Samostatně nebo ve spoluautorství s bratrem Josefem Čapkem napsal sedm divadelních her, šestnáct ryze prozaických děl (románů nebo povídkových souborů), za jeho života vyšlo pět souborů článků, sloupků či esejů, pět cestopisů, tři knížky pro děti, dvě knihy dialogů s prezidentem Masarykem, překlady francouzské poezie a dizertační práce o filosofii pragmatismu. Po druhé světové válce, v jejímž předvečeru Čapek zemřel, vyšly desítky dalších knih, nejen nových vydání původních děl, ale zejména porůznu posbírané a sestavované texty novinové a časopisecké. Zmínil bych zejména vynikající soubor Na břehu dnů, sbírku glos o veřejném životě první republiky Místo pro Jonathana, tři svazky O umění a kultuře či méně nápadnou, ale jako dobový dokument svého druhu nepřekonatelnou knížku Divadelníkem proti své vůli. Možná to bude znít trochu kacířsky, ale pořád mi z té hory knih jako díla nejtrvalejšího dosahu přijdou knihy novinářské či s tímto řemeslem související (od sloupků po cestopisné črty a eseje o politice a společnosti). Čapek byl pozorný, byť třeba někdy trochu naivně působící pozorovatel života kolem nás. Ta „naivita“ však myslím nebyla dána podstatě autorského pohledu, nýbrž určitému smyslu pro moralismus. Ale to konec konců patří k umění a literatuře zvláště. Nebo spíše patřilo. Možná je právě to, co dnešnímu písemnictví schází ze všeho nejvíc: ta touha ukázat, že by svět mohl být i lepší.

Pro dnešní listování jsem vybral několik statí z knihy O věcech obecných čili Zoon politikon, která prvně vyšla v roce 1932 a z níž většina zná nejspíše jen stať  Proč nejsem komunistou. Čapkovo myšlení o politice však bylo vrstevnaté, jak uvidíte i ve vybraných ukázkách.

O politice

Kdybychom dali na to, co se o politice říká a píše, bylo by možno ji definovat asi takhle: Politika je to, co dělají politikové nebo ti, kdo se jimi chtějí stát; politikové pak jsou zvláště k tomu účelu se přihlásivší osoby, jež jsou placeny za to, že dělají politiku; vlastním účelem politiky je poskytnout těmto osobám stálé zaměstnání nebo ukojení jisté ctižádosti; my ostatní pak na to platíme. Politická činnost provozuje se toliko v parlamentě, v klubovnách a na veřejných i důvěrných schůzích. Provozování politické činnosti je vázáno na koncesi, kterou udělují politická grémia zvaná Strany. Mimo Strany není žádné politiky.

To asi je představa, kterou má o politice průměrný nespokojený občan naší republiky; neříkám, že ta představa je bezdůvodná, ale je trochu neúplná. Nikdo z nás si neklade otázku, je-li nebo může-li vedletoho být ještě nějaká jiná politika v daleko širším a obecnějším smyslu, politika, na které máme nebo můžeme mít jakýsi podíl všichni; není-li například něco, co bych nazval soukromý osobní politický život a osobní politická iniciativa. Jsme velmi sytě nespokojeni s politikou politiků; reptáme plni hořkosti, ale to se rozumí, máme tím asi tolik vlivu na běh politiky, jako bychom měli na směr větru. To vše může být v pořádku, ale je to trochu málo. Pro svou osobu naprosto netoužím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky žít. Nemyslím, že k tomu stačí politické krédo, byť se našlo sebeandělštější; i kdybych byl nadšeným stoupencem politické strany Cherubů, není toto nadšení ještě pražádný politický život. Říká se, že u nás je veřejný život přepolitizován; patrně ano, ale náš osobní život není ještě vůbec zpolitizován; ještě jsme neobjevili, že naše vlastní neplacená životní praxe je nebo můžebýt realizováním jistých politických úkolů. Býti občanem, už to je nebo může být jakási politická aktivnost; záleží jen na tom, jakými jsme občany.

Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen poslance a politické profesionály; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci.

