Radost musí mít především političtí komentátoři a volební analytici. Těch možných povolebních koalicí, které naskýtá letošní výsledek voleb, je určitě nepřeberný a volič/divák má co sledovat, hodnotit, nad čím přemýšlet.

Vítězové

Ale zpět k vítězům a poraženým. Bezesporu jedničkou a supervítězem je hnutí ANO s téměř 30%, již proto, že se očekával zisk kolem 25%. Kromě ANO ale ještě musíme k vítězům připočítat SPD Tomia Okamury, Piráty s téměř 11% a konečně ODS překračující 11%.

Zatímco v případě ODS se jedná o „zmrtvýchvstání z popela“, pokud budeme porovnávat se situací roku 2013, kdy byla strana prakticky v troskách, je dnešní výsledek velkým úspěchem a dokonce jako jediná strana může s Andrejem Babišem sestavit dvoubarevnou vládu.

V případě Pirátů jde o chytrý marketing pro mladé voliče chytře upoutávající pozornost ke svobodě jednotlivce v digitálních médiích s potlačením multikulturalistického levicově-aktivistického pozadí většiny Pirátů včetně jejího lídra Ivana Bartoše. K velkému úspěchu Pirátů určitě přispěly negativní předvolební průzkumy strany Zelených, se kterou Piráti mají téměř shodný program (genderová tématika, adopce dětí homosexuály, atd.).

Posledním velkým vítězem je Tomio Okamura a jeho SPD, která byla v médiích neuvěřitelně okopávaná, nechyběly nejrůznější nálepky, nadávky do extrémismu (hlavně ze strany levicových sluníčkářů), kteří nemohli vydýchat Okamurův nesmlouvavý postoj k islámu a nelegální migraci, za což si hlasy rozhodně zaslouží. Pro voliče se stal pevným majákem proti mutikulturalismu, ke kterému se také zcela jednoznačně již od počátku jasně vymezil. Je zajímavé, že je nálepkován pravicovým extrémistou, i když jeho program v ekonomické oblasti je spíše levicový, např. souhlas s progresivním zdaněním. Tomio Okamura je prostě fenomén, i navzdory nejrůznějším skandálům (miliónové faktury od firmy sídlící ve vyhořelé stodole, rozpad původního Úsvitu až k Okamurově fascinaci komunistickým hnutím v jeho počátcích).

V případě STAN (5,18%) se o bůhvíjak velký úspěch nejedná, poněvadž jejich 6 poslanců může tak leda lepit pytlíky ve sloučeném klubu s KDU-ČSL, která se 4 poslanci navíc má na rozdíl od STANu již zajímavý koaliční potenciál.

Poraženými/vítězi je TOP 09, která se nakonec doškrábala těsně díky Praze přes 5%, a i když měl v jejím případě nejvíce preferenčních hlasů Karel Schwarzenberg, tak paradoxně byl to především on a jeho postoj k nelegální migraci, který TOP 09 téměř potopil pod 5%. Odliv téměř 500 tisíc voličů hovoří také za vše. Na druhou stranu je 5,2% ještě velkým úspěchem vzhledem k výše jmenovanému a odchodu Starostů z TOP 09.

Poražení

A pak tu máme kategorii poražených a superporažených. Zklamáním je výsledek Svobodných (1,5%), strany, která má určitě zajímavá témata jako jsou svoboda jednotlivce, omezení regulací včetně rychlosti na dálnicích, v čemž určitě předběhli ostatní, jenže bohužel v bezpečnostní problematice při otázce zákazu muslimské migrace do ČR nebo zákazu výstavby mešit v ČR se svým názorem postavili po bok multikulturalisticky laděných TOP 09 nebo Pirátů (více ZDE), a to byl určitě jeden z hlavních důvodů nevolitelnosti Svobodných.

A pak tu máme čtveřici superporažených v letošních volbách čítající KSČM (7,8% oproti 14% v minulých volbách), ČSSD (7,3% oproti 20,5% v minulých volbách!), strana Zelených (1,46%!) a „projekt Realisté“ (0,71%!).

KSČM již delší dobu ztrácí a je jedno, zda je to v důsledku hnutí ANO či jiných stran, šokující je hlavně propad ČSSD o 13%, což je nejhorší výsledek ČSSD od počátku 90.let vyjadřující naštvanost a zklamání voličů nad její dosavadní politikou, existencí kmotrů v zákulisí a aparátnickému způsobu řízení premiéra Sobotky.

Dalšími jsou Zelení, jejichž lídr Martin Stropnický „dokázal“ stranu potopit pod 1,5% (bez státního příspěvku) a projekt Realistů v čele s panem Morozem, který dělal poradce Vítu Bártovi z Věcí veřejných.

Realisté vtrhli na politickou scénu se sebevědomým prohlášením o dvojciferném zisku až 20%, ale realita je taková, že dokonce se dívají na paty Rozumných Petra Hanniga (072%), kteří na rozdíl od Realistů neměli ani peníze od miliardářů ani marketingové odborníky. Realisté museli být velkým zklamáním pro každého, kdo čekal pravicovou stranu. Jejich založení, elitářské jednání, cíle i priority, kdy se profilovali jako národně konzervativní strana a poté rychle v rámci předvolebních slibů vystřelili 40 tisícový plat pro učitele, musel každému rozsvítit kontrolky racionálního uvažování.

Pokud ještě připočteme jejich vyjádření (pana Moroze) o připravenosti podílet se na vládní koalici, jejich odpor vůči legislativnímu zákazu islámu v České republice, je výsledek jen potvrzením nevěrohodnosti této politické strany u voličů. Spíše než stranu toto uskupení připomínalo Věci veřejné zakladatele Víta Bárty, verze 2.0 i bez ohledu na osobnosti jako je Petr Robejšek nebo Alexander Tomský, kteří by svým bystrým úsudkem mohli určitě občerstvit unavené stranické kýválky v poslaneckých lavicích.

Logika říká, že pro voliče může mít velká fragmentace politické scény výhody, poněvadž žádná budoucí vláda složená ze stávajících stran si nebude moci dovolit výraznější omezení demokracie v důsledku následné mnimální šance na znovuzvolení, oproti tomu jiný logický argument podpořený historickými fakty říká, že strany tvořící vládní koalici udělají vše pro její zachování i se schpností jít přes pomyslné mrtvoly.

Celkově se dá shrnout, že čeští voliči projevili touhu po změně, zda tuto touhu voličů jednotlivé strany přetaví v pozitivní kroky směrem vpřed , uvidíme a můžeme hodnotit až v budoucnu.

Takže uvidíme...

(převzato z blogu autora)