Já jsem prosazoval termín „předehra k totalitě“, pan profesor byl kulantnější a použil výraz „omezená pluralita“. Mluvíme samozřejmě o období vymezené na jedné straně zánikem Protektorátu Čechy a Morava a souběžně Slovenského štátu a návratu do předválečných česko-slovenských společných dimenzí. Problém tkví ovšem v tom, že ony dimenze, na něž se navazovalo, byly – s výjimkou Zakarpatské Rusi – jen zeměpisné. O mnoho více z dědictví 1. republiky nezůstalo. Pravda, ještě problematický prezident Edvard Beneš, do něhož už po jeho prvním nástupu v půli 30. let mnozí (marně) vkládali naděje, že povede zemi aspoň tak uvážlivě, jako jeho mentor T.G.Masaryk. Že Beneš neměl ani tolik politického fištrónu a odpovědnosti vůči vlastní zemi, ani tolik osobnostní integrity jako T.G.M., se pak národ přesvědčil mnohokrát. Dvě vyhlášené a vzápětí odvolané mobilizace byly zásadními ranami do truhly s národní hrdostí a odvahou. Následoval neslavný úprk Beneše a jeho blízkých před pomnichovskou odpovědností – a jak též víme, vyvrcholilo to totálním selháním v únoru 1948. Ale nezapomínejme: to nevzešlo z ničeho nic. Předcházela tomu neslavná Benešova éra v Anglii, kdy uprchlého pidivládce z nacizujícího se středu Evropy nikdo nebral vážně - až do okamžiku, kdy došlo k atentátu na Heydricha (o něm příště). Tady si Beneš vyhrnul rukávy až po ramena – a stálo to zbytečně život mnoho tisíc našich obyvatel v protektorátě. O tom však Beneš nedumal, jeho zajímala jen prebenda od Britů a příslib návratu na pražský trůn. To si ale posichroval i z druhé strany, totiž v Moskvě roku 1943, kdy si padl do náruče se Stalinem – a jak mnozí dovozují – zřejmě tam mu slíbil nejen zakarpatský cíp naší země, ale především vazalské postavení budoucího Československa vůči gruzínskému Mogulovi a jeho geopolitickým zájmům.

Právě tomu předcházel tzv. Košický vládní program, flikovaný ještě bez Beneše – ale jistě s jeho souhlasem – zjara 1945 za účastí soudruhů dobře proškolených v matičce Rusi. V tom ohledu vynikal někdejší sociální demokrat, budoucí premiér „z leknutí“ a později poslušný komunista Zdeněk Fierlinger. To selháním zástupců čtyř předválečných stran došlo k tomu, že poválečná demokracie nebyla pluralistická, dokonce ani omezeně, jak eufemisticky pravil prof. Bednář, nýbrž prostě totalitou několika partají spjatých v „košické“ souručenství dvěma zájmy: zůstat u koryt co nejdéle – a nepřipustit politickou konkurenční soutěž. V prvních měsících po válce se to lidu vysvětlovalo tak, že vlastně české zájmy nejvíce ohrožovaly pravicové strany – Národní demokraté a Agrárníci. Protože byli zakázáni a z politického kolbiště vyřazeni. Zůstali tam – zejména na české straně – jen strany víceméně levicové – komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Dnes se v čítankách už od základní školy dočtete, že toto období skončilo rokem 1948, kdy Beneš přijal demisi „demokratických stran“, Co ale bylo demokratické na stranách, které si uzurpovaly účast na moci tím, že z ní předem vyloučily konkurenci? Je to jen veliká historická lež. Svým způsobem si právě slaboši z těch „demokratických“ stran ten Vítězný únor zasloužili a vše, co se dělo po něm, lze docela dobře připsat i na jejich účet.

Důležitým mezistupněm byly volby do Ústavodárného shromáždění Československé republiky, které se konaly v neděli 26. května 1946. Šlo o první volby v Československu po druhé světové válce a zároveň jediné do nástupu komunistů k moci a poslední provedené v systému politické (pseudo)soutěže až do roku 1990.

Jak už bylo řečeno, kandidovat mohly jen strany sdružené v jednotnou Národní frontu. Byly to čtyři strany v českých zemích a čtyři na Slovensku. Co je důležité, tehdejší systém už nepočítal s koalicí a opozicí, ale s účastí všech stran ve vládě. Neexistoval rovněž systém preferenčních hlasů. Ve volbách byly zavedeny tzv. bílé lístky (nebo také prázdné lístky), které měly být určeny k projevení nesouhlasu s politikou Národní fronty.

Ve volbách se rozdělovalo 300 mandátů v jednokomorovém Ústavodárném Národním shromáždění. Jednotlivým zemím Československa byl přidělen počet mandátů na základě počtu osob zapsaných v seznamech voličů ke dni 7. května 1946 (země Česká 150, země Moravskoslezská 81 a Slovensko 69 mandátů). Území Československa bylo dále rozděleno na 28 volebních krajů, kterým byl potom přidělen počet mandátů podle počtu odevzdaných platných hlasů ve volbách na základě tzv. zemského mandátového čísla, určeného poměrným způsobem z celkového počtu platných hlasů dané země.

Krátce před volbami byla volební způsobilost snížena z 21 na 18 let. Jak to připomíná obdobný trylek, který provedli nedávno v Rakousku ve správném předpokladu, že mladí lidí mají méně zkušeností, za to více nadšení, a je možné je tedy mnohem snadněji ohlupovat a radikalizovat. Jsem přesvědčen, že právě toto opatření dostalo do čela Rakouska Van der Bellena, a nikoli Hoffera. Ale to jen na okraj.

Ve volbách hlasovalo celkem 7 099 411 voličů. Komunistická strana dosáhla v českých zemích nejlepších výsledků v okresech, odkud bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, nejvíce v okrese Tachov - 70,45% hlasů. I když na Slovensku získala většinu hlasů (61,43%) Demokratická strana, zvolení KSČ v českých zemích znamenalo její pozdější zánik a KSČ tak získala moc v celém Československu.

V čele vlády proto stanul komunista Klement Gottwald. Zachován prozatím byl systém Národní fronty a široké koalice stran. Komunisté měli v nové vládě devět zástupců (sedm českých a dva slovenské), národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté po čtyřech, sociální demokraté tři a dva ministři byli bez stranické příslušnosti. Je zřejmé, že toto uspořádání nemohlo mít dlouhého trvání. Gottwald sice bohatě využíval optického klamu – oné zdánlivé plurality, kterou opodstatňoval různá radikální dobová opatření (zejména za působení ministra vnitra Noska). Bylo však jasné, že dříve nebo později se tento nesourodý systém zhroutí a vítěz vezme vše. Což se stalo 25. 2.1948.

Když se dívám na dnešní politickou scénu, mám drobně pocit déja vu. Nemáme sice zákonem povinnou „koalici všech povolených“ proti neexistující opozici všech zakázaných. Ale co není, může být. Dnešní kolektivní vendetta vedená strachem z Babiše, stejně jako prosáklé informace o připravovaném státním převratu ve Francii pro případ, kdyby v nedávných prezidentských volbách zvítězila Marine Le Penové, mi vnucují nepříjemný pocit blížící se nové totality: Nejsi s námi, tedy jsi proti nám. V mediální sféře už to existuje – jsou sepisovány seznamy nepřátelských novinářů a médií, z veřejného prostoru mizí polemika a je nahrazována vynucenou jednomyslností. Čeho se ještě dočkáme? I tento konec je otevřen, ale bojím se, že nás nečeká nic dobrého. Protože historie, jak známo, se umí až nepříjemně citelně opakovat.

Petr Žantovský