Tak nějak podobně se mi jeví dnes, s odstupem epoch, příběh neúspěšné invaze v kubánské Zátoce Sviní (Bahía de Cochinos), jejíž výročí (výjimečně nekulaté, padesáté šesté, ale stojící za to) si právě v těchto dnech (17. -19. dubna 1961) připomínáme. A protože za všech režimů se vždy hrdě připomínají výročí vítězná a triumfální, vždy se s falešnou skromností poněkud zapomíná na výročí proher a debaklů. Prolomme dnes tedy tuto tradici a připomeňme si, jak ukázkově, ba učebnicově, dopadl pokus jedné velmoci o převrat v jedné, formátem malé, ale geopolitickým umístěním důležité zemi v Karibiku.

Invaze v Zátoce Sviní byla, jak praví dějepis, neúspěšná operace původně kubánských exulantů, kteří v dubnu 1961 (pod vedením CIA) napadli jižní Kubu. Tuto akci financovala a podporovala americká vláda, s cílem svrhnout Fidela Castra. Invaze proběhla jen pár týdnů poté, co se prezidentem stal John Fitzgerald Kennedy, ten světově uctívaný demokratický modernizátor americké konzervativní politiky a zbožňovaný „mírotvorce“ (jehož otec Joseph byl velmi důležitou postavou meziválečného ekonomicko-politického vývoje – měl se podílet velmi zásadně na ekonomickém vzestupu Hitlerova Německa, ale to už se raději nepřipomíná).

Invaze na Kubu skončila totálním fiaskem. Kubánští vojáci, s výcvikem i výbavou z „Ostbloku“, zrušili invazní úsilí do tří dnů. Jediným skutečným výsledkem této washingtonské imperiální snahy byl fakt, že se Fidel Castro poté ještě těsněji přimkl k Sovětskému svazu. Jak se historikové shodují, právě (jistě nechtěným) důsledkem vylodění v Zátoce Sviní byla Karibská krize.

Proč vlastně vstoupily Spojené státy do toho tak podivného dobrodružství? Po Batistově pádu se nový Castrův režim rozhodl jít cestou znárodňování klíčových hospodářských pilířů – těžby surovin a zemědělství.  Právě to po roce 1960 spojilo zájmy Kuby a Sovětského svazu, který cukrovou třtinu, řečeno banálně, vyměňoval za zbraně. Po další vlně znárodňování, tentokrát především bank a podniků (zejména cukrovarů) s americkým vlastnickým podílem, se velení CIA rozhodlo odstranit kubánského vůdce. Jak známo, o peníze jde vždy až v první řadě, že.

Jak napsal Jan Daniel ve studii Zpackaná invaze (Válka Revue 2013), nejprve se plánoval atentát na Castra, ale od jara 1960 probíhal výcvik kubánských emigrantů, kteří měli po invazi podpořit zvenčí plánované všelidové povstání. Jako cíl invaze dne 17. dubna 1961 byla vybrána Zátoka Sviní na jižním pobřeží Kuby. Hlavním místem vylodění byla pláž „Playa Girón'', která se nachází v ústí zálivu. Jednalo se ovšem o těžko překonatelný bažinatý terén. CIA, s bezprostředností sobě vlastní, věřila, že právě to ztíží přísun posil nepřítele. Jenomže věci se vyvinuly trochu jinak: invazní síly ztratily možnost podpory od místních guerrilových jednotek, jejichž základny se nacházely více než sto kilometrů daleko.

V předvečer samotné invaze podnikli Američané nálet na klíčová letiště na ostrově. Jako první se v noci z 16. na 17. dubna vylodili příslušníci speciálního obojživelného týmu. K jejich překvapení však zde objevili ozbrojenou hlídku, která zmařila veškeré snahy o moment překvapení. Problémy se vyskytly i u druhé jednotky, jejíž několik člunů narazilo na skalnaté dno a potopilo se i s kompletní výbavou. Třetí skupině se podařilo obsadit nedalekou vesnici a místní letiště. Během rána následujícího dne byly všechny pláže dané lokality dobyty a začalo vyloďování těžké techniky. Kvůli nedostatečnému leteckému krytí však invazní jednotky přišly o loď se zdravotnickým vybavením a silně poškozena byla i komunikační zařízení jednotek.  Ani paradesantní výsadek neproběhl bez velkých ztrát. Kromě toho Američané ztratili dvě transportní lodě s palivem a municí.

K místu se začaly stahovat kubánské ozbrojené síly v čele se samotným Fidelem Castrem. Následovala opulentní přehlídka neúspěchů: Nejprve se invazní síly musely stáhnout pro nedostatek munice. Den nato vládní jednotky za podpory letectva přebraly iniciativu. Definitivní porážku přinesl už třetí den invaze, kdy útočníci ztratili většinu svých letadel, a zásobovací čluny se bez vzdušného krytí odmítly přiblížit k pobřeží. Během odpoledne padla poslední bašta odporu, vesnice Girón. Ti, kdo přežili, se pokusili uprchnout do bažin a některým se poté podařilo z Kuby utéci, ale většina jich byla zajata. Castrův režim, tak jako tak, vyšel z akce posílen.

Tolik historie. A poučení? U většiny geopolitických konfliktů mnoha posledních desítek let stáli podobní aktéři. Plánovači z Langley nepochybně vědí své o „humanitárním bombardování“ Bělehradu, o vyhlášení samostatnosti Kosova v čele s mezinárodně proslulým zločincem, o „arabském jaru“, o zlynčování Kaddáfího a uvěznění Mubáraka, možná dokonce i o dosud nevysvětlených biologických zbraních, které dopadly na předměstí Damašku. O tom, jak se desítky let klidné severoafrické, namnoze užitečně sekularizované režimy ze dne na den proměnily v bojiště, chaos a hory mrtvých lidí, po celé Evropě putujících nomádů a zničených hodnot. To všechno je jedna truchlivá přehlídka vojenských a politických neúspěchů, po nichž následoval zmar a problémy. Neškodí si jeden z těch opravdu čítankových připomenout v čase jeho výročí. Historia magistra vitae.

Petr Žantovský