Tak já si to zaplatím z té stokoruny, co mi dala včera babička k svátku! Ne ne, peníze jsou tvoje, ale já rozhodnu, co si za to koupíš! Řekne obvykle každá maminka.

Což o to, u malého chlapce je to ještě pochopitelné a většinou i správné. Co je však méně pochopitelné je to, jak se dnes všichni dobrovolně stáváme malými dětmi. Jak je to možné?

Všichni dobrovolně platíme platební kartou. Dokonce i za drobnosti – třeba za cigarety v trafice. Myslíme si přitom, že platíme vlastními penězi, které jsou nedotknutelné. Ve skutečnosti tím však víc a víc nahráváme systému, který nás v důsledku všechny zotročí. Tedy, pokud se na poslední chvíli neprobereme.

Propojení státu a bank

Banky jsou dnes de facto státními institucemi. Jak se to stalo? Přišlo to k nám před deseti lety – jako „vše nové za posledních téměř 30 let“. Jmenovalo se to „too big to fall“, tedy česky „příliš velké, aby to mohlo padnout“. To znamená, že stát zachraňoval krachující banky, aby je nenechal padnout a ty ostatní (dosud nekrachující) přitom mocně zreguloval. Bankovní tajemství se tak stalo prázdným pojmem: loni stát jen v malé zemičce jménem Česká republika více než tisíc pět set krát sáhnul na peníze nějaké soukromé společnosti deponované v bance jen proto, že měl „podezření, že daná společnost neplatí daně“. Co následně daná společnost dělala, jestli si lidé nosili domů mzdu, jestli se z majitele společnosti, který danou firmu třeba dvacet let budoval, stal bezdomovec, to finanční úřad vůbec nezajímalo.

Platí ještě presumpce neviny?

Současně se taktně „zapomnělo“ na další výdobytek kapitalismu, kterého jsme si v letech cca. 1990 až cca. 2007 mohli relativně slušně užívat: presumpce neviny. Tento základní kámen původně dokonce ještě římského práva, které je stále – i když již jen poněkud formálně – základním kamenem našeho právního systému, je dnes tak vzdálen realitě našeho světa, že zhruba devět z deseti náhodně oslovených lidí neví, o co se jedná.

Do vnitřních směrnic finančních úřadů se dokonce již před několika lety dostalo doporučení kontrolovat firmy používající hotovostní platby. Tedy: při příjmu hotovosti namísto bankovních převodů jste si mohli jako podnikatelé být jisti, že brzy na dveře vaší firmy zaklepe finanční úřad. Kdo by to riskoval? Zbývali živnostníci. Bitva byla lítá, ale – taktéž nakonec prohraná. Všeobjímající elektronická evidence tržeb (EET) odesílá Velkému Bratrovi data o každém pohybu hotovosti při každém nákupu párku v rohlíku.

Je ještě šance se zachránit před „Velkým bratrem“?

Co zbývá nyní? Poslední bitva. Velký bratr již dnes ví, že si někdo na rohu Americké a Washingtonovy ulice ve 21:45 koupil párek v rohlíku. Ale ještě neví, kdo si jej koupil. Jak je to možné? Zaplatili jste cash. Ovšem v okamžiku, kdy jej zaplatíte kartou, kruh se uzavře. Propojené databáze finálně dokreslí schéma, kde bude jasně zřetelné, kdo párek vyrobil, kdo vyrobil rohlík, kdo je spojil do sebe, kdo výsledný produkt prodal, kdo si jej koupil a kdy a z jakých peněz. Chcete dnes udělat dobrý skutek, pro sebe i pro kohokoliv z nás? Vše co je jen trochu možné, zaplaťte cash! Čím víc hotovostních plateb, tím menší šance, že nám jí nakonec seberou.