Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 204. Poslední eseje | ParlamentniListy.cz

Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV. Původní vyhraněně marxistické pozice opustil koncem 50. let.

Především díky své knize Dialektika konkrétního (1963), která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal celosvětově přijímaným intelektuálem. Roku 1968 byl jmenován profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterým byl až do roku 1970. V letech 1968 až 1969 byl členem ÚV KSČ. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ a až do roku 1989 žil pouze z honorářů za starší publikace vydávané v zahraničí a z podpory českých emigrantských nadací. Roku 1990 se vrátil na univerzitu a přednášel zde do roku 1992. Poté přešel do Filosofického ústavu AV.

Po roce 1989 vydal tyto publikace: Století Markéty Samsové (1993), Jinoch a smrt (1995), Předpotopní úvahy (1997) a Poslední eseje (2005). Právě z těch naposled jmenovaných čerpáme ukázky pro dnešní díl tohoto cyklu. Dva eseje – jeden o dodnes živém a možná čím dál aktuálnějším tématu našeho vstupu do vojenského paktu NATO, druhý o (ne)slušnosti v politice a světě kolem nás. V obou se Kosík ukazuje jako brilantní esejista, velice vstřícným jazykem podávající hluboké myšlenky s trvalou platností. Posuďte sami.

SEDMERO ZRCADEL

Zrcadlo první: listopadová demonstrace

Jan Neruda se nezúčastnil 8. listopadu 1997 demonstrace v centru Prahy, ale jeho slavný májový fejeton z roku 1890 poskytuje možný klíč k pochopení smyslu této události. Neruda nepovažoval "přečetné, nepřehledné batalióny dělnické" pochodující na 1. máje ulicemi Prahy za zrcadlo, v němž se obráží doba, ale přivítal je jako počátek jiného času, času "úplné rovnosti občanské". Mýlil se? Zdánlivě ano. Co slibně započalo a vzbuzovalo naděje, že půjde od vítězství k vítězství, pokračovalo jako série porážek, jako zapřažení dělnického hnutí do jařma diktatur nebo trhovectví. Neruda neviděl v "nesčíslných zástupech" vyděděnce, nespokojence, extremisty, nositele agresivity, které musí "společnost"v zájmu pořádku a humanity integrovat, tj. podřídit svým pravidlům. V jeho pohledu vstupovala na scénu dějinná moc, kterou nelze do ničeho dosavadního zatáhnout a vtáhnout, protože ona sama je mocí osvobozující integrace.

Nerudův fejeton znevážili, když ho vnutili mládeži jako povinnou četbu a doprovodili povrchním ideologickým výkladem. Dnes se z důvodů jiných, opět ideologických, odsuzuje k zapomenutí. Pokusme se, poučeni bolestnou zkušeností, číst Nerudovo poselství znovu, bez předsudků.

Neruda konstatuje, že moderní společnost industriální, trhovecká, výdělkářská ztratila schopnost slavit. Pokud slaví, zhlíží se pouze ve vlastní "dotěrné sobeckosti a lživosti", její slavení provází "obřadnost hluchá a protivná". Nejpodstatnější otázkou dějin a lidskosti je umění slavit. Slaví člověk nejlepší a nejvznešenější, co v něm je a co ho pozvedá nad pouhou lidskost, "božské", nebo propadá modloslužebnictví a vzývá jako svá božstva animálnost, pudovost, přízemnost, kšeftařství, ješitnou nestoudnost, bezohlednou agresivnost?

Český básník se dopustil neslýchaného kacířství a popudil proti sobě dogmatiky "nalevo" i "napravo", když vyřkl větu, nebo dokonce snad proroctví: před pádem a úpadkem nás zachrání pouze aliance dělnického hnutí a mysteria. Neruda dává slovo "mysterium" do uvozovek, aby upozornil, že je používá v netradičním smyslu. Co je Nerudovo mysterium? Hledání pospolitosti svobodných lidí, kteří mají smysl pro vznešené, nepropadají malichernostem a uspěchané shánčlivosti, dovedou se po dobře vykonané práci (po)zastavit a umějí slavit. V Nerudově mysteriu se rodí naděje všeobecného osvobození.

Je povzbudivé, že si lidé, kteří pracují, smějí opět říkat "my pracující", aniž upadají do podezření, že patří ke "starým strukturám" nebo nostalgicky poši1hávají po panství jedné strany. Bylo by však pošetilé, kdyby se nepoučili z minulosti a nechali se znovu uzavřít do omezenosti, a tím i nemohoucnosti a bezmocnosti pouhých "pracujících". Centrální postavou osvobození je občan: odborář překračuje úzký horizont své dílny, závodu, profese a sám sebe chápe jako bytost, která spolu s jinými rozhoduje o věcech obecných; pracující odmítá být pouhou pracovní silou a dospívá k poznání, že nikoli trh, kde se vyjednává o cenách, ale Obec je nejvlastnější místo jeho pobytu. Tím se ovšem mění smysl politiky. Na rozdíl od politikaření je politika ve vlastním a nejpůvodnějším významu zakládání, obnovování, správcovství Obce (polis) a tvoří neodmyslitelnou součást kultury, je kulturou stejně jako slavnosti a slavení, jako román, katedrála, symfonie, tragédie, jako umění orat a sklízet, jako dovednost opracovávat kámen a rudu, jako radost ze hry.

