Dějiny udělaly kotrmelec, a tak 6. října si zcela v tichosti připomeneme 77. výročí vyvrcholení bojů 1. československého sboru na Dukle. Naši hrdinové od Sokolova, Kyjeva, se probojovali k hranicím své vlasti. Toho dne začala cesta naší svobody. Přicházelo účtování. 6. října 1944 naši vojáci vstoupili na půdu své vlasti.

Ještě v nedávné minulosti tento den byl pro nás svátkem, byl slaven jako Den československé armády. Vzpomínám si, že i my starší, ještě jako školáci, jsme si tento den připomínali, návštěvou filmového představení, nebo vojenského muzea. Noviny v ten den byly plné historických připomínek a rozhovorů s pamětníky těchto bojů. V našich očích to byli hrdinové, přinášeli své vlasti oběti ty největší. Jejich činy i oběti neměly být zapomenuty.

Před 77 lety vojáci 1. československého armádního sboru se probíjeli přes Karpaty na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Karpaty v podzimním období byly plné deště a bláta, každý metr cesty vpřed znamenal i smrt. 6. října 1944 vstoupil armádní sbor na československou půdu. Den, který byl tolik očekávaný. Vlály československé vlajky, nad Karpaty zněla naše hymna, přesto i v těchto okamžicích slávy a radosti přicházela smrt. Pár metrů od hranice zahynul generál Sázavský, tak jako další tisíce hrdinů padl na této cestě za svobodou. Tam všude umírali naši hrdinové, kteří napravovali mnichovskou zradu západních spojenců. Na Dukle umírali Češi, Slováci, Volyňští Češi, Rusíni, tak jako tisíce vojáků Rudé armády. Před 77 lety první slovenské vesnice, města, vítaly své osvoboditele.

1.československý armádní sbor právě na Dukle začal svou cestu za osvobozením celé své vlasti. Celý národ, prožíval jejich bojovou cestu. Není tajemstvím, že Slovenské národní povstání bylo jistou očistou slovenského národa za válečnou kolaboraci Slovenského státu. Proto se příliš nepřipomíná skutečnost, že Slovensko se zúčastnilo v roce 1941 po boku Hitlera vojenského tažení proti SSSR. I tato slovenská agrese patří do našich dějin.

V posledních letech se doba velice změnila, hrdinství našich vojáků na východní frontě se nepřipomíná. A pokud se to stane, tak je to vždy s mnoha otazníky. Dokonce kádrujeme hrdiny i v tom jejich zapomenutém hrobě. Závistivě pokukujeme po těch cizích. Ty vlastní hrdiny kácíme.

Na Dukle padlo 1800 našich vojáků, ale i 19.000 sovětských hrdinů. Kolik zoufalých matek, otců, zůstalo za těmi, jejichž hroby lemují tuto cestu svobody. Slovo svoboda se stalo symbolem. Však jejich velitel osudem dostal jméno Svoboda. Legionář, hrdina obou světových válek, generál Ludvík Svoboda. Dnes jeho paměti si už nekoupíte, dokonce ani v knihovně si je nepřečtete. Jeho rodina za odboj tvrdě zaplatila. Jeho syn Miroslav byl umučen v koncentračním táboře. Ví to nějaký ten hlupák, který generála pomlouvá?

Dukla není jen fotbalová jedenáctka, jsou to i tisíce padlých hrdinů na Dukle.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele