Při samotném zahájení intervence dalo politické vedení Ruska své armádě dva základní úkoly. Denacifikaci a demilitarizaci svého velkého souseda. Což byly od počátku jednak sporné, a hlavně zásadně rozdílné cíle. Zatímco denacifikace byla pouze vnitřním problémem mezi Ukrajinou a Ruskem, demilitarizace se už dotýkala zájmů i jiných států, konkrétně členů NATO.

Prvotní důvod ozbrojených bojů

Představitel Ruska již někdy na začátku tisíciletí řekl, že rozpad SSSR byl pro Ruský národ katastrofou. Díky živelnosti rozpadu Sovětského svazu totiž zůstalo za hranicemi Ruska kolem dvou desítek milionů Rusů. Statistikové postsovětských států sice na počátku tisíciletí vykázali jen něco přes poloviční údaj, ale počet sám o sobě nebyl onou katastrofou. Tou bylo, v očích Putina, chování vlád ke svým ruským spoluobčanům. V jednotlivých zemích byli totiž vystavováni různému stupni omezování, šikanování, až národnostního útlaku. Typicky v Pobaltských republikách, kde byli dokonce zbavováni některých základních občanských práv.

Nejvíce Rusů zůstalo na území bývalé Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Po rozpadu socialistického imperiálního kolosu se v Ukrajinské republice poměry pro ruské obyvatele neustále zhoršovaly, až nakonec jim bylo prakticky zakazováno být Rusy. Stav útlaku Rusů v postsovětských státech byl mezinárodním společenstvím naprosto ignorován. Což bylo u institucí, jakými jsou OSN a jejích orgánů, především Komise pro lidská práva, neodpustitelným chováním. Negativní vývoj pro Rusi na Ukrajině vyvrcholil politickým převratem, který měl, mimo jiné, i jednoznačně antiruský rozměr. Dění v zemi od onoho roku je dostatečně známo, takže se o něm nebudu rozepisovat. Jen připomenu jeho tři zásadní fakta. Odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho připojení k Rusku, vyhlášení svrchovanosti dvou Ukrajinských „óblastěj“, a především mezinárodní účast na pokusu o řešení celého problému jehož výsledkem byly dvě dohody z Minska. Tak asi se dá prezentovat první důvod, proč se na Ukrajině začalo bojovat.

Takže o co se bojuje na Ukrajině v prvém sledu? O připojení území Ukrajiny obývané převážně Rusi do celku Ruské Federace.

Důvod denacifikační

Spornost denacifikace vnímám v přílišné obecnosti zadání pro Ruskou armádu. Na Ukrajině skutečně byly, jsou a dlouho ještě budou nacistické síly. Jejich vliv na chování Ukrajiny coby státu se po rozpadu SSSR nejen zvětšil, ale neustále zesiloval až nakonec v roce 2014 se staly vládnoucí mocí země. Pokud vím nikdo se po celou dobu nepokoušel ani náznakem zjišťovat podíl těchto sil na celkovém složení obyvatelstva Ukrajiny, nadtož aby sledoval trend růstu jejich počtu za celou postsovětskou dobu.

Ovšem nacisté nebyli jedinými, a do roku 2014 ani rozhodujícími vrstvami, které měly negativní vztah k Rusku. Na Ukrajině, stejně jako v Pobaltí, na Kavkaze, v Polsku, a dokonce v asijských nových státech byl a je po generace v části společnosti zakořeněn odpor k Rusku. Je to dědictví z dob carského impéria, ale i Sovětského svazu.

Ruské politické vedení je přesvědčeno, že bojuje proti nacismu, leč tím na Ukrajině bohužel rozšiřuje řady protiruského nacionalismu. Ten ve vrstvách, které ho cítí již po generace dokonce přerostl doslova v protiruský rasismus. Což se projevuje pohrdáním Rusy až do stupně nesmiřitelné nenávisti. Nadávka Moskal je ten nejrozšířenější a nejmírnější, už klasický výraz onoho vztahu. Ale třeba i to, že se neposlušné děti u nás straší třeba čertem, kdežto tam Rusem. Pro tuto část Ukrajinců je navíc Rus pořád méněcenným mužikem s nižším IQ, který by měl správně být sluhou Ukrajinského pána. Troufám si tvrdit, že i když se silou povede potlačit nacismu, tak bude jen zahnán do podzemí, takže politický boj s ním bude prakticky trvalý. A to nejen proto, že antirusismus pro něj bude stále živnou půdou.

