Já jsem prosazoval termín „předehra k totalitě“, pan profesor byl kulantnější a použil výraz „omezená pluralita“. Mluvíme samozřejmě o období vymezené na jedné straně zánikem Protektorátu Čechy a Morava a souběžně Slovenského štátu a návratu do předválečných česko-slovenských společných dimenzí. Problém tkví ovšem v tom, že ony dimenze, na něž se navazovalo, byly – s výjimkou Zakarpatské Rusi – jen zeměpisné. O mnoho více z dědictví 1. republiky nezůstalo. Pravda, ještě problematický prezident Edvard Beneš, do něhož už po jeho prvním nástupu v půli 30. let mnozí (marně) vkládali naděje, že povede zemi aspoň tak uvážlivě, jako jeho mentor T.G.Masaryk. Že Beneš neměl ani tolik politického fištrónu a odpovědnosti vůči vlastní zemi, ani tolik osobnostní integrity jako T.G.M., se pak národ přesvědčil mnohokrát. Dvě vyhlášené a vzápětí odvolané mobilizace byly zásadními ranami do truhly s národní hrdostí a odvahou. Následoval neslavný úprk Beneše a jeho blízkých před pomnichovskou odpovědností – a jak též víme, vyvrcholilo to totálním selháním v únoru 1948. Ale nezapomínejme: to nevzešlo z ničeho nic. Předcházela tomu neslavná Benešova éra v Anglii, kdy uprchlého pidivládce z nacizujícího se středu Evropy nikdo nebral vážně - až do okamžiku, kdy došlo k atentátu na Heydricha (o něm příště). Tady si Beneš vyhrnul rukávy až po ramena – a stálo to zbytečně život mnoho tisíc našich obyvatel v protektorátě. O tom však Beneš nedumal, jeho zajímala jen prebenda od Britů a příslib návratu na pražský trůn. To si ale posichroval i z druhé strany, totiž v Moskvě roku 1943, kdy si padl do náruče se Stalinem – a jak mnozí dovozují – zřejmě tam mu slíbil nejen zakarpatský cíp naší země, ale především vazalské postavení budoucího Československa vůči gruzínskému Mogulovi a jeho geopolitickým zájmům.

Právě tomu předcházel tzv. Košický vládní program, flikovaný ještě bez Beneše – ale jistě s jeho souhlasem – zjara 1945 za účastí soudruhů dobře proškolených v matičce Rusi. V tom ohledu vynikal někdejší sociální demokrat, budoucí premiér „z leknutí“ a později poslušný komunista Zdeněk Fierlinger. To selháním zástupců čtyř předválečných stran došlo k tomu, že poválečná demokracie nebyla pluralistická, dokonce ani omezeně, jak eufemisticky pravil prof. Bednář, nýbrž prostě totalitou několika partají spjatých v „košické“ souručenství dvěma zájmy: zůstat u koryt co nejdéle – a nepřipustit politickou konkurenční soutěž. V prvních měsících po válce se to lidu vysvětlovalo tak, že vlastně české zájmy nejvíce ohrožovaly pravicové strany – Národní demokraté a Agrárníci. Protože byli zakázáni a z politického kolbiště vyřazeni. Zůstali tam – zejména na české straně – jen strany víceméně levicové – komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Dnes se v čítankách už od základní školy dočtete, že toto období skončilo rokem 1948, kdy Beneš přijal demisi „demokratických stran“, Co ale bylo demokratické na stranách, které si uzurpovaly účast na moci tím, že z ní předem vyloučily konkurenci? Je to jen veliká historická lež. Svým způsobem si právě slaboši z těch „demokratických“ stran ten Vítězný únor zasloužili a vše, co se dělo po něm, lze docela dobře připsat i na jejich účet.

Důležitým mezistupněm byly volby do Ústavodárného shromáždění Československé republiky, které se konaly v neděli 26. května 1946. Šlo o první volby v Československu po druhé světové válce a zároveň jediné do nástupu komunistů k moci a poslední provedené v systému politické (pseudo)soutěže až do roku 1990.