Každá užitečná práce je politická. Šije-li švec boty, které nás tlačí, zhoršuje tím makavě poměry beztoho dosti dezolátní; a šije-li k tomu příliš draho, zhoršuje je dvojnásob. Politický smysl každé práce je dělat ji tak, aby tím pokud možno získal život těch ostatních. Kdybychom řekli, že politika je péče o veřejné blaho, tedy švec pečuje o veřejné blaho především dobrými botami a řezník dobrým masem; jejich politické ideály jsou pro veřejné blaho jaksi méně důležité. Já nevím, čím vy jste; ale jste-li odsouzen dělat takovou práci, že pro veřejné blaho je zcela lhostejno, dělá-li se dobře nebo špatně, ochotně nebo neochotně, nebo nedělá-li se vůbec, pak vás, pane, lituju; musí to být otrava. Ale je-livaše práce taková, že jí můžete rozmnožit úhrn statků nebo zvýšit úroveň života ku prospěchu hodně mnoha lidí, pak, pane, jste politicky velmi aktivní. Řekl bych, že ideál demokracie je součinnost odborníků. Dnes sice ještě platí moudré slovo, že demokracie, toť diskuse; ale diskusi pěstujeme obyčejně jenom tehdy, když nevíme docela přesně, co se má dělat. Diskutují-li doktoři, má-li nebo nemá-li se řezat určitý případ apendicity (zánět slepého střeva, pozn. Pž), svědčí to o tom, že jejich lékařská jistota není ještěúplná. Nepřáli bychom si, aby dělníci diskutovali, spadne-li náš dům; ve věcech života je nám milejší nesporná jistota. Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, že mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo. Až získáme ve velmi četných oborech života rozsáhlejší zkušenosti a nesporné jistoty, ztenčí se podstatně oblast možnýchdiskusí a tím i melhubovské politiky; ale jediná cesta k tomu je právě získávat zkušenosti a pokoušet se o potřebné jistoty. Avšak takovévěci leží ve směru všeho druhu užitečných prací a nedají se objevitdiskusí ani hlasováním.

Loajálnost, to je jiný politický úkol, který ještě není dostatečně objeven. Jakpak bych vám to řekl? Například v Anglii (teď řeknete, že jsem anglofil, ale to nevadí) mne nejvíc překvapilo, že tam na železnicích nemají strážní domečky; patrně tam mlčky předpokládají, že nikoho nenapadne položit na koleje dynamitovou patronu nebo odšroubovat kolejnice. U nás ve všech našich institucích a řádech spíše mlčky předpokládáme, že v každém člověku je víceméně vyvinuta náklonnost odšroubovávat kolejnice nebo klást dynamitové patrony tam, kam nepatří. Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme. Loajálnost se nezačíná poměrem k státu, nýbrž poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava. Ovšem je jakýmsi zvykem odkazovat veškeru žádoucí změnu mravů příštím generacím. To se rozumí, nikdo z nás nemůže změnit svět, ale může aspoň trochu změnit sebe sama. Všechny velké politické ideály, ať je to demokracie nebo socialismus nebo co jiného, nejsou jenom věcí přesvědčení, nýbrž také (a hlavně) věcí mravů. Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického. Většina politických ideálů vyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my. Mluvíme o zájmech společnosti, o společenském řádu, o veřejnosti a jiných takových věcech; ale společnost není něco mimo nás, společnost je především styk lidí; společnost je jméno pro všechny hodnoty, které máme společné s ostatními lidmi. Každá politika, ať je jakékoli její jméno, má se ověřit především tím, že zvyšuje a rozmnožuje společenskéhodnoty. Možná že se neshodneme v tom, co společnost má být; ale shodneme se dosti snadno v tom, co není společenské – dejme tomu otravovat studně nebo pošlapat sousedovi jeho kapustu. Ale ať si představujeme společnost jakkoliv, předpokládáme, že to má být jakýsi pořádek mezi lidmi; dobrá, získat osobní pořádek ve styku s lidmi, to je loajálnost. Prostě loajálnost je politický styk člověka s člověkem; a víc už o ní neřeknu.

Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal denně tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li žebračka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejnýchprací neprodleně odstraní suchou větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu. A přece každá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politickýpokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho života jakov úpadku samosprávy.

