Nepochybně je spousta věcí lepší. Volnost cestovat a studovat v zahraničí byly v socialismu jen pro vyvolené. Možnost koupit si nějaké to lepší zboží je dnes nesporná a dostupnost řady nutných zahraničních léků je také dobrá. Politiky i strany je možné veřejně kritizovat a svoboda slova se zatím respektuje. Zatím. Co se nelíbí je nedostatek bytů, ale ten měl i socialismus. Co se nelíbí, že si mladí nemohou koupit byt, ale to nemohou skoro nikde ve světě, pokud jim rodiče nepomohou. Co se nelíbí je údajně rozdělená společnost, ale ta byla rozdělena i za socialismu, na ty rovné a rovnější, jenom se o tom nesmělo psát.

Co se nelíbí, je úděsná džungle zákonů, to socialismus opravdu neměl. Co se nelíbí je výstavba dálnic, železnic a jaderných elektráren například, to socialismu uměl mnohem lépe. Co se nelíbí je nedostatek školek a ty socialismu postavit také uměl. Ale opačně se nemusíme v servisu poníženě uklánět před automechanikem a u prodavačky žebrat o podpultové zboží.

Co je dost tristní, je pohled na současné mnohé politiky, kteří si nepopulárností s Jakeši a Bilaky nezadají. Co je smutným výsledkem, že mnohé super-podnikatele představují veksláci a jim podobní lidé. Tady má privatizace podivný výsledek.

Co je však nejhorší, je zklamání z Evropské unie a jenom dočasný přísun peněz nás v ní drží. Co je smutné, je že ze všech stran se valí propaganda a málo objektivních informací, že kvalita školství poklesla stejně jako morálka, a že péče o rodinu a obvyklá slušnost se stala vysmívaným chováním. Doplněno ekologickým strašením, až směšným genderismem a trapnými průvody podivně vyšňořených lidí se smutek jenom zvětší. Je tedy otázkou, zda ty plné obchody a platný pas vyvažují některé ztráty minulého režimu. U většiny důchodců se odpověď nabízí sama.Přesto bychom ale nevyměnili dobu zpět. Ta dnešní doba není ideální, ale mohla by se snadno vylepšit, pokud by politici vůbec chtěli.

Socialismus musel skončit. Tudy to nešlo a i Čína ukazuje, že se tam pro ekonomický úspěch soukromé vlastnictví muselo prosadit, byť politicky vládne jedna strana. Ale i to Evropa poznala v minulém století. Kapitalismus s jednou vládnoucí stranou Evropa historicky zná, a ta strana se dokonce nazývala dělnickou a socialistickou. Otázkou je tedy to, zda to největší nebezpečí vnímáme správně. Zda jsou to ty chybějící školky či levné byty, či nějaká matematická maturita a nebo něco zcela jiného.

V mnoha publikovaných hodnocení těch třiceti let zpátky až příliš zaznívá ten český „havlovský“ píseček a málo kdo prokazuje jistý nadhled. Ten obvykle v komentářích chybí. Státní bezpečnost začala skartovat tajné spisy již v září 1989, nikoliv až v listopadu. A tzv. revoluce vypukla skoro naráz ve všech sovětských satelitech. Kdo věří na náhody, ať si věří. Ale stačí si přečíst poslední výroky sovětského ex-vůdce Gorbarčova.

Budeme se muset na přicházející čas připravit jinak, než to dosud děláme. Toto poučení v závalech porevolučních hodnocení chybí skoro téměř. Pohled dozadu by měl napovídat nutný pohled kupředu. Ten potřebujeme, nikoliv hádání, kdo se více či méně zasloužil o jakousi údajnou revoluci. To je paradoxně z pohledu budoucnosti dnes nevýznamné téma. Navíc se zdá, že tu revoluci si slaví politici, ze strany obyčejných občanů zní tichý chlad.