Nejvyšší soud má tento názor cit: „Forma projevu podněcování není zákonem určena. Může k němu dojít jak přímo, tak například i skrytě, přičemž k vyvolání nenávisti jako jeho následku nemusí dojít.“

Tak tento výrok Nejvyššího soudu je ale více než ošemetný. Pokud očekáváme, že soud provede výklad zákona a neurčité ustanovení zpřesní, pak tento případ je přesně opačný.

Podněcování může být skryté? Třeba doma, když lidé na něco či někoho budou nadávat? Nepochybně takové skryté vyvolávání nenávisti žádnou reálnou u nikoho nevyvolá. Bude i takový projev tedy stíhán? Budou se lidé bát v soukromí projevit svůj neveřejný názor a připusťme i třeba nenávistnou zlobu? Ale za takové projevy ani socialismus netrestal, pokud nebyl ten člověk sledován státní policií a nesděloval ve svém bytě (domě) své politické názory jiným.

Nejvyšší soud zadělal na problém výkladu. Takto si každý udavač jenom zamne ruce. Stačí, aby svědčil (byť křivě), že souseda slyšel, jak v bytě nadává třeba na příchod migrantů. A podněcování k vyvoláni nenávisti tu máme jako na dlani. Že se pravda nakonec ukáže? Možná a otázkou je kdy a co vše to udanou osobu bude stát. Tak trochu to rozhodnutí připomíná trestání za schvalování atentátu na Reinharda Heydricha. A to není dobré.

A s tím křivým obviněním to u udavače také není tak horké. Citujme: Jestliže osoba v přesvědčení, že se stal trestný čin a že jej spáchala určitá osoba a oznámí tyto domněnky, nedopustí se tím trestného činu (č. 44/65 Sb.rozh.tr.).

Nejvyšší soud by proto měl své rozhodnutí znovu uvážit.