A v našem centralismu, ano; ale to dvoje jde nejspíše nějak pospolu. Byl jsem nedávno na jednom malém městečku; měli tam zrovna na náměstí veřejnou schůzi o papežském nunciovi; ale pokud vím, neměli tam dosud na náměstí tábor lidu o místním vodovodu. Dělat na malém městě politiku, to, jak se zdá, znamená převářet parlamentní polévky; to znamená přísahat na koalici místo na lepší budoucnost okresní silnice; to znamená volat po Třetí internacionále místo po druhé stříkačce. Každá konkrétní politika je především lokální; zdá se však, že stojíme na kraji velmi povážlivého stavu, totiž duševního odumírání venkova. Takzvaný probudilý člověk na venkově je člověk, který běduje na malé poměry a stůně touhou dostat se do Prahy. Bylo by jinou věcí polemizovat s pověrou, že Praha je velkoměsto; bohudík není to tak zlé. Ale zlé je, že tato pověra ochromuje regionální ctižádost. Žít na menším městě, to už není žít plně a sytě; tady se duchový život jaksi vytrácí v písku. Zastavte se u knihkupeckého výkladu na malém městě;  je to svrchovaně poučné. Zdá se skutečně, že duševní stav venkova je velmi špatný; ale je otázka, není-li mu pomoci. Abych tak řekl, mne méně znepokojují akutní pitomosti Prahy než chronická tupost malého města – prostě proto, že na malých městech a v jejich farnostech žije dvacetkrát víc národa než v celé Praze i s Hostivaří a Kobylisy. Máme-li vůbec myslet na nějaký pokrok, je ho víc a šíře třeba v maličkých centrech s podloubím a baňatou věží než v Rudolfinu a okolí. A tady zvýšit úroveň života – nu, není-li tohle dost rozsáhlý úkol pro lidi, jimž politika není jen věcí papírové legitimace, nýbrž osobní aktivity a osobního prožití, pak ať jsem nejzbytečnější z ševců, kteří se kdy spustili svého kopyta.

O naší straně

Jsou v politice dva velmi zřejmě odlišné druhy lidí: jedni, kteří při každé příležitosti říkají „naše strana“, a druzí, kterým to slovo jaksi vázne v krku.

Ti první třeba prohlašují, že „naše strana je pro ozdravění financí“; kdybyste je rozkrájeli, neřeknou, že „sám prostý a zdravý rozum“ nebo „každý slušný člověk“ je pro ozdravění financí. Provolávají, že „naše strana je na stráži proti nepřátelům státu“; nikdy by nepřiznali, že koneckonců na stráži proti nepřátelům je každý občan, který má svých pět pohromadě. Tvrdí, že „naše strana učiní vše proti nezaměstnanosti“; ale nikterak nejsou ochotni dodat, že proti nezaměstnanosti má učiniti vše obyčejný lidský rozum a cit. Byli by s to říci, že „naše strana se rozhodně vyslovuje proti souchotím“ nebo že „naše strana neschvaluje dětskou úmrtnost“. Na lid, národ nebo člověka se odvolávají jenom v tvrzeních méně nepochybných. Je-li jejich strana pro zdražení ječmene, vysloví to tak, že „náš národ se musí bránit zahraniční soutěži“; nebo jindy vyhlašují, že „žádný český člověk nemůže být pro uznání zámků na měsíci de iure“, a tak dále.

Ten druhý druh lidí – a to jsou obyčejně ti méně političtí – nejsou za živého boha s to říci, že jsou pro finanční rovnováhu ve jménu své strany; jsou pro ni jen proto, že tomu chce normální občanský rozum. Netvrdí, že „naše strana je pro snížení daní“, protože pro snížení daní je patrně srdce všech poplatníků. Vyslovují-li nějaký vážný požadavek, vyslovují jej jako postulát zdravého smyslu, a ne jako postulát své strany. Jaksi by se styděli říci, že „naše strana je pro to, aby lidé neumírali hlady“; neboť to není věcí strany, nýbrž prostě věcí svědomí. Říká se „naše strana“, místo aby se říkalo zkušenost, rozum, slušnost, povinnost nebo svědomí. Avšak obyčejnému a slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl „naší stranou“, pokud se může ohánět vlastním rozumem. Je-li někdo pro užitečné a dobré věci proto, že je právě „naše strana“, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem. Pokud budou mít politikové plné huby „našich stran“, potud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů než skutečných straníků.