Zrcadlo druhé: veteráni

Pověz, zrcadlo, co vidíš? Na Staroměstské náměstí přichází osm tisíc veteránů protifašistického odboje, shromaždují se kolem pomníku Mistra Jana. Co vidíš ještě, zrcadlo? Slyším odbíjet poledne. Na orloji kokrhá kohout. Bratr Čermín smeká. Smeká osm tisíc veteránů protifašistického odboje. Pět minut ticha s hlavami obnaženými a vztyčenými u pomníku Mistra Jana.

A pověz, zrcadlo, poznává se vláda v tvém svědectví? Nebo potřebuje nápovědu a tlumočníka, aby pochopila, jakou pravdu, také jí, sděluješ?

Zrcadlo třetí: začlenění do NATO

V zemi, kde si prezidentův poradce dovolí ocejchovat odlišný názor na životně důležitou otázku národa jako velezradu, měly by bít zvony na poplach: demokracie je ohrožena. Ale zvony mlčí, oněměli také vzdělanci, kteří se obvykle rozvláčně vyjadřují ke všemu možnému i nemožnému. Divnou, prapodivnou řeč vedou páni demokrati, když "řeči" o referendu (v souvislosti s nabízeným? přikázaným? začleněním do vojenského paktu) zařazují "do kategorie velezrady" (Lidové noviny, 2. června 1997, str. 8). Co se obráží v této výhrůžce, čeho je zrcadlem?

Časy a postoje se mění. Jednou se diskuse vyzvedá jako nepostradatelná součást demokracie, jindy ji, dotýká-li se mocenských interesů, zatracují jako velezradu. Proti verdiktu vysoce postaveného státního úředníka stojí prostá oznamovací věta, která připomíná dějinnou zkušenost a nabízí zamyšlení nad soudobým dělením planety mezi soupeřící regionální giganty: určité vrstvy, skupiny, osoby doma i v zahraničí mohou ze zapojení České republiky do NATO profitovat, ale národní zájem velí do žádného vojenského seskupení nevstupovat. Ve prospěch začlenění se uvádějí nejrůznější důvody: stoupenci kupeckých počtů vypočítávají, jak levně nás tento akt přijde a s jakými ekonomickými výhodami můžeme v budoucnu počítat. Jiní straší Ruskem a nejhorlivější připomínají, že by i Bagdád a Teherán mohly zaměřit rakety na Prahu.

Ozval se také hlas významného vědce, pro něhož je NATO krycí šifra dobročinné instituce, která nezištně podporuje rozvoj vědy: "Pokud bude Česká republika přijata, může počítat nejen s podporou vědeckých sympozií, ale již i výzkumných projektů - a zde jde o velké peníze." Ale argument, který zdánlivě hovoří pro zapojení (věda v Čechách by byla finančně zajištěna), vybízí daleko spíše k úvahám o dvojznačném postavení vědy v dnešní době. Války se vedou zbraněmi a vysoce vyvinutou technikou založenou na výsledcích soudobé vědy. Žádný vědec si nemůže být jist, ať pracuje v kterémkoli oboru, že výsledky jeho výzkumu nebudou jednou využity a zneužity k válečným účelům. Sepětí moderního bloku (techniky, vědy, průmyslu) s vojenským a zbrojařským komplexem je tak úzké a samozřejmé, že by mělo burcovat svědomí vědců a výzkumných pracovníků. Nebo došlo po odchodu Einsteina a Sacharova k situaci, kdy výzkum ze své práce svědomí vylučuje, odmítá je jako cizorodé těleso, které se neslučuje s exaktností, a musí proto zůstat za hranicemi vědy?

Politické strany organizují osvětové NATO-úderky, které mají váhající občany přesvědčit. Ale nezrcadlí se v této kampani osobité pojetí politiky, kdy vladaři mají pravdu pevně v rukou a považují se za její privilegované držitele, zatímco občanovi nezbývá než ji jako zjevení přijmout? Není protestující, nesouhlasící občan blíže pravdě než vláda, která poslušně realizuje předem danou doktrínu? Řadový občan neztratil paměť, přemýšlí a rozpoznává souvislost mezi rozpadem Československa a "pozváním" do NATO. Nejdříve rozvrátit federativní soužití Čechů a Slováků, aby na jeho troskách vznikly dva oslabené státečky, potom jednomu z rozloučených bratří nabídnout členství ve vojenském klubu vyvolených a druhého nechat jako chudého příbuzného prosebně přešlapovat před dveřmi, není v tom ďábelský tah pečlivě připraveného scénáře? Do pekla uvržený Machiavelli se hlasitě směje a chválí práci svých učedníků.

