U nás v této oblasti - tedy trestného činu šíření poplašné zprávy - prakticky neexistuje judikatura (rozhodnutí vyšších soudů týkajících se tohoto trestného činu), která by se týkala této problematiky. Je jen jedno rozhodnutí z roku 1997, a v něm šlo o poměrně bezvýznamnou věc - hlášení bomby ve škole. Jinak jsou rozhodnutí jen prvorepubliková, a ta mají trochu jiný charakter. Tedy nelze poukazovat na to, že třeba Nejvyšší soud ČR nějak v podobné věci rozhodoval a projevil nějaký právní názor na to, co je či není šířením poplašné zprávy. Ale ten paragraf je docela jasný, v základní formě i v tzv. kvalifikované skutkové podstatě - tedy v tom, co je uvedeno v dalších odstavcích. Kdyby se jednalo o nepravdivou zprávu a kdyby došlo ke škodě velkého rozsahu (5 a více milionů korun) - byl by pachatel ohrožen trestem až 8 let vězení.

Problém je ale v tom, že ta zpráva, o které zde hovoříme, není jednoznačně nepravdivá. Za nepravdivou poplašnou zprávu by bylo možno třeba označit zprávu, že vybouchl Temelín a že se z něj šíří záření, ačkoliv by to bylo smyšlené. Stejně tak by bylo možno za poplašnou zprávu označit někdejší výbuch atomové bomby v ČR uvedený v TV - jako vtip (skupinou Ztohoven). Poplašnou zprávou by bylo i tvrzení, že například:  „v příštím týdnu banky v ČR zastaví vyplácení jakýchkoliv uložených vkladů že je už o tom rozhodnuto“ - a podobně.

Když ale někdo řekne, že uložené vklady v bankách jsou nejisté a že o ně vkladatelé za určitých okolností mohou přijít - tak to není poplašná zpráva, neboť je to pravda. Argument o pojištění vkladů do výše 100 000,- Euro je irelevantní, neboť zhroutí-li se banky, zhroutí se okamžitě i pojišťovny  a nebude z čeho něco vyplácet. Anebo by se mohlo stát, že stát vytiskne peníze, které nebudou mít žádnou - nebo nepatrnou cenu - rozhodně ne tu, kterou měly ty uložené.

Problém spočívá ve dvou zásadních věcech :