První máj je ovšem také, a v historickém kontextu zejména, Svátek práce, mezinárodní dělnický svátek, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné popravy. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze. Pro zajímavost: v USA a Kanadě se dodnes svátek práce, Labor Day, slaví první pondělí v měsíci září.

Trocha historie nikoho nezabije: 1. května 1886 proběhla v Chicagu pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka vyhlášená anarchistickým deníkem The Alarm, usilující o zkrácení pracovní doby na osmihodinovou - bez snížení mezd. Celkově stávkovalo asi 300 000 dělníků. 3. května proběhlo v Chicagu shromáždění, na němž došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami, při kterém přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní palby. 4. května zemřelo několik lidí při demonstraci na Haymarket Square kvůli výbuchu bomby, za což byli obviněni a následně (avšak bez nepochybných důkazů) odsouzeni k smrti anarchisté August Spies, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel a Louis Lingg. První čtyři jmenovaní byli popraveni 11. listopadu 1887, Louis Lingg spáchal sebevraždu již den předtím.

Poprvé se Svátek práce celostátně (v rámci USA) slavil 1. května 1888, kdy probíhaly celý den stávky a demonstrace na památku dva roky starých událostí. O rok později (tedy roku 1889) přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů 1. květen za oficiální svátek práce. Postupně se k oslavě tohoto svátku přidávaly dokonce i další politické proudy, jako například nacismus (i když ještě roku 1922 trval Adolf Hitler na zákazu tohoto „marxisticko-anarchistického výmyslu“) nebo třeba katolická církev, která jej roku 1955 zasvětila sv. Josefu dělníkovi.

Jak už bylo řečeno úvodem, v zemích sovětského bloku, a tedy též u nás, byl 1. máj příležitostí pro mocenskou elitu, jak demonstrovat své „sepětí s lidem“, ačkoli bylo všem jasné – těm na tribunách i těm pod nimi, že je to (zejména v 80. letech) už jen výsledek jakési „tiché dohody“ – vládnoucí KSČ předstírá, že vládne, a lid předstírá, že je s tím srozuměn. To, že se nůžky nedůvěry mezi mocí a obyvatelstvem nezvratně rozevírají, bylo také zřejmé, ale pro mocenské špičky platilo pravidlo KKD („každý den dobrý“) a opačný pól volil zpravidla pasivní rezistenci, mající jednou podobu potajmého čtení zakázané literatury, jindy ukradených špon ve fabrice a útěků v pátek v poledne na víkendovou daču. Společnost se rozkládala, ostatně velmi podobně, jako se to děje dnes.

O tom, že naši mocní pro nás chtějí samé dobro, není přesvědčen nikdo, asi dokonce ani oni sami. My ostatní volíme vnitřní emigraci - jen místo čtvrtečních front před knihkupectvím na Skácela a Seiferta vysedáváme u počítačů a lovíme „zakázané“ informace, které před námi zamlčuje mocenský a mediální mainstream. Že by dnes někdo chtěl činit opravdu z přesvědčení a dokonce zadarmo cokoli pro stávající mocenské elity, si tyto elity mohou nechat leda zdát. První mužové státu se zesměšňují stejně jako jejich předchůdci před třiceti lety. Jen už to nejsou Jakešovi „bojleři“, ale Sobotkovo „ojebávání“. Víc rozdílů ale, bojím se, nenajdeme.

V letech předlistopadových se1. máj též namnoze spojoval s jinými výročími, spjatými s bojem proti nacismu. 5. května Pražské povstání, 9. května osvobození Prahy Rudou armádou… Ten první květen byl počátkem jakési oslavovací série, která, odmyslíme-li si mávátka, pochody Svazarmovců a dechovky podél silnic, měla hluboký historický význam. Asi nikdo nepochybuje o tom, že vítězství nad hitlerismem bylo počátkem a nezbytnou podmínkou mírových časů, které navzdory studenoválečnému třeštění, nejprve v 50. letech a opětovně v současnosti, vládnou na našem kontinentě vlastně až dodneška. A jen opravdu zaslepený fanatik může spolu s Tomášem Klvaňou tvrdit, že v pětačtyřicátém nás Rusové neosvobodili, nýbrž přepadli. Nebýt bezmezných ruských hrdinství a obětí, byla by se historie ubírala jinudy. Nelze vyloučit, že by se pomalu postupující a opatrnická americká armáda dohodla s admirálem Dönitzem na rozdělení vlivu v Evropě, NSDAP by se zpět přejmenovala na DAP (Deutsche Arbeits Partei, bez toho „nazional-sozialistiche“ fungovala dávno před Hitlerem), a kdoví, co by se dělo dál. Možná bychom se v našich spolkových zemích Böhmen und Mähren dnes učili o hrdinských skutcích teutonských božstev, samozřejmě německy. Ale na nákup bychom chodili do stejných Lidlů, Sparů a Carrefourů, a dokonce bychom si tam mohli koupit i kvalitnější margarín, než dnes v těch našich. Jenže: je toto přesně to, co jsme chtěli – ať už po roce 1945 nebo po roce 1989?

Proto je dobré nezapomínat na lecjaká výročí, a hlavně na historické souvislosti, které stály u jejich zrodu – i které z nich pak vyplývaly. A nepřestávat si klást otázky podobné této: znamená 1. máj více ta krepová mávátka a pokryteckou disciplínu mašírujících pionýrů, nebo vzpomínku na zbytečné mrtvé na Haymarket Square před více než sto třiceti lety? Odpověď si jistě najde každý v sobě sám.