Existují jisté společenské normy, které více nebo méně určují, co je normální, běžné, přijatelné. Tyto normy se však časem mění. Snad nejcitlivějším společenským tématem je naše sexualita. Zatímco „normálnost“ se definuje obtížně, jakákoliv odchylka se téměř výlučně definuje jako „úchylka“ nebo „deviace“. A o tom ani v nejhorším neuvažuje téměř žádná matka. Nebo uvažovat nechce.

Jak to vlastně s naší sexuální „normálností“ je?

Měla jsem tu čest pracovat na 3 knihách, které se sexuálními odchylkami více nebo méně zabývaly. Prof.Petr Weiss se mi několikrát snažil podrobně vysvětlit, co je vlastně „úchylka“. Pedofilie, fetišizmus, transsexualismus, sadizmus…to je dnešní definice sexuálních odchylek (promiňte, ale slovo úchylka odmítám používat, má pro mne dost hanlivý význam). Ještě před 30 lety české zákony postihovaly i homosexualitu. Vím o 3 státech USA, ve kterých je nelegální orální sex, ale sex s mrtvolou zákon netrestá. Staří Řekové preferovali sex s mladíky, protože jen muž měl podle nich duši. Jak se tyto normy formují? Jak se mění? Těžko říct. Důležité je, aby „sexuálně odlišní“ lidé nikomu svou odchylkou neubližovali. Sexuologové se shodnou, že většina pedofilů dítěti nakonec neublíží. Dokonce jsou schopní svou odlišnost přínosně využít. Mezi pedofily jsou nejlepší učitelé, autoři dětských knih nebo skautští vedoucí. Své porozumění dětem umí v jejich prospěch využít. Pokud na dítě nikdy nesáhnou, měli by mít naši úctu. Kolik z nás „normálních“ by dokázalo celoživotně abstinovat? Většinu sexuálních deliktů nepáchají „praví devianti“, ale naopak ti „normální“, kteří jsou sexuálně nezdrženliví, agresivní, zkrátka ti, co ženu nebo dítě použijí/zneužijí ke svému potěšení.

Samozřejmě mnozí „devianti“ selhávají. V tom případě musí být potrestáni. Selhání a spouštěč, který jejich chování nastartuje, mívají většinou hluboké kořeny v dětství. Sami bývají často obětí ze svých dětských let. Nebo se ze strachu a frustrace se nikdy nesnažili naučit se svou odchylkou žít. Které dítě dokáže definovat vlastní sexualitu? Která máma chce slyšet „mami jsem jiný (v překladu úchyl), pomoc“?

Jsem mámou malé holčičky. Bojím se o ni každý den. Bojím se, aby jí nikdo neublížil. Ale také se bojím, aby ani ona neubližovala. Jsem poměrně liberální. Přesto chci „normální“ dítě. Myslím, že bych se vyrovnala se spoustou jejich odlišností. Poplakala bych si, ale milovala bych ji dál. Snad jediná věc, která by mne šokovala, by byla, kdyby byla transsexuál. Nakonec bychom to zvládly. Ne proto, že by mne to těšilo. Ale proto, že vím, že odchylkou by trpěla především ona. Právě rodina nesmí strkat hlavu do písku jen kvůli společenskému chápání normálnosti. Většina odchylek se dá v láskyplné rodině spolu s odbornou pomocí zvládnout. Dá se s nimi žít. Nebo se o to aspoň pokusit!

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.