Oč jde? Před pětadvaceti lety, 18. května 1992, začalo první kolo tzv. kuponové privatizace. Naplno a vlastně teprve doopravdy tím odstartoval proces transformace dříve plnostátního vlastnictví veškerých „výrobních prostředků“ do nové formy vlastnictví, která měla nejvíce společných prvků s vlastnictvím soukromým.

Že to od samého počátku nebylo výhradně individuální soukromé vlastnictví, že se privatizace státních firem zúčastňovaly rozmanité fondy či korporace, netřeba vysvětlovat. Důvod byl jasný: v soukromých rukou v té době bylo pramálo faktických finančních prostředků, kterými by bylo možno uhradit cenu odprodávaných státních podniků. Proto se mohly tehdy zvolit jen dvě cesty – přímý prodej celých firem do zahraničních rukou – to se uskutečnilo např. v mladoboleslavské Škodě, nebo převod podílů v jednotlivých firmách v kupony, takové „pseudoakcie“, které mohl za jednorázovou úhradu víceméně formální částky 1000 Kč investovat každý dospělý občan. A nutně bylo lze předpokládat, že tato akce je nejen bezprecedentní – v takovém rozsahu neproběhla nikdy a nikde na světě, ale také přinese určitou formu sdružování podnikatelských projektů, nápadů a zájmů. Z toho pak vzešly privatizační fondy, které pak začaly obhospodařovat velké díly privatizovaného státního majetku. A opět – tyto fondy a jiné organizace formálně zastupující skutečné vlastníky podílových listin na privatizovaných majetcích, měly logickou tendenci vybrat od drobných DIKů jejich malé podíly, centralizovat je pod svá křídla a zahájit skutečný akciový trh. Teprve v tom okamžiku byl odstartován skutečný kapitalismus v Čechách. Mimochodem: kuponovou privatizaci v Československu připravili zejména politici a ekonomové vzešlí z řad Prognostického ústavu ČSAV. Za hlavní autory jsou označováni Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus.

Je na místě připomenout několik hlavních čísel:  První vlna kupónové privatizace se uskutečnila v ČSFR v roce 1992 (5 kol od května do prosince), druhá vlna v České republice roku 1994 (6 kol od března do prosince). V každé vlně si každý dospělý občan mohl zakoupit kupónovou knížku za 35 Kč a k ní známku za 1000 Kč. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů po 100 bodech. Tím se stal DIKem neboli „držitelem investičních kupónů“. Každá vlna privatizace se skládala z několika navazujících kol, v každém kole mohl DIK pomocí kupónů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo, současně uplatňovaly od druhého kola poptávku i investiční fondy. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku.

Celkem byly do obou vln dány podniky o celkovém jmění 367,5 miliard Kčs/Kč (některé zdroje udávají až 679 miliard). První vlny se zúčastnilo 77 % a druhé vlny 74 % oprávněných občanů. První vlny se účastnilo 264 investičních fondů, jimž občané svěřili 71,8 % z investovaných bodů.