Ať se však stane cokoli, vše probíhá jako na drátku, každý z aktérů umí svou roli nazpaměť, čest národa je již zachráněna. Z několika přemýšlivých a odvážných, kteří veřejně řekli NE začlenění republiky do NATO, jmenuji dva: signatářku Charty 77, křesťanku Evu Formánkovou a známého filosofa Vádava Bělohradského (Listy, 1997, č. 5). Oba svým postojem dokazují, že se v národě vždy najdou lidé, kteří nepodlehnou oficiální ideologii a zpochybňují mínění, že servilnost je dědičnou chorobou celé české politiky. Zásluhou statečných se diskuse o zapojení do NATO dostává do nového světla. Ukazuje se, o jakou hru jde a jak si vládnoucí garnitura i sekundující opozice zahrávají s osudem národa, když jeho budoucnost vkládají do rukou amerických zbrojařů a přežívající, přesluhující vojenské organizace, na planetě dnes jediné, a tím přímo předurčované k monopolnímu chování.

Mohou si Češi dovolit zůstat mimo vojenský pakt? Když si Češi (spolu se Slováky) dovolili roku 1968 jednat a myslet samostatně, okřikla je velmoc a dala jim na srozuměnou,že si bez jejího výslovného svolení nic dovolovat nesmějí. Tím ovšem potvrdila, že pokračuje v tradicích carismu a žádnou svobodu nestrpí: její domnělé vůdcovství bylo ve skutečnosti kapitulací před falešnou doktrínou, kterou zaslepeně prosazovala. A Pražské jaro 1968 se do dějin zapsalo jako jedna z revolt dvacátého století proti zaslepenosti.

Zaslepenost však trvá a pokračuje, dnes v jiném převlečení. Budou osud planety předurčovat zbrojaři, mafie, loupeživá lumpenburžoazie jako viditelní exponenti skrytého anonymního diktátora, který zaplétá lidstvo do procesu sebezničení? Svoboda je pokus přerušit tuto domnělou neodvratnost. Svoboda znamená vítězství možnosti nad realitou, která se prezentuje jako ekonomický, fmanční, vojenský determinismus, valící se planetou jako rozjetý, slepě fungující mechanismus. Také u nás se vede zápas a spor: Jsou lidé předurčeni k pobytu v jeskyni, zůstanou natrvalo zazděni do soustavy zrcadel a jejich sterilního opakování stejného, nebo existuje možnost možnosti, která znamená průlom a osvobození z moderního fatalismu? Spor o členství v NATO je součástí kritického uvažování o dějinách. Skutečná filosofie nikdy netrůní na nebesích jako nezúčastněný pozorovatel, který výsměšně i pobaveně shlíží na lidské starosti a zápasy: filosofie se rodí z těchto zápasů a starostí, stojí na straně těch, kteří rezistují proti zpupnosti, nestoudnosti, cynismu, fatalitě, je tedy spojencem (obyčejných) lidí.

Česká otázka, toto zvláštní zamyšlení nad smyslem dějin, existuje od dob Karla Havlíčka a Boženy Němcové jako svár dvou protichůdných tendencí: touha po svobodě zápasí se sklonem k servilnosti, pokusy myslet a jednat samostatně jsou v konfliktu s potřebou přimknout se k tomu či onomu mocnému "dubisku". Schoulit se pod ochranná křídla dvouhlavé orlice habsburské, říšské, carské nebo jiné, hlásat osvícenost, ale současně trpět nebo dokonce vítat nad sebou kuratelu kohosi nebo čehosi autoritativního, grandiózního, všemohoucího, v tom se projevuje závislé, nesvobodné vědomí.

Trauma je poranění. Český národ ještě žije v traumatu, které mu vsugerovávali agresoři. Okupant vnucoval národu představu, že bez vnějších ochránců nemůže existovat. V "české otázce" se přemýšlí, jak se tohoto traumatu zbavit, jak se osvobodit z uhranutí. Jakou léčbou musí poraněný projít, aby se rána zahojila?

Kdo vzhlíží k NATO jako záchraně a ochraně, neléčí trauma, hledí pouze do mrtvého zrcadla.

Zrcadlo čtvrté: násilí

Kdykoli se ze vzájemných vztahů mezi lidmi, ale také z jejich postoje k přírodě, dějinám, času vytrácí smysl a nahrazuje se počtářskou účelovostí, usazuje se na uprázdněné místo jako všudypřítomný okupant násilí dvojího druhu. Násilí jako způsob, jak se rychle zmocnit majetku, bohatství, peněz, násilí, které promptně realizuje základní slogan doby: pouze schopní mají právo žít v komfortu, neschopní jsou odsouzeni k chudobě. A násilí pro násilí, násilí z rozmaru a libovůle, násilí, které ničí pro potěšení a ze zvrhlého pocitu neuspokojení. Privátně motivované raubířství, rabijáctví, rabování patří k jedovatým plodům "filozofie", která se zhlédla v sociálním darwinismu devatenáctého století a jeho bezohledný cynismus doplnila moralistním povídáním.

Zrcadlo páté: řeholnice a princezna

Náhoda tomu chtěla, že "svět" v roce 1997 oplakával ženy tak rozdílné, jako jsou řeholnice a princezna. Všemocná masmédia zařídila, aby jedna byla ukládána k poslednímu odpočinku v tichosti, kdežto druhou na její poslední cestě provází senzačnost. Bulvární nevkus vyřadil demokratickou publicistiku. Každodenně pečovat o nemocné, postižené, zubožené, sdílet s nimi jejich utrpení a odloučenost, tato vyčerpávající řehole není vyhledávaným námětem pro fabrikanty veřejného mínění.

