Ovšem obyčejný člověk se ze dne na den bez prostředků může ocitnout a vládě i církvím je to zcela fuk – občan nepatří do okruhu milovaných bližních, jež potřebují pomoc. Málem k slzám dojal i výrok ministra Drábka na brífinku k témuž tématu: „Co stát nakradl, musí vrátit“.

Myslí tím ministr  pouze majetek církevní nebo také ukradený a rozprodaný vládami po r. 1989, který činí několik bilionů? Mnoho majetku bylo státem církvím pouze  propůjčeno, údajně neexistuje ani inventura „církevního“ majetku. Jde zřejmě o další ohromný tunel  na český majetek, který se bude dále rozprodávat. Nakonec se zjistí, že církve v mnoha případech přišly k majetku zcela neoprávněně. Není od věci, že bude uplatněn později i nový zákon o nabytí věci v dobré víře, kdy se nebude  nic neoprávněně rozdaného- ukradeného vracet, ale  opět budeme za rozhodnutí vlády nakonec platit všichni za ty, kdo  neoprávněné vrácení majetků církvím umožnili i za ty, kteří si na tom namastili kapsu. Jde o pole, rybníky, lesy, památeční budovy apod., ležící a jsoucí součástí našeho státu. Proč není možné, aby církve na tomto majetku hospodařily a dostaly jej pouze do pronájmu, třeba za symbolickou cenu, ale přitom tvořily hodnoty pro celou společnost? Jak může vláda rozdávat v době, kdy nejsou na nic peníze, rostou řady bezdomovců i nezaměstnaných a sociálně slabších?

Církevní restituce by měly smysl, kdyby se nedal jim vrácený majetek dále rozprodávat a naopak by bylo přínosem, kdyby církve použily získaný majetek v rámci pomoci a lásky k bližnímu svému a s podmínkou, že se ujmou nejslabších a bezmocných bližních a z  lásky k nim, se budou o ně starat místo státu, zcela v rámci křesťanské nauky. Kupř. by zřídily domovy důchodců, postaraly se o bezdomovce, sociálně slabé, nemocné, postižené i děti, zajistily bydlení pro matky s dětmi v nouzi. Dokonce by mohly tvořit nová pracovní místa v rámci této pomoci či obhospodařování církevního majetku. Stát místo peněz čistě daných církvím v rámci restitucí, by mohl  církvím touto formou přispívat na provoz a pomoc  sociálně slabším nebo na rozvoj a tvorbu pracovních míst – třeba i pro nezaměstnatelné a diskriminované padesátníky a starší. V tomto případě by byly církevní restituce přijatelné a akceptovatelné. A církve by se staly konečně opravdu užitečné i „moderní“ pro celou společnost i stát. Mnozí by dokonce mohli i říci, že Bůh existuje a církve se o své bližní konečně křesťansky starají.

Jenže k žádnému plánu ani výrazné pomoci se církve takto veřejně nehlásí, jde jim jen o získání majetků, s kterými  se dá slušně kupčit a je jisté, že se stojí na církevní majetek již dlouho slušná fronta.  Často se hovoří o „modernizaci“ církví a odklonu  lidí od Boha i křesťanství – zde mají církve velkou možnost  konečně křesťanské pomoci státu i  svým potřebným, chudým bližním. Z čeho církve bohatly, je všeobecně známo a Jan Hus nebyl první ani poslední, kdo církve, zejména římsko-katolickou, kritizoval. Církve svým ovečkám a bližním, dluží hodně.  Jsou jeptišky i faráři, kteří  sice mají i dnes nezastupitelnou úlohu a svým bližním pomáhají a budou pomáhat i bez majetků – od těch by se kněžská šlechta mohla učit. Ostatně, k těmto obětavým a neznámým, se stejně majetek z restitucí ani finance za vyrovnání, nedostanou. Vždy žili a budou žít a pomáhat v chudobě, odkázáni  jen na milodary.

Inkvizice, křižácké výpravy, násilné  katolizace domorodých obyvatel, často vedoucí až ke genocidám, služby mocným – vše vedlo k hromadění majetků, kdy církve byly bohatší králů a císařů a velmi úzce se podílely na vládách i válkách – ve jménu Boha a Krista. Udržovaly občany v nevědomosti a poslušnosti, často i násilím.  Církvím by se neměla dávat znovu moc ani velké bohatství, pokud jej nějakou skutečně křesťanskou formou viditelně neinvestují zpět do pomoci nejslabším občanům, svým bližním. Za restitucemi církvím jsou oprávněné obavy z dalšího ožebračování občanů i státu – bohužel, nic jiného nám politici neukazují a církve nenabízejí.

Nebude od věci, že politika i politici melou z posledního a zejména pravice, vyjma dalších zlodějen a chudnutí občanů, nemá  již co nabídnout - ani osobnosti, ani odborníky. Zejména římsko-katolická církev může proto politikům hodně pomoci za „společnou spolupráci“ v rámci dob minulých – a něco za něco. Opět nic nového, vše jde opět mimo občana s další formou ohlupování a lze předpokládat, že místo chleba a mzdy, se budeme brzy jen povinně modlit. Místo demokracie se musí vymyslet něco jiného, co budou občané zase „baštit“, aby mohla vrchnost krást.

Publikováno se svolením vydavatele.