Na závěr této části zdůrazňuji. Mnohé mezinárodní dokumenty zavazují státníky a politiky vůbec, aby při vzniku ozbrojeného konfliktu udělali vše, co je v jejich silách, aby donutili bojující strany k zastavení palby a zahájení vyjednávání. Takže podle mého soudu jsou státníci všech zemí viní eskalací krize na Ukrajině. Tedy i ty zdánlivě neutrální, protože aktivně neprosazovaly mír, což bylo jejich povinností. Ovšem o několik stupňů větší vinu nesou státníci Západu, a to konkrétně členové NATO, protože v jejich slučovací smlouvě mají jasný závazek prvořadě se snažit o klid zbraní. Oni však doslova od prvého okamžiku se do konfliktu zapojili válečně, jako by na něj už dlouho čekali. Jejich vina na současném stavu je pak do dneška už bezbřehá.

Za co se tedy za druhé konkrétně bojuje na Ukrajině? Rusové chtějí změnit nacistickou vládu za takovou, která bude nacismus nekompromisně zakazovat a potlačovat a nejlépe by bylo, kdyby nedovolovala ani veřejné projevy antiruského rasismu.

Třetí důvod, proč Ruská armáda vstoupila na Ukrajinu

Problém se do mezinárodního charakteru vyhrotil po mocenském převratu v roce 2014. Ten vyvolal bezprostřední přechod Krymu do svazku Ruské Federace a deklaraci svrchovanosti Ukrajinských oblastí Luhanska a Doněcka. Poznamenávám jenom, že Krym byl v rámci Ukrajiny jedinou oblastí se zvláštním statutem, vyjádřeným pojmem autonomní oblast. Její specifické postavení i s ohledem na zájmy Ruska bylo realizováno mimo jiné i pobytem stálého kontingentu Ruské armády na jeho území. Tolik fakta. Nehodlám se dále rozepisovat o detailech, protože o tom bylo napsáno miliony, vesměs nadbytečných slov.

Mezinárodní rozměr uvedeného konfliktu se u politiků a v médiích dodneška koncentruje do jediného jevu. Do sváru mezi dvěma pravidly mezinárodního práva. Práva národů na sebeurčení a práva na zachování celistvosti států. Odmítám takové pojetí. Nejde o svár dvou práv, jde o svár lidských práv s mocenským právem. V mém pojetí je právo etnika na sebeurčení naprosto nadřazené všem s ním souvisejícím pravidlům mezinárodního práva, jelikož jde o nejvyšší formu realizace základního lidského práva na svobodu. Naopak právo státu na nedělitelnost je právem odvozeným od mocenských struktur. Přesněji, to vládci států si ho prosadili do pravidel mezinárodního práva mimo jiné i proto, aby měli údajně legitimní nástroj až na násilné potlačováni každého projevu touhy po sebeurčení.

Jen na dokreslení této reality připomínám, že pravidlo o celistvosti států platilo již před rozdělováním SSSR, Jugoslávie, či ČSFR, mimo jiné. A nikdo tehdy proti tomu ani nehlesl, ba naopak naprostá většina těch, kdo dneska bojují za Ukrajinský Krym, Luhansk a Doněck tehdy jásali radostí na rozpadem zmíněných států. Každý ať se zeptá, proč asi právě ti, co si tehdy spokojeností mnuli ruce, jsou dneska nejen vzteky bez sebe, ale v Krymu a referendech v separatistických regionech Ukrajiny vidí absolutní důvod ke svému angažmá na zabíjení čili k ozbrojené formě řešení původně regionálního sporu.

Závěrem k této části textu tvrdím dvě věci. Zatím co spor Ruska s Ukrajinou o Krym, Luhansk a další se stal vrcholně důležitým probléme pro mocné celého Západu, tak riziko šíření nacismu bylo tímtéž Západem světové veřejnosti utajováno. Za druhé konstatuji, že spor o výklad mezinárodního práva velmi silně rozdělil veřejnost prakticky ve všech zemích světa, v některých dokonce až do stupně naprosté nesmiřitelnosti.

Za co se tedy taky bojuje na Ukrajině? Za to, aby v mezinárodních vztazích se v reálu uznávala základní hodnotu demokracie, čti, vláda lidu, a tedy i referenda jako nejvyšší projev jeho vůle. Dále pak za to, aby byla jasně stanovena právní síla jednotlivých pravidel mezinárodního práva. A v neposlední řadě za postavení nacismu v celém světě mimo zákon jako formy terorismu.