Jsme svědky nestoudnosti, proti niž, jak se zdá, není obrany. O ztrátě jakéhokoli studu svědčí fotografie dvou žen - pěstěná, mladá, vysoká, elegantně oděná princezna drží za ruku stářím poznamenanou řeholnici. Hle, setkání dvou žen, které měly blízko k trpícím. Klam a šalba je v tom, že se zamlčuje propastný rozdíl. Pouze jedna z nich zasvětila svůj život trpícím, chudým, postiženým, kdežto druhá čas od času zavítala na skok do nemocnic a útulků, podala některému z pacientů ruku a nechala se s ním vyfotografovat, usmívající se, sebevědomá, okouzlující.

Co potřebuje dáma z vyšší společnosti, aby mohla provozovat charitativní činnost? Musí být obklopena štábem spolupracovníků: neobejde se bez šoféra, osobní stráže, sekretáře, který zaznamenává její výroky, dvorního fotografa i dalšího pomocného personálu.

Kacířské a plebejské Čechy nemají pochopení pro tento okázalý způsob milosrdenství. Nejspanilejší z českých žen, Božena Němcová, nebyla princezna či dvorní dáma, nepatřila ani do řádu řeholnic. Nešla životem jako "kajícnice smutná", ale rvala se s nepřízní osudu jako statečná demokratka. Trpěla, byla vystavena pomluvám a ponižování, soužily ji nemoci, ale všechnu svou bídu proměnila kouzelnou mocí básnické imaginace v radost a moudrost pro všechny. Na rozdíl od princezen a princezniček, jejich dvojnic a imitátorek, které živoří v rozkoších, vysnila si svět, v němž by mohla žít "s rozkoší".

O konfliktu demokratické literatury s tak zvanou literaturou pro lid, semeništěm nevkusu, pověr a sentimentality, psal český publicista již v revolučním roce 1848: "Prostá dívka sní o princích, prostý mladík o princeznách a baroneskách, ona si zasteskne po skvostném oděvu, po elegantních kobercích, po služkách a kořících se jí švihácích, kteří přicházejí bez zavolání, a slečinka pozdě oplakává svou zvrácenou chuť."

V roce 1924 se k tomuto tématu vrátil Karel Čapek: "Zatímco pán čte se zálibou román ze života velkoměstské spodiny, služka čte se stejnou zálibou román ze života vévodů a hrabat. Marie ví, že její krejčí nemůže překypovat ušlechtilými a hrdinskými skutky, protože na to prostě nemá pokdy... Je potřebí být hrabětem či vévodou, aby se člověk mohl bez výhrad věnovat vášním, činům, lásce či úkladům."

Ani kouzelné zrcadlo nemůže zachránit před rozkladem společnost, v níž se princezna stala idolem i mýtem a je "populárnější než Bůh ".

Zrcadlo šesté: MY a ONI

Kdo vládne a rozhoduje, MY, nebo ONI? Jak a proč dochází k neuvěřitelné proměně, kdy se z lidí, které považujeme za své a ctíme je jako nejlepší z nás, stávají pozvolna nebo náhle ONI? Je rozčarování nezbytnou etapou na cestě k pravdě, nebo pouze průchozí stanicí k mystifikacím a iluzím jiným, dalším? Jsme jako občané poučitelní, nebo nás cosi odsuzuje k naivní důvěřivosti či rozmrzelé lhostejnosti?

Zrcadlo sedmé, závěrečné: občan

Dívá se český občan na sklonku roku 1997 do zrcadla a poznává se ve větách psaných na podzim 1992? "Občan s uspokojením zjišťuje: Nejsem již nevolník jedné partaje. Občan se znepokojením shledává: Jsem poddaný několika partají. Jsem občan - neobčan, jsem bezmocný zdroj veškeré moci."

---

O NESTOUDNOSTI A POKOŘE

Dnes: Čas od času projevují osvícené kruhy vyšší společnosti zájem o život obyčejných lidí: jak bydlí, co čtou, jaké starosti mají. Kolona aut projíždí pražským sídlištěm. Jedna z dam: Okamžitě zastavte, jsem znechucena těmi odpornými králíkárnami po obou stranách silnice. Chci vidět, jak žijí lidi. Průvodce: Odpusťte, madam, ale minulý režim neměl tak vřelý vztah k domácímu zvířectvu jako vy, a proto jej ani ve snu nenapadlo, aby stavěl nákladné útulky s dálkovým vytápěním a koupelnami pro psy, kočky a jinou drobnou havěť: Zde žijí lidi. - Pak mi ovšem vysvětlete, pane, proč ty lidi setrvávají v těch ohyzdných noclehárnách, urážejících důstojnost i vkus, a neopatří si elegantní vily se zahradami? Vědí vůbec, že mají konečně svobodu a jako majitelé se mohou svobodně rozhodovat?