O duchu demokracie

Chce-li někdo říci o politických stranách v demokracii něco hrozně strašného a hanlivého, řekne, že jsou církevnické. Po jisté stránce je to pravda: politické strany jsou fanatické, nesnášenlivé, omezené, zarputilé, bojovné a pitomé jako církve. Ale po jiné velmi podstatné stránce jsou docela nepodobny kterékoliv církvi na světě, včetně s církvemi lidožroutskými; nejsou totiž ani za mák slavnostní, obřadné a zkrátka církevnické. Neboť podstata církve není jen ta, že ukládá víru v nějaké články věrouky, nýbrž i ta, že tuto víru projevuje a oslavuje občasným plesáním, hodováním a hudbou. Býti údem církve znamená zároveň býti účastníkem zvláštních a svátečních radovánek.  Prostě církev jest pospolitost; a každá živá a upřímná pospolitost se projevuje plesáním a účastí na společném rozjaření. Proti tomu být údem politické strany znamená dostavit se jako jeden muž na schůzi a zachmuřeně poslouchat, co ten pán na pódiu povídá, aniž by pak člověka doma čekala lepší a bohatší večeře na znamení sváteční radosti. Jsou-li politické strany církevnické, jsou jenom úpadkem církevnictví.

Ale to konečně je dobře; světu by nebylo pomoženo, kdyby národní socialisté místo pouhého řečnění předváděli na Václavském náměstí tance poslanců nebo zpěvy a sebemrskání senátorů, nebo kdyby narozeniny dr. Kramáře byly mezi jeho věřícími oslavovány rituálním pojídáním skopové kýty a okurkového salátu. Nejde mi jen o pitoresknost těchto obřadů. Zaráží mne, že veškeré obřadné zvyky života  jsou jen konzervativně udržovány, pokud nejsou pomalu odkládány; a že se vůbec nerodí nové. Kdyby nebylo jisté náboženské tradice, nepojídali bychom na Štědrý večer kapra ani na Velikonoce pečeného beránka, ale nejen to: kdyby nebylo řečené tradice, neoslavovali bychom ani zimní slunovrat, ani příchod jara, ani vrchol léta. Myslím tu na církevní svátky, protože jsou pohanské a přírodní. Vánoce nejsou jen oslava božského i lidského dítěte, nýbrž také oslava zimy; je to plesání ve sněhu a svátek domácích kamen. Kdyby nebylo Vánoc, měli bychom je stvořit; ale nestvořili bychom jich. Kdyby nebylo Velikonoc, měli bychom oslavovat nějaké jiné vzkříšení; ale jak se zdá, nebyli bychom s to něco takovéhovynalézt. Naštěstí pro jisté stránky života je náš život hlouběji prorostlý pohanstvím nebo sentimentalitou (jmenujte to, jak chcete), než si uvědomujeme. Jsem rád, že dosud žádný pokrokový politik nenavrhl zrušení Vánoc; mám za to, že by nedovedl pak vymyslit nějaký osvícený důvod pro pojídání kapra, dávání darů nebo rozsvěcování svíček na vánočním smrčku. Každá pořádná církev od starých Řeků až po Nové Kaledonce pokládala čtvero ročních dob za událost dost důležitou a obecně zajímavou, aby ji obřadně oslavila. Demokracie však nerozdělila rok na čtvero ročních časů, nýbrž na čtyři platební kvartály.

Stejně tak všechny církve na světě velebily a světily rytmus lidského života. Narození člověka jest den slavný a památný, jejž se sluší poctít svátečním a mystickým způsobem. Pohlavní dospělost je veliká a radostná událost, v níž se oslavuje zdatnost nového pokolení obřízkou, hrami, biřmováním a jinými velkými obřady. Sňatek pak je osudnýkrok do života, což nutno vyjádřiti významným a rituálním tajemným důrazem. Konečně smrt člověka je poslední příležitost, aby byl nebožtík oslaven a poctěn křikem, muzikou a slavnou hostinou. Tak je celý život člověka jaksi vyvýšen na velkých, mocně oslavených událostech,  se vyslovuje fakt, že lidský život je vznešený a posvátný.

