Lze sice rozumět jeho zlobě, protože Merkelová je jistě jednou z nejhorších političek 21. století, ale přiznejme si, že to s tou kritikou přehnal, neboť napsal: "Před 75 lety jsme zastavili Hitlera. Kdo zastaví Angelu Merkelovou? Naplnila Hitlerův sen o kontrole Evropy!" ZDE

Základní chybou bývalého velvyslance bylo to, že opticky generalizoval politiku Merkelové k politice Hitlera a tomu tak skutečně není. Hitler vyvolal světovou válku, spustil program vyhlazovacích táborů a nechal vraždit civilní obyvatelstvo na dobytých území, protože jeho cílem bylo vyhlazení mnoha evropských národů a prosazení vyvolené rasy Němců. Merkelová žádné vyhlazovací tábory nezřizuje, nemá v programu přímé vyhlazování národů Evropy a nerozpoutala žádnou válku. Srovnání s Hitlerem je proto neobjektivní a dehonestující. To ovšemže ale neznamená, že není Merkelové co vyčítat.

Politika otevřených dveří do Evropské unie provedená bez rozmyslu a bez konzultace s dalšími členskými zeměmi EU zůstane Merkelové  navždy jako černý cejch a nikdo ho už neodpáře. Něco jiného je pomáhat válečným uprchlíkům, nebo jinak pronásledovaným, a něco zcela jiného je zaplavovat Evropu lidmi, kteří se chovají jako invazní jednotky, nedodržují platné právo ani obvyklé zvyklosti, napadají (až brutálně) původní obyvatelstvo a požívají díky „zvací politice“ neúměrných výhod a ochran. Jde o zjevnou diskriminaci Evropanů a diskriminaci prosazoval právě již zmiňovaný Hitler. Proto užil  Michael Zammit Tabon srovnání, které nebylo sice šťastné, ale mnozí mu porozuměli. 

Jenomže to není jediný problém, který nám po Merklové zůstane. Světem adorovaný český prezident Václav Havel upozorňoval, že samotné svobodné volby k demokracii nestačí, a že Evropská unie deficitem demokracie nejenže trpí, ale zoufale se jí demokracie nedostává. Proto navrhoval, aby se Evropský parlament rozšířil o druhou komoru, kde by hlasování bylo obdobné, jako je například v americkém Senátu, kde je shodná síla hlasů za každý stát.  Merkelová spolu s francouzskými prezidenty ani vteřinu nezauvažovala, že by něco změnila. Systém zavedený v EU a vytvořený bývalým pronacistou Walterem Hallsteinem (Pozn.v letech 1933–1937 se stal členem čtyř nacionálně socialistických organizací organizací. (ZDE), jí totiž náramně vyhovuje.

Další demokratickou a právní zrůdností je Soudní dvůr Evropské unie, vůči němuž se nedávno vzbouřil německý ústavní soud v Karlsruhe. A není se čemu divit. Byť je unijní soud obsazen soudci z členských států, v podstatě jsou rozsudky vydávány na základě stanovisek jedenácti generálních advokátů a není proti nim žádné odvolání. Když to zjednodušíme, tak 11 lidí rozhoduje doslova nekontrolovaně o právech stamiliónů obyvatel a firem v členských zemích EU. O takovém soudním politbyru si i ten Hitler mohl nechat jenom zdát.  Ani s tímto stavem se nepokusila Merkelová nic udělat, protože doslova politické rozsudky tohoto unijního soudu jí náramně vyhovovaly.

A posledním cejchem na politickém odkazu Merkelové je tzv. společná měna euro, byť jí nezaváděla. Tak jako se v EU slovo „solidarita“ obsahově změnilo na odpudivý diktát, tak společná měna euro je  spíše koloniální měnou než společnou,  se všemi ekonomickými dopady takové měny. Vydělává Německu, ale mnohé členské státy eurozóny (vyjma Rakouska a  Nizozemí) se topí v nesplatitelných dluzích, včetně té neskutečně špatně řízené Francie. Jakékoliv pokusy zvrátit tento nežádoucí trend Merkelová vždy blokovala a hodlá blokovat i nadále. Však už také z Německa zaznívá, že se německým ústavním soudcům odebere právo se ke koloniální (tzv. společné) měně euro vyjadřovat a kritizovat konání Evropské centrální banky.

Bývalý maltský velvyslanec to s tou kritikou Merkelové přehnal, ale kdo si pamatuje na období řešení řeckých dluhů, jistě najde na internetu fotografie z hlavních řeckých deníků, jak Řekové vítali Merklovou nacistickými vlajkami a deník Dimokratia na své první straně německou kancléřku Angelu Merkelovou znázornil v nacistické uniformě s hákovým křížem na rukávu jako někdejšího německého diktátora Adolfa Hitlera. (ZDE). 

Takže maltský velvyslanec nebyl ani první a nebude ani poslední, kdo politické působení Merkelové bude přirovnávat k praktikám nacistického období. Je ale nutné kritiku uvést na správnou míru, protože jenom seriózní hodnocení velmi zhoubné politiky Merkelové může vést v Evropě k nápravě. Merkelová prý všechny problémy EU vyseděla, ve skutečnosti záměrně neřešila.  Ale z vejce její politiky vzešla tak rozbitá integrace, tak poškozená Evropská unie, tak necitelné a skutečně totalitně -cenzurované řízení, že o svobodné unii může hovořit jenom nezdolný optimista s nulovou znalostí věci. Při pohledu na to, jak jsou kdysi prosperující státy  eurozóny měněny  na ekonomické mrtvoly si musíme přiznat, že je opravdu doba ptát se: Kdo zastaví nejen Merkelovou ale celou tu její EU a jejich pro Evropu zkázonosnou politiku?