Před 150 lety: V březnu roku 1848 píše Božena Němcová z Domažlicka své přítelkyni do Prahy: "Ty nemáš pojmu o té nouzi, která panuje mezi chudým lidem; věř, že by mnohý rozmazlený panský psík nežral to, co ta chudina jíst musí.. Co se peněz prohejří, co se prohraje, na parádu dá a jiné darebnosti, a lidé hladem mrou!... Hled; to je ten pokrok, tak se zdokonaluje člověčenstvo! Když si všecko rozmyslím, jak to je, a jak by to mělo být, tu pobádá mne vášeň, jít mezi ty ubohé a ukázat jim, kde hledat spravedlnost. "

Propadnout se hanbou

1. Nestoudnost je ztráta studu. Má nestydaté sebevědomí, vystupuje arogantně, v nahotě, současně se však chová pokrytecky a zakrývá svou podstatu kostýmem, uniformou, peřím. Osobuje si právo, že ona jediná umí a smí definovat, co popírá: stud. Její mínění ponižuje stud na okrajovou a banální záležitost. Co je stud, objasňuje nestoudnost na slovesu stydět se: červenat se, přicházet do rozpaků, sedávat v koutě. Kdo ztratí nebo zavrhne stud, o nic důležitého nepřichází, pouze se zbavuje zbytečné zátěže. Kdo se červená, nemůže počítat s úspěchem ve společnosti. Kdo sedí ostýchavě v koutě a trpělivě čeká, až na něho štěstí zavolá, ničeho nedosáhne. A pokud se lidé stydí, vztahuje se jejich nepříjemný pocit většinou na minulost. Ale kdo by se chtěl trvale zatěžovat něčím, co již není, co prošlo a zmizelo? Lidé se stydí, podle potřeby, za svůj buržoazní nebo proletářský původ a zříkají se ho, naoko nebo doopravdy, stydí se za své minulé činy, výroky, spisy, distancují se od nich a na vysvětlenou dodávají: pošetilost a romantika mládí, dočasné pomýlení, nezbytná taktická lest, jak rozložit říši zla zevnitř.

Ztratit stud je něco jiného než přijít o slepé střevo nebo zapomenout deštník v hospodě. Co se děje s člověkem, jestliže je zbaven studu? Stud není dočasný, nahodilý, okrajový psychofyziologický stav, ale základní postoj ke skutečnosti. Člověk má stud, aby se orientoval ve světě. Pokud o stud přijde, bloudí nebo se uplatňuje uvnitř labyrintu, z něhož nenalézá východisko. Odtud je pochopitelné, proč v antice (Pindar, Sofokles) bděl aidós (stud, ostych) spolu s nejvyšším bohem Diem nad veškerým lidským konáním.

2. Kde mizí stud, uvolňuje se prostor pro nástup pomocníků nestoudnosti: šafáře, lokaje, šaška, mluvky. Šafář je slouha, který dostal úřad, ale nezbavil se lokajské poníženosti před vrchností, pouze ji doplnil jízlivou arogancí k podřízeným. V jeho chování se spolčuje úlisnost k mocným s výsměšným přezíráním slabých. Šašek je kritik zvláštního druhu. Pranýřuje "odvážně" a "nekonvenčně" druhotné nedostatky, aby zastíral chybu základní, pronáší žoviální sentence a dává tak najevo, že vážná analýza poměrů je zbytečná. Za určitých okolností propaguje "morální rozměr" a baví publikum svými návrhy, jak přivést lidstvo na víru pravou. Napomíná pány žraloky, slečny hyeny, kmotřičky krysy, bratry vlky, aby nezaostávali za pokrokem a vnesli do svého podnikání "etickou dimenzi". Lokaj je mistr psovské oddanosti. Má vyvinutou vstřícnost a předjimavost, která plní příkazy dříve, než je stačí pán vyslovit. Mluvka musí mluvit, i když nemá co říci. Jeho projevy se hemží originálními obraty: Já osobně se domnívám. Mám osobně takový pocit. Osobně jsem pro tvrdý zásah, ale na druhou stranu nesmíme věc vidět v černobílém horizontu. Nejsem o záležitosti informován, nicméně a každopádně rád zprostředkuji veřejnosti svůj názor. Když se ke slovu dostanou mluvkové a zmocní se masmédií, není slyšet vlastního slova: do oběhu jsou vrhána slova nevlastní, prázdné, omšelé, hluché fráze.

3. Generace našich otců ještě věděla, co znamená propadnout se hanbou. Ale ani jim nebyla záležitost jasná. Netušili, že jsou pozdními svědky pouhých pozůstatků něčeho, co v životě lidí hrálo důležitou roli.

Stud má výraznou časovou strukturu, vztahuje se prvotně k přítomnosti a budoucnosti, teprve druhotně, v zeslabené podobě, k minulosti. Stud je varující předvídavost. Stud upozorňuje: do té či oné pochybné hry se člověk nesmí nechat zatáhnout, nechce-li ztratit svébytnost, svoji tvář, své já. Veden studem a ostychem, štítí se člověk, přímo fyzicky, hanebnosti a mrzkosti, nepřipouští si je k tělu, otřásá se hnusem při pouhém pomyšlení, že by se měl spolčit se zlem. Stud a ostych mají zlo v ošklivosti, je jim fyzicky odporné. V pocitu hrozící hanby klíčí a rodí se osobnost. Osoba naproti tomu znamená zánik osobnosti. Osobnost je rozhovor tří účastníků jednoho já, žalobce, obhájce, soudce, kdežto osoba provádí, vykonává, prosazuje, aniž se ptá svědomí, aniž se radí s ostychem a studem.