Je jakýsi nepsaný a tajemný zákon, podle něhož si demokracie nepotrpí na pompu a obřady; zvláštní však je, že démos čili lid si naopak na pompu a obřady potrpí; dokonce pompa a paráda bylo to jediné opravdu lidové ve starých monarchiích a teokraciích. Ubírával-li se kníže „v nádherném průvodu“ po ulicích města, dělal to stěží pro své potěšení, nýbrž pro potěšení lidu; ale týž lid by asi reptal, kdyby se dejme tomu doktor Franke ubíral v nádherném průvodu, za hlaholu zvonů a ve zlatotkaném rouše po ulicích města. Lid shledával v pořádku, teklo-li při královskékorunovaci víno ze všech kašen; ale mručel by asi na vyhazování erárních peněz, kdyby teklo víno při utvoření nového kabinetu. Demokracie jaksi vylučuje okázalost; toliko v monarchiích mají ministři vyšívanéfraky a prsa pokrytá řády. Bylo by nevhodno žádat, aby naši senátoři nosili bílé tógy s nachovým lemem; ale bylo by také marno žádat, aby naši kandidáti poslanectví stáli na nárožích s hlavou na znamení pokory odkrytou, jako stávali kandidáti ve starém Římě. Neboť demokracie neodmítá jenom pompu; nepřijímá také symboliku.

Každý obřad je koneckonců symbolický; a každý pořádný symbol je sociální, neboť je obecný. Kdyby každý z nás kouřil viržinky, byla by snad viržinka symbolem našeho národa. Symbol nevzniká jenom tím, že znamená něco hlubšího, nýbrž tím, že je poznán a uznáván všemi nebo velmi mnoha lidmi. Koruna je symbol království, protože lidé mohli spíše poznat krále podle koruny nežli podle nosu nebo podle moudrosti. Dvořané znali krále po hlase nebo podle nosu; širší lid jej znal jen podle koruny; koruna je zrovna to, co na králích bylo skutečně lidové. Při palácových revolucích býval král zapíchnut v posteli; při lidových revolucích byla králi, jak se říká, sražena koruna.

Každá větší pospolitost si vytváří obřady týmž pochodem, jako si vytváří symboly; symbol není tak tuze obraz nějaké věci, jako spíš obraz a odznak společného smýšlení a chování, a nejen to: je to zároveň oslava. Snubní prsten nemá snad připomínat manželské povinnosti, nýbrž slávu manželství, jež byla udělena prvního dne. Státní prapor nemá připomínat, že jsme poslušni zákonů, nýbrž že jsme připraveni bojovat, a dokonce i zvítězit, když už to musí být. Vánoční stromek nepřipomíná, že jsou Vánoce, nýbrž že Vánoce jsou slavné nade vše jiné dny. Kdybych si zdobil doma smrček svíčkami a cukrovím řekněme 19. listopadu nebo 27. února, bylo by to bláznovství, protože to nedělá toho dne nikdo. Hlubší význam vánočního stromku je v tom, že jej zdobí skoro všichni lidé téhož dne. Kdybych jedl kapra pátého ledna, byla by to má soukromá záležitost; ale budu-li jej jíst na Štědrý večer, bude to jistý obřad, neboť toho dne bude skoro celý svět jíst svého kapra. Bude to svého způsobu obcování lidí. Bude to svátek ne proto, že jím kapra (neboť jím ho nerad), nýbrž proto, že ho jí toho dne skoro celý svět. Jisto je, že republika není tak populární jako Vánoce; 28. října nejíme všichni totéž posvátné jídlo, a dokonce neplesáme všichni stejným způsobem, nýbrž na deseti různých politických táborech. Vyhýbáme se obřadnosti jako čert kříži, i když by tato obřadnost znamenala oslavu demokracie. Protože nemáme smyslu pro symboliku státu, nemáme smyslu ani pro skutečnost státu; pokud si nepředstavíme stát jako prapor nebo jako krásnou pannu, nepředstavíme si jej vůbec. O státním svátku se nám říká, abychom přemýšleli, a nikoliv abychom smekli nebo abychom se vzali za ruce a tančili. Nic nesdružuje lidi tak jakosymbol; nic je neizoluje tak jako přemýšlení. Vláda lidu bude plnou skutečností teprve tehdy, až pochopíme, že je stejně slavná a hodna obřadů jako vláda císaře Augusta nebo vláda Boží na zemi. Není vskutku třeba, aby poslanci měli v rukou žezla nebo ministři bílé koně; ale jetřeba, aby sama demokracie byla jistý obřad; abychom si vytvořili zvyky. Demokracie bude navěky zajištěna, stane-li se velikým národním obyčejem. Což nepůjde bez symbolů a skutečných svátků a skutečné pospolité radosti.

