„Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / Nechci být kůlem vyhlášek / veřejným míněním / nechci být nápovědou / co polyká jen prach / těch jejich komedií hraných na márách“

Tato sebeobranná slova napsal krátce před svým skonem František Halas, mnohdy nazýván „arciknížetem moderní české poesie“. Tato slova nejsou přehnaná: díky Halasově editorské jasnozřivosti (vedl edici První knížky v nakladatelství Václav Petr) vešly do české poesie takové osobnosti jako Jiří Orten, Kamil Bednář, Jiří Valja, Josef Kainar, Jiří Kolář a řada dalších. Úvodem citované verše pocházejí ze sbírky A co?, která za básníkova života nesměla vyjít. Je to hořká pointa příběhu, který se v různých obměnách odehrál v osudech mnoha českých autorů vstupujících do literatury za 1. republiky.

František Halas se narodil 3. října 1901 v Brně, avšak dětství prožil na Vysočině, což poznamenalo nadlouho jednu zásadní linii jeho pozdější básnické tvorby. Spjatost s čistotou přírody a tamních lidí v kontrastu s velmi emocionálně prožívanými nespravedlnostmi světa kolem nás. Halas se už od mládí (vyučen knihkupcem) angažoval v levicových uměleckých skupinách, psal pro komunistickou Rovnost (za války dokonce i do ilegálního Rudého práva), jeho světonázor se formoval i za jeho pobytu ve Španělsku za občanské války. Nicméně mezi jeho nejbližší přátele patřil například velký katolický básník Jan Zahradníček. Velikost umění vytvořila most mezi názorovými břehy a byla znamením obapolné tolerance. To je něco, co v naší době schází skoro nejvíc: snaha a vůbec schopnost naslouchat druhému, citlivě vnímat jeho argumenty a přemýšlet o nich. Oč by lidstvo bylo dál, kdyby…

Halas byl takový netypický komunista. Obžerný veršíř Vítězslav Nezval mu vyčítal malou melodičnost, jakousi skřípavost a nelibozvučnost jeho veršů. Možná to bylo jednodušší. Halas byl jakýmsi anti-lyrikem. Autorem, který spatřil osud a vyhlíží zkázu, neboť život přece vždy končí smrtí. V tom byl nepochybně blízký právě Zahradníčkovi, jen na rozdíl od něj neměl na pomoc víru. Komunismus nebyl víra, jen přesvědčení, a to se nedá porovnávat. Vždyť můžeme už v první Halasově knížce Sépie (bylo mu teprve šestadvacet) číst báseň Vzkaz a v ní tyto verše:

„Už jede rytíř / v brnění kosti chrastí / hlavy dopitý kalich / smrt vrabec v hrsti // Holuby na střeše / ať chytají jiní / život jak polibek Jidáše / zradí“

Zpěvy (bez)naděje

Jak se blížila druhá světová válka, měnila se i Halasova – stále osudová, ale konkrétnější poesie. Vrcholem prvorepublikové tvorby je nepochybně sbírka Torzo naděje (1938). Zde jako by se potkával s jen o málo mladším (1914) poetickým sršatcem Jiřím Kolářem. Halas ještě nedlouho předtím, ve sbírce Hořec (1934), básnil svou nahořklou lyrikou: „Zastínila okno křídlem stříbrným / chvilku sebou bilo / z pramene mé bezesnosti uvízl v něm rým // Už se bojí už si stýská už je zajata / Imagena Imagena / pláče slova pláče hudbu pláče poupata.“ Najednou však už bije na poplach s jizlivým akcentem kolářovským: „Jdou mory v purpuru jdou v zlaté kápi / vnitřnosti padlých na štítě / šrapnely věsí šat dětí na okapy / Vše pro dítě“. A tato, silnými obrazy protkaná epopej úzkosti vrcholí slavným vyznáním Praze: „Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas // Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál“. Zmařený pocit naděje dvou vyhlášených a poté odvolaných mobilizací, zoufalství z kapitulace v Mnichově („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali“), to všechno otřáslo všemi jistotami, a že jich Halas nikdy neměl přebytek: natolik byl velký umělec a do daleka vidoucí prorok všeho nedobra, co nás čekalo – nejprve v podobě hnědé, o deset let později rudé.