V ostychu a studu projevuje člověk úctu k sobě, k vlastnímu já. Vlastní já má úctu před sebou, a nemusí být proto ke slušnému jednání přinuceno strachem z trestu nebo vnějšími autoritami. Je napřimováno strachem vnitřním, osvobozujícím, který napovídá, že by si člověk zadal, že by se ponížil sám před sebou, že by zradil sám sebe, že by se jeho svět zhroutil, kdyby propadl nestoudnosti.

Slušnost

4. Nestoudnost je vrcholné stadium ne/po/slušnosti. Kdo se upsal nestoudnosti, nedoslýchá, v mnoha důležitých záležitostech a situacích se přeslechne. Nestoudnost je vada sluchu.

5. Dohady, zda Řekové dávali přednost zraku před sluchem a ve světě se orientovali hlavně viděním, nahlížením, zřením, rozptyluje největší z myslitelů, Hérakleitos. Jako červená nit se jeho filosofií vine objev, že člověk má dvojí sluch Ca zrak), běžný, všední - a výjimečný, heroický, tvůrčí. Sluch je privilegovaný přístup ke skutečnosti, který člověku umožňuje, aby porozuměl, co říká Logos nebo Bytí. Pokud člověk jeho řeči naslouchá, vstupuje do světa a žije jako svobodná bytost, pokud tento hlas přeslechne a jeho sluch ohluší běžné záležitosti, upadá do poslušnosti vazalské.

Člověk neslyší a nevidí více nebo méně než zvíře, ale svým sluchem a zrakem vnímá skutečnost radikálně jinak, protože jí rozumí v médiu řeči. Kdo slyší šepot a šelest, slyší také, jako nezbytný, většinou přeslechnutý doprovod, slova "šepot" a "šelest". Kdo prochází v časných hodinách letní loukou a vidí třpyt ranní rosy v trávě, slyší současně, většinou nevědomky, slova "třpyt", "rosa", "tráva".

Otázkou není priorita zraku před sluchem nebo uší před očima, ale koordinace, souhra těchto smyslů s pohybem rukou a nohou. Oko vidí a v jeho pohledu se rodí pokyn pro ruce a nohy, aby zahájily pohyb a daly se do díla.

6. Slušnost je étos obyčejného člověka, který netouží přeměnit svět a stát se hrdinou, ale zůstává nepozorován a skryt v nenápadné prosté všední službě, spolehlivosti, poctivosti, v níž nese břímě světa a udržuje pospolitost. Slušnost je pro něho jednoduchou, srozumitelnou, uskutečnitelnou maximou, kterou neopouští v dobách zlých ani dobrých, při vzestupu ani v pádu. Tento postoj ví podvědomě o svých mezích, obvykle je nepřekračuje, ani vzhůru - k heroickému, ani dolů - k neslušnosti a podlosti. Slušnost je životadárný humus veškeré kultury a jakéhokoli soužití. Kde je slušnost zničena a na její místo nastupuje chytráctví a zištnost, tam je v samých základech ohrožena kultura.

Slušnost není ustrašenost a průměrnost. Zná míru, je moudrostí každodenního života. Že lidé umírají, že je sužují nemoci a pronásleduje neštěstí, že se radují a rmoutí, je zcela v pořádku, takový je odvěký přirozený běh světa a je zbytečné se nad ním pozastavovat. Takový je život, jiný nebyl, jiný nebude. Ale také v tomto prostém substanciálním životě, z jeho vlastního středu, nikoli zvenčí, vpadne náhle do důvěrného cyklického času děsivý živel, vyšlehne neočekávaně blesk výjimečnosti a šílenství, ozáří oslnivým světlem celou krajinu, a naráz zmizí - Viktorka Boženy Němcové.

Jako elementární živná půda kultury a společenství je slušnost konzervativní: netouží po změnách, přidržuje se pevného, trvalého, osvědčeného. Změnu žádají a prosazují historické osobnosti - heroové. Hegel se domníval, že Alexandr Veliký a Napoleon patří k dějinotvorným postavám, které narušují stabilitu a přinášejí změnu. Současně však věděl, jako pozorný čtenář anglických ekonomů Stewarta a Smithe, že v moderní době jsou nositelem novot a převratů anonymní neosobní procesy a s nimi spojená hnutí mas.

Pouhá slušnost ke změně dějinných situací nestačí. Ale vyplývá odtud, že protagonisti pokroku mají právo, aby ve jménu velké transformace odhodili slušnost jako muzeální přežitek?

7. Aby se slušnost obhájila a nepodlehla agresivní nestoudnosti, musí se ve výjimečných chvílích povznést sama nad sebe, najít v sobě odvahu i moc k heroickému odporu: za takových okolností přerůstá ve statečnost. Tato heroická slušnost nemluví o svých zásluhách, nedožaduje se odměny a poct, ale zejména: její jednání není motivováno vidinou, že se jednou dostane k moci a bude vládnout shůry.

Impérium

8. V srpnu roku 1945 svrhly Spojené státy atomové bomby na města Hirošimu a Nagasaki. Úder zasáhl Japonsko, válečného nepřítele, ale politický záměr akce byl jiný: dát varovný signál tehdejšímu spojenci, aby se choval povolněji: "To make Russia more manageable in Europe." Ponechávám stranou dobové souvislosti a zastavuji se u (tří) klíčových slov, která osvětlují celé dvacáté století: to make more manageable - přimět k větší povolnosti. (Viz: Friedrich Wagner - Die Wissenschaft und die gefáhrdete Welt, Mnichov, 1964, str. 434.)

