Když už si nová výzva vetkla symbolicky do svého názvu starý, již použitý a jasný obsah mající název Několik vět, přímo vybízí ke srovnání. Co tehdejších Několik vět obsahovalo, si tedy připomeňme aspoň ve zkratce.

„První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné vedení velmi často zaklíná slovem demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:

• Aby přestaly být pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti.
• Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů.
• Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti…

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Česko(slovensko) nalézá.“

Když čtete ty zdánlivě již zaprášené věty pozorně, můžete klidně vyměnit vročení 1989 za 2017, a dál leccos docela sedí. Politická vrchnost ignoruje spontánní pohyb ve společnosti a narůstající aktivitu občanů, potlačuje iniciativy, které sama nevytvořila či nepodnítila, média, tedy ta tradiční, jsou služkami moci a mocných, cenzura kvete. Jestli se něčeho doopravdy dnes nedostává, pak je to onoho „ducha svobody, důvěry, tolerance a plurality“.

Další Příběhy s otevřeným koncem najdete ZDE

Je však výslednicí tohoto konstatování a cestou k nápravě uvedených zel právě petice, vydaná spolkem, který si s jistou – asi nechtěnou – sebeironií říká SPIN (což má být zkratka slov spravedlnost a inovace)? Spin totiž – v mediální a politické teorii a praxi – je slovo užívané ve spojení spin-doctoring, neboli cílená snaha manipulovat veřejností ve svůj vlastní prospěch. Kdo všechno patří k oněm dnešním „spin-doktorům“, si povíme vzápětí. Oč jim ale ve výzvě Několik vět 2017 jde? Citujme:

„ Aby se naše země vrátila k podpoře lidských práv a občanských svobod. Západní civilizační hodnoty zajišťují všem rovnost před zákonem, vládu práva, nikoliv panování oligarchů a papalášů. Aby politické strany otevřely svoje kandidátky občanům a vzaly vážně principy demokratické vlády. Aby média nebyla v rukou politiků!“

Co slovo, to perla, řeknete si. Ale pak se podíváte na soupis autorů a petentů, a skoro nad každým jménem se pozastavíte. Vždyť přece to jsou právě ti lidé, kteří nás měli vyvést po roce 1989 z bahna nesvobody, o němž tehdy referovalo původních Několik vět. To jsou lidé, kteří nám v průběhu toho bezmála třicetiletí vládli nebo se na vládnutí nezanedbatelně podíleli. Koho tedy teď volají k zodpovědnosti za to, že to vládnutí nedopadlo podle raných představ? Sami sebe?

Pojďme si učinit jakési „SPIN-ové“ who is who:
Jan Kalvoda – místopředseda dvou vlád, ministr spravedlnosti v jedné z nich, předseda koaliční strany, poslanec parlamentu,
Michael Kocáb – ministr a zmocněnec vlády, poslanec parlamentu.
Jan Ruml – ministr, senátor a místopředseda Senátu, člen postupně čtyř politických stran, z toho jedné byl předsedou.
Táňa Fischerová – poslankyně parlamentu a předsedkyně politické strany.
Hana Marvanová – poslankyně a místopředsedkyně parlamentu, náměstkyně ministra, členka postupně tří stra, z toho jedné předsedala.
Jiří Kotek – náměstek primátora, asistent senátora, člen postupně tří politických stran, v jedné z nich lídrem.
Pavel Štern, náměstek ministra za politickou stranu, ředitel Probační a mediační služby, která přímo spadá pod ministerstvo.
Jan Štern – poslanec parlamentu, člen vládní politické strany, ale také opakovaně vrcholný manažer České televize.
Tomáš Klvaňa působil jako vládní zmocněnec pro komunikaci projektu protiraketové obrany, mluvčí prezidenta republiky, ale také šéf projektů „na podporu demokracie“ financovaných Zdeňkem Bakalou či jeden ze zakladatelů české pobočky Aspen Institutu.
Martin Rozumek je ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům, financované z veřejných zdrojů (MPSV, hlavní město Praha, Plzeňský kraj), a také ze Sorosova Open society fundu.
A tato plejáda je doplněna o zástup umělců a dalších intelektuálů, jejichž jména zpravidla nechybí pod žádnou z podobných petičních iniciativ.

A tak se znovu vkrádá myšlenka: Co či koho vlastně kritizuje Několik vět 2017? Odpověď může být jen dvojí: jednak neschopnost svých vlastních lídrů prosadit ony vznešené myšlenky o pravdě a lásce, jež vítězí nad lží a nenávistí, a to pod prapory už mnoha stran, hnutí, iniciativ či petic za všechna ta léta po listopadu. Ale hlavním terčem je veřejnost, ti „normální“ lidé, kteří nedostatečně oceňují „jejich“ pravdu a lásku a neházejí papírky s jejich jmény do volebních uren tak často, jak by si přáli. Přesněji řečeno neházejí jim je tam už vůbec, a to dosti dlouho.

Nejde tedy o nic jiného, než obyčejný předvolební tanec, a to navíc poněkud špinavý, neboť si na standartu vkládá ctihodný a v novém kontextu matoucí název - Několik vět. Jenomže to se ve slušné společnosti nedělá. To je, jako by vám někdo pod karosérií Ferrari prodával koloběžku. Říká se tomu klamavá reklama. V politickém kontextu to ale je u nás zřejmě běžný trik. Uvidíme, zda na něj občané za pár měsíců naletí. Věřím, že nikoli.