O demokracii

Napsav slovo demokracie mám dojem, že mám zde daleko více co říci mladým lidem na pravici než na levici. Měli jsme krátké a neslavné hnutí, které aspoň řeklo na plnou hubu, jak to myslí s demokracií; bylo to zhruba to, že demokracie je pro kočku. Dnešní reakce proti demokracii je zarytější a neurčitější; tím těžší je s ní polemizovat. Mladí přátelé, jsem stařičký pamětník: pamatuji se na události tak vzdálené, jako je převrat a psychologický stav po něm. Tehdy nebylo lidí, kteří by šeptem nebo okázale špitli jen slovíčko pochyb o demokracii; každý byl demokratem od kosti; nebylo strany, která by už svým titulem nebylademokratická, republikánská nebo aspoň lidová. Nebýt demokratem bylo by tehdy něčím strašně starorežimním, zaostalým a zatuchlým. Je až ku podivu, kam se poděly ty loňské sněhy. Dnes se bez rozpaků mluví o soumraku demokracie, o tom, že demokratický řád se neosvědčil; méně jasně se ovšem říká, co by mělo přijít na jeho místo. Není tu totiž aktuální politická možnost něčeho jiného než demokracie; proto není nutno se zastávat demokratického režimu, jako není nutno se přimlouvat za další trvání dvacátého století; prostě žijeme v něm a nemůžemese v dohledné době odebrat do jiného.

Ale demokracie je něco daleko širšího než politický režim a není vyčerpána tím, jak vypadá parlament nebo schůze výkonného výboru té nebo oné strany. Demokracie je řád životní. Ta nechuť mnoha mladých radikálů k politické demokracii v sobě nese jedno aktuální nebezpečí: že z nich vyroste generace, která už nebude s to tu dnešní polovičatou demokracii naplnit lepším a bohatším životem. Naše demokracie přece není dosud hotova, ba ani se dosud nevžila. Vemte si průměrného občana a jeho vztah k státu, k vládě, k úřadům, k parlamentu; řekněte sami, máte-li před sebou psychologický typ lidovládce, který je si vědom, že o těch věcech spolurozhoduje, – nebo typ reptajícího, neochotného a podrážděného ovládaného? Vypadáme vcelku, jako bychom si vládli – nebo jako bychom skřípali zuby pode jhem jakéhosi cizíhovládnutí a ouřadování? Tady nejde o to, máme-li určité příčiny skřípat zuby; jde o duševní habitus našeho občana, který se dosud nevžil do toho, že demokracie, vládnutí, pořádek a to všechno je kolektivní dílo, na kterém i on má svůj kousek účasti, odpovědnosti a případně spoluviny. Duševně žijeme ještě pořád ve stavu nevolnictví, ovládanosti, nesvobody. Podívejte se na zralejší demokracie, na národy povahově vyspělejší: oč méně servilnosti a fouňovství, nakvašenosti a neochoty, byrokratičnosti a neúcty a nedůtklivosti se jeví už ve styku člověka s člověkem. Jakápak je tohle demokracie, když nebují z živých vztahů ochoty, kamarádství, účasti a tolerance, důvěry a otevřenosti? Demokracie je něco jako dobrovolná kázeň; ale mezi lidmi nevrlými není kázně ani dobré vůle. Všimněte si, že odpor proti demokracii se spojuje obyčejně s chronickým nadávačstvím, s pasivním pesimismem; názor, že demokracie se přežila, prýští zpravidla z ponurého tvrzení, že všechno je samá lumpárna. Je-li tomu tak, co chcete zlepšit? Hromada neřádu zůstane neřádem, i když se převrátí.