9. Dvacáté století je gigantickou laboratoří, v níž se za rozhodující účasti vědy zkoumají a hledají metody, jak přeměnit člověka na poddajný, ohebný, zpracovatelný materiál, připravený a příhodný k dalšímu použití. Technologové moci, někteří z nich si připadají jako umělci, dávají tomuto materiálu příslušný, odpovídající tvar, konstruují z něho poslušné příslušenství fungujícího systému. Odkud čerpají architekti "světového pořádku" představy, jak by se mělo lidstvo vyvíjet, mají je ze své hlavy nebo pouze plnými doušky nadechují dobovou atmosféru a řídí se míněními a náladami, jež jsou jako samozřejmost ve vzduchu? Jaké "filozofii" dávají přednost?

10. "Euroamerická civilizace" nezrušila římskou imperiálnost, ale jinými, dokonalejšími prostředky v ní pokračuje. Impérium je území ovládané rozkazem. Dnes je tímto územím celá planeta, nejen její pevniny a oceány, ale také vzdušný a kosmický prostor kolem ní. Tak obrovité impérium dosud v dějinách neexistovalo. Radikálně se změnil příkaz, rozkaz, diktát, který toto rozsáhlé teritorium ovládá a spravuje.

Dříve komandovali císaři, carové, papežové, králové, feudálové, kapitalisti, byrokrati, kdo komanduje dnes? Nikdo! Jsme pod komandem něčeho, nikoli někoho. Lidé nahoře, ve vlivných a výnosných postaveních, jsou pouze dobře honorovanými služebníky neosobní mocnosti, která je vrcholnou a závěrečnou fází totálního "zvěcnění": lidé upadají do područí věcí a zvěcněných vztahů, jejichž souhrn tvoří moderní fatum: ono diktuje směr, tempo, účel vývoje i způsob života.

Planetární proces devastace zahrnuje jak zánik architektoniky, na jejíž místo nastupuje fungující systémovost, tak ztrátu múzičnosti, kterou vystřídala vypočítavá prozaičnost, provázená rozmrzelostí a nudou; zde je semeniště opiátů všeho druhu, zištného násilnictví i zabíjení pro-nic-za-nic.

11. Nestoudnost potřebuje pokoru, aby mohla přikazovat, poroučet, vládnout. Za jejího panství trvale posluhuje dočasnému, mír se stává vazalem válečnictví, "blbost doktorsky radí rozumu", "zajaté dobro otročí zlu", bůh Éros je zastíněn orálním sexem. Neviditelná ruka trhu je uvržena do služebního poměru a stává se pouhým nástrojem daleko sahajících a všeho dosahujících chapadel planetární nestoudnosti.

Rozkaz, příkaz, diktát jsou poselstvím, které vysílá ozbrojená paže prostřednictvím svého zástupce, slova. Slovo zastupuje vrchní komando a management (oboje z latinského manus, ruka) a jako jimi pověřený delegát se obrací k těm, jejichž údělem je poslouchat.

12. Volání. K čemu vybízí stud, k čemu vyzývá nestoudnost, k čemu volá pokora a služebnost? Jsou zvolání heroická, svolávající k obraně ohrožené svobody. K nim patří slavné No passaran! Jsou výzvy slouhovské, mezi ně se řadí ubohé a perfidní Na Bělehrad!

13. Kdo se domnívá, že nemocí naší doby je pýcha, a jako lék doporučuje pokoru, neví, co mluví a radí. Pokora je odvrácená strana a pozůstatek imperiálnosti, světské i církevní. Dobyvatelé nutili podrobené národy a kmeny, aby se pokořily a v pokoře jim sloužily. Církev měla k dispozici instrumentárium, kterým přemlouvala kacíře, aby odvolali a sklonili se před její výhružnou autoritou.

V holocaustu se ukázala absurdnost mýlící se pokory a poslušnosti. Vyhlédnuté oběti se sami organizují, včas se shromažďují, dostavují se na místa určení a spořádaně pochodují do krematoria. Zvrácená "samospráva": jdou poslušně do pekel. Odpor je zbytečný, vzpoura nesmyslná? Do záhuby jdoucí jsou konsternováni dozírajícím katem, jeho velitelský pohled a dohled ochrnuje jejich pohyblivost, jako ohlušení a smyslů zbavení plní jeho příkazy. Slepá poslušnost vykonává bez námitek cizí povely: cesta ke zkáze, k destrukci, k zániku je otevřena.

Žijme v pokoře. Ať každý začne u sebe, uskrovní se, utáhne si opasek a slíbí, že si nebude žít nad poměry. Lékař, rolník, učitel, železničář, horník, nechť nikdo nepřepíná své nároky, nechť každý nahlédne, že jedinou naději a spásu skýtá všeobecná pokora. Pokora, která se ani prstem netkne vládnoucí planetární nestoudnosti.

