Atentát vykonala před pětasedmdesáti lety, 27. května 1942, v Praze - Libni dvojice československých výsadkářů Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Jednalo se o dokonaný atentát na zřejmě nejvýše postaveného představitele nacistického režimu v průběhu druhé světové války. (Neúspěšných atentátů bylo více, včetně dvou na Adolfa Hitlera, avšak jen Heydrich skutečně atentátu podlehl.)
Už v minulém Příběhu s otevřeným koncem jsme psali, že pozice české exilové vlády v Anglii krátce po jejím v zásadě zbabělém úprku z „mnichovské“ republiky nebyla příliš důstojná. Její hlavní představitel Edvard Beneš nepožíval právě výsadního postavení. Svou roli bezpochyby sehrával i fakt, že od léta 1940 Velká Británie byla pod ustavičným leteckým ohrožením, německé nálety jí způsobovaly obrovské ztráty – příběh města Coventry je znám nejméně stejně dobře, jako pozdější příběh Drážďan – obě historická města byla víceméně srovnána se zemí, byť každé z jiných důvodů či záminek. V této situaci každodenního ohrožení samotného národního přežití Británie mohl být Beneš se svými nároky být britskou reprezentací právem považován za otravnou veš.
Oficiální verze příprav na atentát zní zhruba takto: Od svého ustavení se československá exilová vláda stále více dostávala pod tlak britských oficiálních míst.  Důvodem byla údajně malá aktivita domácího odboje v obsazeném Československu. Koncem roku 1940 byl proto československou exilovou vládou v Londýně přijat program pomoci domácímu odboji. Počítalo se s vysíláním specialistů do Protektorátu, vycvičených na nestandardní vedení války (diverze, sabotáže) a jejich zapojení do domácího protiněmeckého odboje. Koncem léta roku 1941, po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, bylo rozhodnuto o rozšíření činnosti vysílaných specialistů o teroristickou činnost (atentáty a fyzická likvidace příslušníků německé okupační správy, zrádců a kolaborantů z řad českého obyvatelstva). První takto koncipovanou operací se měla stát operace Anthropoid.

K výcviku na provedení operace Anthropoid byli povoláni rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Svoboda byl koncem roku 1941 z důvodu úrazu při cvičném seskoku z operace vyřazen a na Gabčíkův návrh nahrazen kpt. Janem Kubišem. Samotný výcvik zahájili v létě 1941 ve výcvikových školách ve Skotsku. Okolnosti a průběh atentátu byly příběhem mnoha více nebo méně odborných publikací, a též několika filmů, z nichž minimálně z uměleckého hlediska do dnešních dnů obstál asi jen ten Sequensův ze 60. let.  Co však žádná obecně známá studie neřešila, byly předpokládané následky atentátu. Jejich větší či menší hrozbu předvídala jen tehdy již státním tajemníkem říšského protektora K. H. Frankem zrušená tělovýchovná organizace Sokol, přetvořená zčásti v odbojovou skupinu Jindra, která se zapojila do příprav na atentát, zajišťovala – dnes bychom řekli: logistiku, tedy například ubytování a informace, a už předem varovala Londýn před možnými důsledky atentátu. Jak se ostatně dalo čekat, po atentátu byla síť skupiny Jindra nacisty zlikvidována.

Průběh atentátu i události vzápětí následující (Heydrich zemřel 4. června 1942 v ranních hodinách) je dostatečně znám. Po atentátu se výsadkáři skrývali v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, kde je dostihla smrt. Odešli jako hrdinové, žádná relativizace či komentář některých okolností operace Anthropoid nemůže jejich hrdinství umenšit.

Samotný atentát prý Adolfa Hitlera nesmírně rozzuřil, neboť Heydrich patřil mezi jeho oblíbence. 27. května ve večerních hodinách byl státním tajemníkem K. H. Frankem vyhlášen výjimečný stav nad celým územím protektorátu. Obsahem výnosu bylo i konstatování, že jakákoli pomoc pachatelům atentátu nebo podezření ze schvalování jejich činu bude trestáno smrtí „provinilce“ i celé jeho rodiny. Téhož dne, 27. května, vstoupil v platnost zákaz nočního vycházení. Již 28. května zahájili nacisté popravy pro schvalování atentátu. V průběhu následujících týdnů a měsíců se počty obětí měřily na tisíce. Mimo jiné nacisté vyvraždili a vypálili obce Lidice (10. června 1942) a Ležáky (24. června 1942).

Celý příběh má dvě roviny: lidskou a politickou. Tu lidskou vyjádřil asi nejpůsobivěji Jiří Krejčík ve filmu Vyšší princip (podle předlohy Jana Drdy). Směsice odporu k okupantům a vnitřního souhlasu s jejich ztrátou na jedné straně, a oprávněného strachu z represí, které nerozlišovaly mezi vinnými a nevinnými a měly povahu ryzí pomsty, spolu tvoří rozměry hodné antického dramatu.

Jenomže atentát měl též svou politickou dimenzi. Ohlas na něj v západních zemích byl pozitivní a údajně teprve na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda. To ovšem otevírá dveře dvojí úvaze. Buď byl Edvard Beneš už natolik sluhou své vlastní, z britské strany ostentativně projevované bezvýznamnosti, že vygeneroval atentát jako způsob, jak se vrátit na výsluní. A to bez ohledu na následky a počty obětí.  Přitom i malé dítě si domyslí, že atentát nezkrátil válku ani o den, zato však stál mnoho obyvatel Čech a Moravy život, vlastně se dá říci: zbytečně. Takže šlo o obyčejnou, poměrně cynickou politickou hru o vlastní budoucnost jednoho nestatečného exprezidenta a jeho kamarily.

Nebo uvažujme ještě dále: Vzhledem k tomu, že právě na pozadí atentátu změnila Velká Británie svůj postoj k Mnichovské dohodě a 5. srpna 1942 ji prohlásila za neplatnou od samého počátku, nabízí se jiné, či spíše rozšířené vysvětlení. Operace Anthropoid mohla být docela dobře šachovou partií, která mohla splnit, a vlastně také splnila hned dva cíle naráz. Jednak umožnila Británii vyexitovat její neslavnou účast na mnichovském paktu a pokusit se občanům dát zapomenout na triumfální věty Nevilla Chamberlaina, o tom, že z bavorské metropole „přínáší mír“. A druhým efektem bylo velice konkrétní obnažení povahy a metod nacistického režimu: od heydrichiády se těžko mohl kdokoli vymlouvat, že „o ničem nevěděl“.  V Praze v červnu 1942 ukázali Němci naplno barvu i těm, kdo si nevšímali tisíců obětí varšavského povstání a ignorovali existenci táborů s nápisem Arbeit macht frei nad vstupní branou. A nebohého Beneše s jeho napoleonskými mindráky anglická strategie jen využila po vzoru „užitečných idiotů“.

Ať už to bylo tak či tak, výsledkem byla zbytečná hora neštěstí. Někdo tomu možná říká „úspěšná politika“. Osobně mám ale za to, že s takovým označením se nedokážu vyrovnat.

Petr Žantovský