinářů za Protektorátu si tolik libovala v „analýzách“ historie. Bez uzardění se oháněli tezemi hodnotícími minulost, aniž by se zabývali jakýmikoli souvislostmi, kontexty a podmíněnostmi. Dějiny, přesněji řečeno jejich svévolný výklad historie jim byl jen služkou k propagandistickému podepření vlastních názorů držících vlajku a rétoriku Třetí říše.

Při četbě se jen těžko ubráníme nutkavé připomínce, kolik podobně prodejných režimních takyžurnalistů zapleveluje i v současnosti veřejný prostor, uděluje nálepky „nehodným“ a zakazuje diskusi, v níž by, nemajíce argumenty, nemohli obstát. Vystačí si tedy jen s frází, tou zbraní stylistického násilí.

Emanuel Moravec - Mnichov

Pro Čechy nebylo žádnou zvláštní radostí, když na konci prvé světové války se začalo hovořit o sebeurčení národů. Čeští politikové z historické školy Palackého přes půl století se vzpírali rozdělení Čech a Moravy podle jazykových hranic. Věděli dobře, že český národ žije uprostřed národa německého. Proto chtěli z Rakouska vytvořit velmoc protiříšskou, která znemožní sloučení všech Němců v rámci jednoho velikého státu. Jakmile se začalo hovořit o národním sebeurčení, při pohledu na národnostní mapu Evropy bylo každému soudnému člověku jasné, že Češi musí hledat nějaké vyrovnání s národem německým, který po provedení sebeurčení bude je z pěti šestin obkličovat.

Na toto vyrovnání nikdo nemyslil v okamžiku, kdy Vilémovo Německo vzdalo boj. Masaryk začal uplatňovat po vzoru Palackého tak zvané historické právo českých zemí, lépe některých zemí české koruny. Nešlo se tu ovšem do plných důsledků. Nežádalo se například Slezsko, které postoupila Marie Terezie Prusku. Nežádalo se, poněvadž mělo na 5 milionů obyvatel veskrz Němců. V roce 1918 v historických zemích české koruny (Pruské Slezsko v to počítaje) žilo totiž vedle 7 milionů Čechů přes 8 milionů Němců. To bylo povážlivé. Češti politikové „spokojili“se proto s územím české koruny, jež zůstalo v Rakousku, a tak bez ohledu na sebeurčení 3 a půl milionu Němců bylo připojeno k státnímu novotvaru. Nikdo se jich neptal, zda jim to je příjemné. Vymyslil se tehdy nový národ „Čechoslováků“ a touto cestou se podařilo přes 2 miliony Slováků připojit k českému státu. Poněvadž Slovensko nemělo rovnoběžkových komunikací, vyžebrali jsme na Spojencích při jižní slovenské jazykové hranici území, osídlené 3/4 milionu Maďarů. Chtěli jsme mít hranici společnou s Rumunskem. Jako přívažek nám Dohoda proto věnovala Podkarpatskou Rus s více než 1/2 milionem Rusínů,Židů a Maďarů. Na počátku roku 1938 zašlá republika česko-sudetsko-slovensko-karpatská měla 15 a půl milionu obyvatel a z toho jen slabou polovinu tvořili Češi. Když nám tuto pravdu někdo připomněl, bývali jsme velmi zlí. Neuvědomovali jsme si, že zašlá republika nebyla postavena ani na právu sebeurčení národů, ani na právu historickém, nýbrž na bezpráví, které bylo ve střední Evropě vytvořeno z titulu tak zvaného britsko-francouzského vítězství. Bylo zřejmé, že dojde k revisi mírových smluv, a tím také revisi československých hranic v okamžiku, kdy ve střední Evropě poklesne převaha Dohody. Zašlá republika dostala do vínku stavební chybu politickou, která měla v sobě všechny zárodky zániku.