Nestoudnost a trest

14. Antická báje vypravuje o mocném králi, Erysichton se jmenoval, který dal pokácet posvátné dubové háje, žádných varování nedbal, nenasytná chtivost a lačnost jej hnala stále dál, až se kdysi úrodný kraj změnil na vyprahlou poušť. Staré Řecko mělo vyvinutý smysl pro spravedlnost a každý přečin se trestal způsobem, který odpovídal povaze arogantního jednání. Když zničil krajinu a spolu s ní poetičnost (vily z nehostinného úhoru uprchly) a hladová žádostivost neustává, ale roste, zakousává se

Erysichton do vlastního těla a kus po kuse je požírá.

Rozdil mezi starou bájí a moderní skutečností je nabíledni. Co kdysi postihovalo jedince, zpupné, vyšinuté, nepoučitelné, zachvacuje dnes celé lidstvo. Fungující planetární systém je inteligentně sestrojené zařízení na auto-destrukci člověka. Moderní člověk není vydán na pospas moru, ale sebe-zničení. Jestliže je příroda prodloužené tělo člověka, nikoli cizí těleso, a patří podstatně k jeho bytosti, jak říká klasik, jestliže lidé myslí na Zemi, a tedy i ona jakoby jejich prostřednictvím myslela, jak si do zápisníku poznamenává geniální básník (Mácha), potom se nestoudnost předvádí jako dvojnásobně nepřátelská, destruktivní síla: ničí jak nezbytné životní podmínky člověka, tak jeho vlastní já, jeho svébytnost.

Že se devastuje příroda, to ví dnes každý a hodně se o tom hovoří, kdo si však všímá ohrožení daleko nebezpečnějšího, které vyplývá ze sebe-zničení? Co znamená ono přehlížené, a proto, jak se zdá, nicotné slůvko "sebe"? Jeho význam odhalují rčení: být hněvem bez sebe, upadnout do bezvědomí a přijít opět k sobě, neovládat se (sebe). V určitých situacích ztrácí člověk své já, a tím i sám sebe: je bez sebe, a hrozí mu, že jej ovládne cizí moc, běsi.

Trest nepřijde zítra, jsme trestáni již dnes

15. Myslet znamená děkovat, říká německý ftlosof: denken ist danken. Čeština tento názor nepřímo potvrzuje. Ryze slovansky znějící "děkovat" je převzato z německého "myslet", denken. Kdo děkuje, myslí na toho, kdo mu prokázal dobrodiní, má v paměti událost, která se významně zapsala do jeho života. Kdo děkuje, oslavuje dobrodiní a životadárnost, a v tomto uctívání druhého a druhých slaví současně své lepší já, své vlastní já: uznalost, statečnost, soudnost, smysl pro krásu a spravedlnost.

Moderní člověk si odvykl děkovat. Proč by měl děkovat, jestliže nade vším vládne a všechno má pod kontrolou? Člověk přestal děkovat, ale stále ještě myslí? Není však spojitost myšlení a děkování tak podstatná, že se ztrátou jednoho mizí i druhé? Myslí ještě moderní člověk, nebo již tak hluboko propadl nepravdě, že ztotožňuje myšlení s počtářstvím a pohybuje se v této záměně s naprostou samozřejmostí? Moderní člověk se odnaučil děkovat. Umí ještě slavit a oslavovat? Nebo v aranžovaných vystoupeních vychvaluje pouze sebe, vyzvedá své zásluhy a úspěchy, chvástá se, hraje si na vítěze a dobrodince? Ale je na scestí a zbloudí každý, kdo ,jen sebe slaví".

Ostych a stud navozují atmosféru, v níž může promluvit všechno, co je v šumu a hluku a vřavě přehlušeno a umlčeno. Ostych je způsob, jak člověk rozlišuje mezi prchající běžností a tím, co je hodno úcty a zapamatování, co má mít na mysli a podržet v paměti. Velká díla, ale i místa, jež jsou obestřena tajemností a posvátností, mají podivuhodnou moc a rozprostírají kolem sebe zvláštní ticho. Kdykoli promlouvají, všechno ostatní umlká a ustupuje do pozadí, v krajině se rozhostí slavnostní ladění. Kde vládne nestoudnost, prosazují se pokleslé manýry, chtivý zrak a ještě lačnější ruka žádostivě sahají na všechno bez rozdílu, aby se zmocnily, kontrolovaly, majetnily, disponovaly podle své libovůle.

16. Člověk se nerodí jako příslušník masy nebo mlčící a ovladatelné "většiny". Masovost, davovost, stádnost vzniká až v okamžiku, kdy se myšlení a děkování zavrhuje jako zbytečnost a zátěž. Bez myšlení a umění děkovat přeslechne člověk, kam přísluší a patří, v tomto přeslechnutí ztrácí vlast a jako osiřelý jedinec se propadá do statisícových houfů, do masy konzumentů, diváků, automobilistů, turistů.

Masovost přichází jako zasloužený trest za kapitulaci: kdo se vzdal - ze strachu, z konformismu, z pohodlnosti - oné moci a mohutnosti, která je člověku nejvlastnější, myslet a děkovat, a vyměnil ji za výnosné a slibné počtářství, neujde trestu, spravedlnost ho dostihne.

(Karel Kosík – Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004. ISBN 80-7007-206-7)