Připomeňme si mizanscénu – kulisy a aktéry. První půlka 90. let patřila v domácí politice bez nejmenší pochyby právě ODS a Václavu Klausovi. To v jeho a její režii proběhly dominantní transformační procesy, během nichž se Česko ze stoprocentně centrálně řízené ekonomiky a společnosti proměnilo v prostor, kde bylo založeno na svobodný rozvoj – nejen trhu, ale především individuálních aspirací a kreativit, talentů a pracovitosti. Tedy vesměs fenoménů, které v předchozím období, zejména jeho vrcholném a odumírajícím období pozdních 80. let byly ne-li nežádoucí, pak přinejmenším nedostatečně oceňované. Listopadový převrat otevřel dveře, najednou jako by zdánlivě nic nebylo nemožné. Při dnešním pohledu na tehdejší míru občanských svobod, lidských práv a minimalizace státního zasahování do individuálních životů, rozhodování a seberealizace jednotlivců, se to jeví skoro jako sen. Sen, z něhož jsme se opět po čase probudili do šedi evropanské vrchnostenské byrokracie, která nás šněruje do svěrací kazajky svých nařízení, reglementací, zákazů a regulací. Už zase jsme stavěni do rolí (jak říká Petr Havlík) „ovčanů“.

Nicméně zpět v čase. V půli 90. let byly učiněny všechny podstatné kroky k odstátnění nejen ekonomiky, ale především lidí. Obyvatelé přestali být majetkem státu a jeho mocenských struktur, začali být mnohem víc odkázáni na vlastní odpovědnost, což se samozřejmě některým zájmovým skupinám nelíbilo. Jedni byli ti zpohodlnělí alibismem odkazování se na rozhodování „shůry“ – což nebylo nic jiného, než spoléhání se na nějaký vyšší rozum či vůli, která ze mne sejme povinnost zamyslet se nad svou volbou a jejími riziky. A druzí byli ti, jimž by se velice líbilo být naopak v roli vrchnosti, která svrchovaně rozhoduje, neboť je přesvědčena o své vyvolenosti k tomu rozhodovat za jiné, za všechny. První se nakonec většinou našli v množině voličů levicových stran, na čemž není nic podivného a nenormálního. Od věků probíhal ideový boj v politice právě na dělící linii mezi konzervativním (pravicovým, chcete-li) lpěním na osobní svobodě a s ní spojené odpovědnosti, a kolektivistickým (levicovým, chcete-li) konceptem „společného rozhodování“, které se řídí nejvyšším společným jmenovatelem jednotlivých zájmů účastníků takové pospolitosti.

Další Příběhy s otevřeným koncem najdete ZDE.

Vedle toho ovšem u nás rostl koncept „moudrých elit“, které všechno vědí a také činí lépe než ti ostatní. Taková polomonarchie, v jejímž čele dlí osvícená autorita (zde Václav Havel) a je obklopena kohortou těch, kdo se cítí oprávněni určovat směr pro všechny ostatní – hloupé, nekompetentní, neschopné moudře užívat své svobody. To byla přece hlavní Havlova námitka proti fenoménu referenda: občané se přece nedokážou dostatečně zasvěceně rozhodovat, a proto jim taková možnost nemá být dána. Ostatně viděli jsme to i na prvním případu, kdy toto tabu bylo prolomeno: první přímá volba hlavy státu dopadla vítězstvím kandidáta, který zcela určitě nesplňoval to, co by si od něj slibovali oni „vyvolení“. Plebánsky, ale dostatečně přesvědčivě vystupující Zeman tak paradoxně byl produktem snahy těch, kdo chtěli za každou cenu zabránit tomu, aby se prezidentem stal „někdo jako Zeman“.

Ale opět zpátky do půlky 90. let. Transformace byla v plném proudu, se všemi radostmi i strastmi, úspěchy i chybami, nepředloženostmi i nepředvídatelnostmi, jaké nutně takový proces musel přinést, neboť byl v takovém rozměru a komplexnosti první svého druhu (nejen v našich) dějinách. Nicméně převažující výsledek byl pozitivní. Lidí se pozvolna učili starat se o své majetky i své svobody, rozvíjet své talenty a nakládat se svými silami. Jak se říká, vítězství má mnoho tatínků, porážka je sirotek. A tady najednou vykročil bezpočet těch, kdo by se rádi zmocnili úspěchu všech a vyrobili z něj prospěch pro sebe. Demokratické a elitářské koncepce společnosti na sebe narazily s plnou brizancí. Tehdejší prezident Havel, disponující schopností postavit na svou stranu služné duše velké části českých novinářů, odstartoval v zákulisí procesy, které vedly k rozkladu vedoucích struktur nejprve v ODS (neuspokojené ambice Josefa Zieleniece, Ivana Pilipa a Jana Rumla v tom hrály nepochybnou roli, přes úspěšného Klause na ně nebylo vidět tak, jak by si přáli), a poté v celé vládní koalici. Havel se spojil s šéfy menších koaličních stran, zejména zručným intrikánem Josefem Luxem, a také s vedením centrální banky. Společně sehráli představení s názvem „hospodářské problémy“, ukázali na viníka – Václava Klause, a definovali jedinou cestu léčby: jeho odstranění. K tomu pak došlo během tzv. Sarajevského atentátu.