Čtvrtý důvod, proč Rusové intervenují na Ukrajině

Ruské politické vedení jej světové veřejnosti deklarovalo jako demilitarizaci. Což je mnohem širší zadání než denacifikace, a doslova zadání nejen neuskutečnitelné, ale neoprávněné. Každý stát má právo být vyzbrojen. Tečka. I stát rasistů, či nacionalistů. Ovšem každý stát jen do té míry, aby nemohl ohrozit své sousedy, nadtož ostatní. Čili pouze ke své obraně. Problém začal ve světě tím, že se státy začaly spojovat do vojenských bloků, čímž se začalo narušování přirozené rovnováhy.

Existence, a především chování vojenské aliance NATO zásadně ohrožuje bezpečnost jednotlivých nečlenských států, zemí a národů globalizujícího se světa. Rusko, a nejen ono, s tím má, pro své největší surovinové zdroje světa naprosto zásadní problém. Z mého pohledu je úplně jedno, zda Gorbačovovi bylo či nebylo slibováno nerozšiřování NATO na východ. Pro mě je rozhodující, že jednou ze základních hodnot Západu je údajně pravidlo vyjádřené moudrem: „Nedělej jiným to, co si nepřeješ, aby bylo děláno tobě“. Toho se měl Západ po rozpadu SSSR držet. Punktum.

Konkrétně se zmíněný problém Rusku znelíbil snahou vládců Ukrajiny stát se členskou zemí NATO, i potažmo EU. Rusku fakticky nevadí členství svých sousedů v NATO. Zásadně mu vadí existence vojenských základen USArmy na jejich území a obecně zbraní ohrožujících území Ruska. A pak mu vadí spojení vlády těch zemí s rysy nacismu či vypjatého antirusismu. Rusku pak vůbec nevadí členství kohokoliv v EU, ba naopak. Může lépe vytěžit přiblížení tak rozsáhlého trhu až ke svým hranicím.

Závěrem k této části opět konstatování, za co se vlastně bojuje na Ukrajině. Rusové mají zájem demilitarizovat svého největšího soused do té míry, aby na jeho území nebyly umístěny zbraně, které by ohrožovaly Rusko. Obecně pak aby toto pravidlo platilo pro všechny jeho sousedy, a nejen pro ně.

Proč je „Speciální operace Ruské armáda na území Ukrajiny“ (SO) vlastně válkou

Vládne všeobecný názor, že Západ se spontánně přidal na stranu Ukrajiny teprve po vstupu Ruské armády na Ukrajinu. Je to omyl, nebo dokonce záměrně šířený podvodný hoax. Západ byl jednostranně na straně Ukrajiny již dokonce dávno před politickým převratem v roce 2014. Vykecala to mimo jiné Victoria Nulandová svým tvrzením o pěti miliardové investici do „majdanu“. Což bylo jenom zrnko celkové částky vynaložené Západem na „stvoření“ protiruské vládnoucí vrstvy na Ukrajině. A doslova pakatel ve srovnání s tím, kolik prostředků dostali vládci Ukrajiny od Západu od roku 2014 ve formě masivního vyzbrojení a obrovských financí na opevnění území Luganska a Doněcka, která neovládala vládnoucí skupina separatistů. Navíc v armádě Ukrajiny a v nejvyšším politickém vedení pracovalo nespočet poradců ze Západu.

Takže SO byla od samého počátku, což zdůrazňuji, ozbrojeným střetem Ruska nejen s Ukrajinou, ale i se silami Západu ve formě jeho zbraní všeho druhu, především komunikačních, a specialistů vojenských i politických. Tím postupně SO organicky přerůstala v řádnou, a nikoliv pouze zprostředkovanou válku Ruska se Západem, jak se obecně světové veřejnosti prezentuje.

Na tomto místě si troufám tvrdit, že Ruská rozvědka armádnímu velení i politickému vedení neposkytla plně důvěryhodné informace o tehdy už existující síle zapojení Západu do protiruské politiky Ukrajiny. V mých očích je jenom otázkou, nakolik to bylo záměrné a nakolik ukázkou její neschopnosti. Pokud znám situaci v Rusku, přikláním se spíše k tomu prvému. Síla páté a šesté kolony v Rusku je dostatečně známa. Pro ostatní. Pátou kolonou jsou tak zvaní „Zapadnici“, kteří mají velký vliv v Rusku už od dob cara Petra I. A šestá kolona, to jsou Jelcinovy proameričtí pohrobci mezi stání a vojenskou byrokracií.