Nevůle k demokracii je typický duševní stav upadající a rozvrácené buržoazie; je to komplex minority, která už nemá za mák schopnosti uchovat se aspoň jako jakás takás elita; proto sní o režimu, který by jí pomohl na nohy mocensky. Je to egoismus ne sice zrovna půvabný, leč pochopitelný; ale prosím vás, co v tomhle zákopu mají co hledat mladí? Vždyť je to jenom životní defétismus; vždyť je to kolaps sebedůvěry

a sebevědomí; vždyť čekat spásu od nějakého silného poroučení je příznak nemohoucnosti a kapitulace intelektu. Je-li vám demokracie slabá, nad kým má býti silnou a bezohlednou rukou panováno: nad vámi – nebo nad těmi druhými? Chcete panovat – nebo potřebujete mít sami nad sebou vládu jako řemen? Jste tyránci, nebo jste otroci? Opakuji: tady nejde o politické možnosti, nýbrž o stav ducha; není lhostejno pro věci veřejné, věří-li se u nás v práskání bičem a ve vyšší nutnost ovládat lidi tohoto národa po zlém, protože po dobrém to nejde.

Obracejte to, jak chcete: demokratičnost přesvědčená, demokracie jako program je optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost; je to činná důvěra, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu; je to radikální odvrat od nespokojené a otrávené indolence. Ono se to stokrát nepovede; máme si proto dát nohu za krk? Ono by bylo kratší, kdyby se ctnost, spravedlnost a vlastenectví daly naporoučet fermanem; ale byly by to potom ještě ctnost, spravedlnosta vlastenectví? Máte snad – vy nebo vy – pocit, že pro vaši vysoce nadanou osobu je v demokracii málo místa a možností? Tedy poslyšte, předně to není tak zlé; my, věkovití pamětníci let předválečných, aspoň víme, že dnes se každý talent dostane přece jen snáze k slovu než tehdy; máme daleko víc úkolů k řešení a práce k udělání než šikovných hlav a rukou. Za druhé povím vám, podle čeho se pravý talent pozná: že mnoho a dlouho vydrží; že se nedá jen tak znechutit ani odkrouhnout. Není-li u nás pro schopné lidi dost místa, pak promiňte, to nejsou schopní lidé, nýbrž onuce. To se rozumí, pubertní sen, že bychom chtěli vykonat něco velikého, neověnčí ještě naše čela vavřínem zásluh; vykonat něco velikého je totiž obyčejně notná a vytrvalá dřina.

Vyrůstá-li nám v mladé generaci tolik lidí, kteří mají k demokracii vztah přinejmenším vlažný a nepevný, není nejpalčivější otázkou, mají-li či nemají-li v něčem pravdu, nýbrž jsou-li nebo nejsou-li vnitřně zdraví a rezistentní. I tady jde – nedím o estétství, ale o chudokrevnou štítivost překompenzovanou siláckými radikalismy: jedním slovem o typ dekadentní. Mnoho mladých prohlašuje, že se jim hnusí dnešní politický stav; bojím se, že v tom případě není něco v pořádku s jejichvnitřní sekrecí. Kdyby cestář tvrdil, že se mu hnusí tahle rozbitá cesta, nikdy by ji nespravil; kdyby se doktorovi hnusili nemocní lidé, byl by to špatný lékař; má-li se něco dělat, je nám třeba lásky, důvěry a jiných kladných stránek – až po slušnou dávku vědění a praxe.

(Čapek, K.: O věcech obecných čili Zoon politikon. Praha: MKP 2018 – podle vydání z nakl. Čs. spisovatel 1991. ISBN 978-80-7587-634-8)

Petr Žantovský