Nakrátko v řadě

Po roce 1945 se Halas stal předsedou Syndikátu českých spisovatelů, pracoval na ministerstvu informací a choval se jako aktivní komunista. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu zasedal do voleb v roce 1946. Později – především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu, která jím otřásla – byl však novým režimem zklamán. Ještě předtím ale stačil napsat agitační sbírku V řadě (nebyl v tom sám, jeho generační kolega a též znamenitý básník Konstantin Biebl zase vydal podobně plamennou sbírku Bez obav). Anebo třeba nezapomenutelnou píseň Budujeme (na hudbu Václava Dobiáše). Každý jsme ji od mládí slyšeli milionkrát, ale jen málokdo ví, že právě Halas byl autorem těchto slov:

„Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela! / Ať těm, kteří za nás mřeli, / žádný hanbu nedělá. // Vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví, / Hej rup! Hola hej! Do práce se dej! // Hubu utře, kdo se válí, republika práce je; / tomu čest, kdo nezahálí, ten je její naděje. // Makat není otročina, která spadla na tebe. / Dneska, chlapci, to je jiná - dnes děláme pro sebe!“

Každý jen trochu objektivní literární historik si láme hlavu, jak je možné, že došlo u tak velkých básníků k onomu kolektivnímu zešílení. Budovatelsko-děkovacímu tónu podlehli i tací, jako Vladimír Holan, Oldřich Mikulášek či Josef Kainar. Byly to úlitby vrchnosti, aby se mohlo dál psát a publikovat? Nebo to vyvěralo z čerstvé šestileté protektorátní zkušenosti každodenně hrozící smrti, od níž nás osvobodil Stalin jako ztělesnění vítězství nad nacismem? Možné jsou obě odpovědi. Kloním se k tomu, že ihned po květnu 1945 převládala ta druhá. Vždyť přece ona znovu zrozená svoboda poválečná našla své spontánní vyústění v přesvědčivém vítězství komunistů ve volbách 1946. Jen dva roky na to se však Gottwald zmocnil vesla a začalo jít někdy o existenci, někdy o krk. Tam už asi bylo lze spekulovat o snaze autorů za cenu malé úlitby setrvat při životě a psacím stole. Co se Františka Halase týkalo, přišel osud s rázným řešením. Básník zemřel 27. října 1949 na selhání srdce. Nedožil se politických procesů, justičních vražd a všech těch zvěrstev, jimž byl podroben i jeho přítel Jan Zahradníček.

Z textů, které Halas psal na konci svého života a které vyšly až v roce 1957 ve sbírce A co?, je zřetelně vidět, že s tím, co se dělo po Vítězném únoru, by se rozhodně nedokázal ztotožnit ani to vnitřně či navenek obhájit a odůvodnit. Jinak by těžko mohl napsat: „Hledaje příkaz sluchu nehledám / a dech nabíraje / dech jen nabírám / Zaviním jak tak neštěstí / a jak tak radost zaviním / tím co si myslím / tím v co teď doufám / tím s čím si zahrávám / až to tam jednou dolehne … Byl čas přišitých hvězd / Mařenek zmařených / rozkopaných dětí // Z loňského pláče smích / bez konce huby jsou / Podšívky už o tom skoro nevědí / smlčují hlavní meldují vedlejší / ládují se a počítají / dělají jako by se nebáli / jako by nebyla smrt.“

Kdyby nenapsal za celý svůj život jiné verše než tyto, stál by na nejvyšším piedestalu české poesie – hned vedle Máchy, Březiny, Ortena a nemnoha dalších. Dnešní mladá generace poesií nežije, to je jisté. A snad to ani po ní nelze chtít. Má příliš nových radostí a zatím skoro žádné starosti. A Halas byl básníkem starosti, ba úzkosti. Nicméně je dobré vědět, že jej máme a lze se k němu vždycky vracet. Ne pro útěchu, té měl málo sám pro sebe, nýbrž pro okouzlení a inspiraci slovem, které se umí stát činem.