Pokud ekonomka Lipovská tvrdí, že Národní investiční plán je jen seznam údržbářských prací, pak je to nadsázka, neboť věcnou oporu to až tak nemá. Protože třetí a čtvrtý blok Temelína nestojí (tedy se nedá udržovat), a kilometry dálnic a vysokorychlostních tratí také nejsou postaveny. Takže ani tady nelze hovořit o údržbě. Že údržba tvoří nemalou část vládního plánu je ale logické. Nejsme zemí, kde se na zelené louce začne zítra stavět vše nové.

Plánované bilióny korun z NIP se možná utratí, možná nikoliv a je to stejná prognóza, jako ta, že v roce 2050 bude Evropská unie už jen zelená a krásná. Možná bude. Ale pokud se vrátí vlády zdravého rozumu, a to se také může stát za pět či deset let, rok 2050 bude vypadat jinak, než dnes ekofanatici požadují a silou si někde vynucují. Papír v roce 2020 snese vše a stejně tak to platí i pro vládní NIP. Co se z něj opravdu zrealizuje dnes vůbec nikdo netuší.

„Vytvoření Národního investičního plánu je samo o sobě dobrou myšlenkou, přesto jej vláda pod vedením premiéra Andreje Babiše (ANO) vytvořila ledabyle. Chybí v něm představa skutečných investic, které by přinesly peníze do státní kasy“ říká ekonomka Lipovská (1). K tomu už jen dodejme, že stále platí, že dnešní investice je budoucností a bohatstvím dalších generací. 

Škoda, že se v oblasti energetiky více veřejně nehovoří o vnitrostátním plánu hrubé výroby elektřiny do roku 2050, protože by každému při pohledu na zatím klesající odstrašující prognostický graf bylo jasné, že bez jaderných elektráren se Česká republika neobejde. Skutečnost, že jaderná energie byla nakonec Bruselem zahrnuta to mixu ekologických investic je hodně nadějnou zprávou. Samozřejmě, že žádná zpráva energii vyrobí a plán na výstavbu dalších českých jaderných elektráren je nepochybně plánem, který budou muset (pokud budou mít zájem) realizovat další vlády, nikoliv tato, která o jaderných elektrárnách začala vést veřejnou a evropskou diskuzi.

Lze rozumět opozici, že nic vládního nepochválí, ale tato politika „všeho zatracování“ by měla mít rozumnou míru. A ta se u opozice moc neprojevuje. Možná právě proto jsou preference těchto stran tak nízké. Myslet na budoucnost, tak jak ji NIP poodkryl, je přinejmenším vhodné. Už jen proto, abychom dále „po socialisticku“ nepředstírali, že stavíme dobře dálnice a nebo dokonce vysokorychlostní tratě, které nemají v ČR ani metr koleje.

O dobré budoucnosti České republiky se bez dlouhodobého investičního plánu hovořit nedá. Na tom by se měli politici napříč spektrem shodnout. A je to jasné i občanu, který se o  politiku moc nestará. Babiš tu zatím vede na body, a opozice místo výkřiků „Vše je špatně“ by měla vytáhnou argumenty, jaký svůj Národní investiční plán má připravený, když se na na něj v minulých letech svých vlád poněkud nezmohla. Tato věcná diskuze s předkládáním argumentů a plánů by mohla být skutečně přínosná. Nikoliv kritika za jakoukoliv cenu, která  jak se navíc ukazuje, politické body moc nepřináší. Babišova vláda se vytvořením jakkoliv nedokonalého NIP o cosi pokusila. Aby to ale k něčemu bylo, je nutné po vybrání podstatných projektů postoupit k realizacím. Jen tehdy to má smysl.