Petr Žantovský: Jak jsem potkal… tentokrát písničkáře. Pavel J. Hejátko a jeho Eden nedohleden

30.01.2025 13:26 | Komentář

Před koncem minulého roku vyšlo péčí jednoho českého (KMEN) a jednoho ruského (Krasnaja linija) vydavatelství opulentní trio hudebních nosičů s písničkovou tvorbou Pavla J. Hejátka. Tohoto člověka nepřehlédnete, má dva metry, spoustu tetování a jiných rekvizit na odiv předkládané antiortodoxie (zřejmě z dob, kdy hrával hlasitou muziku z punkového jádra). Navíc disponuje někdy konejšivým, někdy až zraňujícím hlasem na hraně basu a barytonu.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal… tentokrát písničkáře. Pavel J. Hejátko a jeho Eden nedohleden
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

A co hlavní, píše v zásadě nekomplikované, nepřepoetizované, ale někdy až radikálně svéhlavé a otevřené verše, s nimiž kdysi začínal. První básnická sbírka mu vyšla roku 2002, od té doby šest dalších. Zhudebňovat své verše začal o dost později. Jeho debutní CD bylo album Vlaštovky v petroleji (2015), na něž navázal právě trojicí nosičů (2 CD a LP) s názvem Eden nedohleden (2024).

Hejátko se podle svých slov hlásí k odkazu takových autorů, jako byl František Gellner, Egon Bondy či Ivan Diviš. Čili samí neposlušní divočáci, jdoucí za svou pravdou bez velkých ohledů na osobní hrozby a rizika. Komu je však Hejátko nepochybně nejblíž, je Karel Kryl. Ačkoli jeden je a jeden byl nositeli rozmanitých povah a temperamentů, a také trochu odlišného zacházení s mateřštinou, pro oba platí, že si jeden stál a druhý stále stojí za svým, užívajíce k tomu tak nemoderní komunikační nástroj jako je poezie.

Ty tři nové Hejátkovy nosiče vykazují několik zvláštností. Obě přítomná CD jsou skoro totožná graficky i obsahově – liší se jen v jednom „čísle“, a to je v jednom případě píseň Soud, na druhém CD absentující, a naopak na tom druhém je píseň Hledám tě všude, chybějící na prvém nosiči. Nebudu spekulovat, proč k této skoro duplicitě došlo, není to podstatné. Co ale chci podtrhnout, je fakt, že v dnešním sběratelském trendu se obsah alba (ve verzi s písní Hledám tě všude) ocitl i na vinylovém LP. Nadto v opravdu esteticky působivém provedení, které je rovněž dílem samotného Hejátka.

Anketa

Mohou Němci přestat cítit vinu za své rodiče, prarodiče a praprarodiče, jak jim radí Elon Musk?

hlasovalo: 4598 lidí

Proč vlastně tohoto prazvláštně staromódního písničkáře poslouchat? Hlásí se k postojům v podstatě disentním vůči dnešnímu, jak se říká, „libtardismu“. Cítíte z jeho písní odpor, zklamání, nechuť k tomu, co se kolem nás děje. Slova jako strach, lež, obava, nepodvolení, ta vás napadají skoro při každém songu. A přitom je vám jasné, že nejde o pózu, laciný efekt. Hejátko si za svými postoji ručí osobně (ostatně už to od naší justice taky párkrát schytal a naši kulturtrégeři se až na výjimky tváří, že neexistuje. Říká se tomu „vymlčení“. Proč? Protože Hejátko klade nepříjemné – ani ne otázky, prostě spíš témata, na něž druhá strana neumí nebo nechce odpovídat. Vždyť přece létat (vysoko nad ostatními) je tak snadné, jak zněla okřídlená věta z názvu knížky Ivana Vyskočila (toho dramatika a psychologa, ne toho herce, to jen na upřesnění).

Ještě k tomu Krylovi: Hejátko s ním sdílí i rozličná dilemata. Při písni Ač stále spolu („Ač stále spolu / jsme víc a víc sami / ať už se obdarováváme / třeba květinami / …třeba drahokamy / …třeba výčitkami / …třeba proměnami / …třeba nevěrami / Ač stále spolu / jsme víc a víc sami / A před okolím / jsme navždy svoji / I když v pití máš cyankáli / máme se rádi / až za hrob rádi / jsme navždy svoji“) nemůže kryloznalci nenaskočit píseň Monology, kde zase stojí: „Do čtverce patia stín padá mezi slova, / mlčíme ty i já, pak promluvíme znova, / život je prožitý a v rohu mlčí běsi, / mluvíme já i ty, a nerozumíme si. / Zšeřelou krajinou jde žebrák žití mého, / já myslím na jinou, ty myslíš na jiného, / zraněný pária a pýcha baronesy, / mluvíme ty i já, a nerozumíme si.“ Jako by šlo o dva protilehlé pocity z téhož problému, hledání svého místa, snahy po souznění, které je více či méně zapovězeno.

Z duše nerad se dopouštím interpretací ve stylu „co tím básník myslel“. Mohu jen doporučit každému, kdo se nebojí prožít výjimečný umělecký zážitek, z něhož nemusí mít vždycky ty nejlepší sny, ať si poslechne album Pavla J. Hejátka Eden nedohleden.

A pro obzvlášť trpělivé ještě na závěr přidám ukázku z Hejátkovy sbírky Tanec kostlivců (2005). Uvidíte, že jsme stále v jednom obrazu, který nám místo kulis staví dějiny. Hejátkova reflexe je přes ten interval dvacet let nevídaně kontinuální a mrazivě aktuální:

...tanec
Stejní sedící na stejných
místech.
Člověk jen zírá na tu
odvahu? Silný žaludek?
Tehdy psali na mě posudek
o nepřizpůsobení.
Je včerejšek či zítřek?
Či je to snění?

Sám již nevím!
Doba smazává sebe samu.
A pravdu tvoří ze lží,
klíny vráží nám do mozku.
A my? Ještě se těšíme!!!
Na lobotomii.
Jsme morčata ze ztracených
ideálů.

Naivní billboardy – trapná,
jednoduchá hesla
jenom chytit se vesla
cílem je!
Zatuchlost a šeď v tak
kdysi krásné zemi,
kdo by se radoval?
Jsme za mřížemi
a láska žije s námi v žaláři!

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Ing. Klára Dostálová byl položen dotaz

kritika ČT

Dobrý den, už sice nejste poslankyní, ale pořád jste snad vlivnou členkou ANO. Zajímalo by mě, zda se ANO bude nějak zabývat tím, abysme nemuseli dál povinně platit poplatky ČT, když vlastně není za co, protože souhlasím s tím, že ani já nevěřím v nezávislost ČT.

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Pavel Foltán: Bez důvodu? Podle původu? Majdan/ek?

17:15 Pavel Foltán: Bez důvodu? Podle původu? Majdan/ek?

Českou kotlinu rozvlnil, přesněji řečeno rozbouřil, další výplod 5–1 koaliční kreativy, a to tentokr…