Vzpomínali jsme na jeho slavná šedesátá a pozdější působení ve Svobodné Evropě v Mnichově, kde jsem ho poznal. Dnes už se Honza Schneider na nás dívá z novinářského a textařského nebe, kam se včera odebral.

Když jsem skoro už před 25 lety přijel jako studentský stážista do mnichovské Svobodné Evropy, byl Honza pro nás postupně jedním z nejosobitějších redaktorů, se kterým jsme se začali hned přátelit, nejen proto, že jednoho z nás stážistů, Tomáše Klvaňu, posadili ke stolu v kanceláři, kterou sdílel s Honzou Měkotou, jinak služebně nejstarším zaměstnancem rádia.

Předtím jsme ho skoro neznali, pop music 60. let byla spíše pro naše rodiče a ucho nalepené na Svobodné Evropě jsme měli hlavně kvůli pořadu Události a názory, zatímco oba Honzové dělali pořady Panoráma a Kompas, což byly programy, řekněme, spíše lehčí, o zajímavostech a hudbě.

Teprve později jsme se dozvídali, jak slavný byl vlastně Jan Schneider textař, že psal pro Martu Kubišovou a Waldemara Matušku, a pro mě osobně bylo překvapením, že byl autorem takových slavných hitů jako Magdalena a Sladký třešně zrály, které se nemohly z gramofonu rodičů vyhnout ani mému dětskému uchu.

Jeho jméno si někteří pamatovali i z hudebních pořadů v Československém rozhlase. 

Honza ale stejně trávil většinu svého času v budově Svobodné Evropy ve slavné přízemní kantýně u českého stolu s písničkářem Karlem Krylem a básníkem Ivanem Divišem, kde při dobrém jídle, vínku či pivu nekonečně diskutovali, ale také rešeršovali, překládali badžety, jak se říkalo předpřipraveným rozhlasovým materiálům, a pracovali na svých pořadech.

Nežili právě příkladným pracovním, či životosprávným způsobem života, ale budilo skoro úžas, jak Honza po noci strávené u různých sklenic byl schopen dát dohromady naprosto bezchybný a zajímavý pořad, a to bez spolupracovníků, zcela sám.

Už tehdy při něm ale stála opatrovace Libuška a už tehdy na její „Honzo, pojď už domů“ reagoval podobně, jako při zmíněném rozhovoru, vykázal ji na chodbu. Ale je kriticky možné říci, že jen díky ní se dožil tak vysokého věku.

Libuška přenesla svou péči tak trochu i na nás, neznalé západního světa, a pořád se ptala, jestli něco nepotřebujeme, jestli něčemu nerozumíme.

Když jsem se zmínil, že v bytě, kde nás ubytovali, chybí rádio, dala mi 100 marek, ať si nějaké koupím, za což se dala pořídit už i levnější hi-fi věž. Vzal jsem malý jednoduchý přijímač, který mi slouží dodnes, a zbytek jsme s Honzou propili v kantýně, což by se Libuška neměla dozvědět.

Honza ve Svobodné Evropě strávil přes 20 let, kromě zmíněných pořadů moderoval i populární hudební odpoledne a také pořad, který se věnoval práci, drobnému podnikání a odborovému hnutí, na což byl náležité hrdý, protože to chtěl ukázat všem, kteří ho zařazovali jen do kolonky „zábavný umělec“.

Jeho životní láskou byly jižní Čechy, narodil se v Písku a i v Bavorsku původně žil na břehu jezera, které mu připomínalo rybník.

Po pádu komunistického režimu se už ve Svobodné Evropě přece jen cítil trochu frustrovaný a zbytečný, a tak využil prvního konfliktu s jejím vedením, ke kterému při jeho svobodomyslné povaze nebylo nikdy daleko, dal výpověď a přestěhoval se do Třeboně, kde dožil svůj život.

Vždycky, když se o někom řekne, že s ním odchází kus jeho doby, zní to jako fráze, u Honzy Schneidera to ale můžeme jen těžko obejít.

Doba svobodných šedesátých, jejich trpkého konce a pak 70. léta v emigraci, to je osud, který potkal mnohé. Honza Schneider ho ale prožil opravdu naplno. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.