K této revisi také opravdu došlo po dvaceti letech, právě před pěti lety. Za souhlasu Anglie a Francie 29. září 1938 sudetské území, obývané Němci, bylo připojeno k Velkoněmecké říši. Mnichovský výrok, týkající se nové hranice mezi Říší a zbytkovým Česko-Slovenskem, nebyl žádným zločinem na českém národě. Odčinila se tím pouze křivda, spáchaná na Němcích po první světové válce. Wienským rozhodnutím z 2. listopadu 1938 vráceno bylo Maďarsku území Maďary osídlené, k republice připojené v r. 1919 z důvodů strategických a komunikačních.

Jakmile se uplatnilo právo sebeurčení ve střední Evropě, znamenalo to v první řadě, že zbytkové Česko-Slovensko, zmenšené o třetinu obyvatel, není už státním útvarem, schopným samostatného života. Slovensko mělo na příklad přes Východní Marku lepší komunikace do Říše než do českých zemí. Proto také Anglie s Francií negarantovaly zbytkovému Československu nové hranice, ač to před mnichovskou konferencí slavnostně slíbily zkoušeným českým politikům.

Po Mnichově bylo nám jasné, proč čeští předáci v XIX. století tolik se oháněli historickým právem a práva sebeurčení se báli jak čert kříže. Dále nám bylo jasné, jak nesprávně bylo toto historické právo vysvětlováno Palackým a jeho nohsledy. Nešlo tu o žádné právo státní, nýbrž o právo autonomie v rámci staré Říše římské národa německého, v jejímž středu Češi se svými panovníky od dávných dob žili.

Anglie věděla, že v Evropě dva státy si nepřejí vzrůstu Německa: Francie a Sovětský svaz. Aby tyto státy Anglie sobě těsněji připoutala, podporovala od roku 1938určité německé snahy na souši i na moři. Proto také Anglie obětovala Česko-Slovensko. Potřebovala plnou podřízenost Francie a jistotu spojenectví sovětského. Pamatujeme si dobře, jak plnomocník Anglie lord Runciman ve svém memorandu z 20. Září 1938 nám doporučoval řádné vyrovnání s Říší a přijetí její ochrany. V rozhodnutí mnichovském z 29. září 1938 skrývaly se už prvky na odloučení Slovenska, k němuž došlo 14. března, a prvky přijetí říšského protektorátu Čech a Moravy 16. března 1939.

Když v roce 1919 Anglie s Francií slepily český stát v útvar o 14 milionech obyvatel, stalo se to jedině z důvodů strategických. Československo mělo právo na život jen tehdy, drželo-li značné branné síly v pohotovosti. U nás se kdysi mnoho hovořilo o pruském militarismu. Málokomu z Čechů však bylo známo; že my jsme po roce 1920 zbrojili mnohem značněji, než před rokem 1914 Německá říše, která na 67 milionů obyvatel v míru měla 54 divise. My na 14 milionů obyvatel měli 14 divisí. Čtvrtinu státního rozpočtu pohlcovala nám branná moc. To platilo do roku 1934. Po vojenském obsazení Porýní Říší zbrojili jsme na nátlak Francie přímo bez rozvahy. Vypůjčovali jsme si peníze doma i v zahraničí. Stavěla se nákladná opevnění jak proti Německu, tak proti Maďarsku. V roce 1938 měli jsme 1 a půl milionu záložníků. Francouzský generální štáb nás tehdy ujišťoval, že máme více řádně vycvičených vojáků než Říše, která teprve roce 1936 zavedla obecnou brannou povinnost. Za mobilisace v září 1938 postavili jsme celkem 40 vyšších jednotek. Z milionu obyvatel bezmála tři divise. Tedy něco nebývalého.

Byli jsme státem militaristickým ve větší míře, než poválečná Francie. Proto také podle toho vyhlížel náš státní dluh, který v roce 1938 stoupl na 50 miliard korun. I vojákům se z těch cifer točila hlava a nikdo neviděl konce. Benešovi bylo ovšem málo známo o tom, co Anglie kombinuje. Mobilisoval dvakrát za mylného předpokladu, že Říše se zalekne českých spojeneckých smluv s Francií, Anglií a Sovětským svazem. Anglie dělala politiku na desítiletí kupředu. A v této politice počítala se Sovětským svazem jako s hlavním spojencem, ukáže-li se Říše pevná a ve své politice národního sjednocení neústupná.

Nikdo snad ještě nevypracoval tak neproveditelný válečný plán, jako se to stalo u nás v roce 1938. Český hlavní štáb si byl vědom,že musí vyklidit hned na počátku války celé Čechy s Moravou. Proto na Moravě byly soustředěny dvě velké armády. Jedna čelem severu a druhá čelem jihu. Na německých hranicích v Čechách stála třetí armáda, jejímž úkolem byl pozvolný ústup na Moravu. Čtvrtá armáda byla na západním Slovensku. Beneš byl si tak pevně jist pomocí Francie a Sovětského svazu, že nechal v posledních dnech zářijových postupně čtvrtou armádu ze Slovenska přesunovat na Moravu. Francie a Anglie nám zatím dodávaly velmi potěšující zprávy o „nedostatečné německé výzbroji“ a o „slabých“ německých kádrech. Když Chamberlain se dostavil 29. září do Mnichova na velmocenskou konferenci, nástup českých mobilizovaných sil se právě ukončoval. V té chvíli se Beneš k svému největšímu překvapení dověděl, že Francie s Anglií nemají v úmyslu nám přijít na pomoc. Sovětský svaz mu vůbec neodpověděl na jeho žadonění. Jak už jsem napsal, byli jsme v té chvíli nejopuštěnějším národem s nejpropletenějšími spojeneckými smlouvami.

Osud Polska nám později ukázal, jakou cenu měla spojenecká pomoc Francie a Anglie. Bylo-li Polsko zlikvidováno v 17 dnech, pak Československo bývalo by bylo smeteno v jediném týdnu. Z Čech na východ neustoupila ani myš. Se všech stran obklíčena v prostoru Českomoravské vysočiny, byla by milionová česká armáda kapitulovala. Z Prahy, Plzně, Brna a Moravské Ostravy zbyly jen trosky.

My vojáci při štábech jsme se smutně usmívali, když z pohraničí v oněch dnech přicházela volání, že tu a tam obranná čára nebyla přímo na hranici. „Kdybyste chudáci věděli, že bude vyklizeno celé území obývané Čechy, to byste se jinak tvářili,“ říkali jsme si v duchu. Tehdy jsme cítili už nesmyslnost celé naší politické stavby, šílenost protiněmeckého štvaní a českého velikášství. Ještě než se rozhovořily zbraně, Beneš se svými politiky se na štěstí zhroutil nervově.

Myslím, že není obecně známa skutečnost, že Benešovo odstoupení požadovali v první řadě jeho lidé, lidé z jeho strany a jeho okolí. Mluvili o něm jako o katastrofálním politickém bankrotáři, který má co nejrychleji zmizet. Beneš byl posledním výhonkem plané větve českých politiků, jež podlehla historické romantice Palackého. Onoho Palackého, který zavinil ve straně staročeské smutnou serii politických proher českého národa ještě v Rakousku. Byla to politika maximálních požadavků, podepřených prázdnými vidinami. Snad se jednou najde historik, který napíše dějiny českých politických omylů za devadesát let od roku 1848 do 1938.

Kdyby Benešovu nesmiřitelnost k Říši provázela stejně veliká odvaha, pak dnes české země představo valy rumiště a český národ zůstal jedním z praubohých. Ono někdy bývá dobré, má-li malý národ, po bludných cestách vedený, v osudové chvíli v čele jen domýšlivého zbabělce.

Přítomnost 1.10.1943