Přesto ale platí, že Rusko mělo v tom směru dostatečné informace o tom, aby se cítilo ohroženo. Vědělo při tom s naprostou jistotou, že hegemon Západu by podobnou situaci u svých hranic nestrpěl a bezohledně jejího nositele zlikvidoval.

Západ se tedy do ozbrojeného střetu s Ruskem nezapojil až po zahájení SO. On se enormně nadbytečným vojenským posilováním Ukrajiny stal iniciátorem SO. Masivním, a především mnohostranným zapojením se do bojů pak jenom dokazoval svou jednoznačnou antiruskou orientaci své politiky od samého počátku rozpadu SSSR.

Rusko tedy od počátku bojuje se Západem, i když ne „kolektivním“ jak je přesvědčeno. V protiruském válčení se totiž angažují především USA, Británie, Polsko a některé postsovětské a postsocialistické státy. Část západu se snaží vyhnout dodávce zbraní, peněz a její podnikatelé obchází sankce mnoha účinnými způsoby. Dovolím si konstatovat, že zatímco Rusko svou invazi nepovažuje za válku, Západ ji od samého počátku realizuje jako válku proti Rusku.

Měnící se charakter války Západu proti Rusku

Lze souhlasit především s reprezentanty EU, že jejich angažmá v ozbrojeném střetu bylo v první fázi pouze pomocí napadenému, navíc evidentně slabšímu. Že tedy šlo o boj za jakési nedeklarované evropské hodnoty. Ovšem pokud státy EU se začaly angažovat v rámci NATO, dostaly se do vyšší roviny střetu s Ruskem. Ta byla prakticky odstartována potopením křižníku Moskva, kterého bylo dosaženo za bezprostředního zapojení vojsk NATO do konfliktu s Ruskem. Regionální konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou tak NATO povýšilo na mezinárodní střet, na válku NATO proti Rusku.

Tuto vyšší úroveň pak ještě zvedl hegemon NATO a celého Západu, když prohlásil, že Ukrajinu bude všemi prostředky podporovat dotud, dokud jeho armáda neoslabí Rusko natolik, že už nebude moci své sousedy nikdy napadnout. Nic proti takové „mírové“ iniciativě, jenže to by musela především platit pro jejího iniciátora, který má armádu, jež může kdykoli napadnout kohokoliv na planetě. Tím opět byla povýšena rovina války Ruska se Západem. Rusko tím bylo zatlačeno do pozice boje o samotnou svou existenci. Proč?

Deklarace protiruského záměru nejvyšším vojenským představitelem USA je totiž při bližším zkoumání totálně lživá. V prvé řadě proto, že dokud má Rusko jaderné zbraně tak absolutně neplatí. Za druhé, a hlavně naznačuje skutečný záměr USA. Jejich vládci doufají, že natolik oslabí Rusko, že se jim, pyšně aspirujícím na světovládu, Rusko neubrání a konečně budou mít šanci dosáhnou svého staletého cíle – rozdrobit tuto rozsáhlou veleříši a zmocnit se jejího surovinového bohatství.

USArmy tedy deklarovala jako svůj cíl oslabení Ruska, ovšem skuteční vládci za pomoci svých tlampačů, čti, politické reprezentace povýšili celý střet na ještě vyšší rovinu. Vyhlásili totiž celosvětový boj „demokracií“, proti „autoritářským režimům“. Spor Ruska s „kolektivním“ Západem už tedy není pouze bojem Ruska za svou existenci, ale prvkem globální války mezi státy jednoho politického systému proti všem ostatním. Řečeno jinak, je to globální střet o nový světový pořádek, a nová mezinárodní právní pravidla. Nejen válka proti unipolárním snahám USA, leč o naprosto nové vztahy mezi státy, národy a v neposlední řadě občany celého světa,

Takže o co, nebo za co se bojuje na Ukrajině?

O co vlastně se bojuje mezi Ruskem a Ukrajinou, jsem vyjádřil v prvních dvou kapitolkách tohoto textu. V dalších dvou kapitolkách jsem pak uvedl za co z mezinárodního hlediska bojuje Rusko na Ukrajině.

Skutečný mezinárodní rozměr vojenského střetu na Ukrajině si doluji shrnout následovně.

EU a mnohé její státy vstoupily do války s Ruskem z ideových důvodů, což je v mém myšlenkovém procesu ten nejhloupější důvod k zabíjení. Bohužel právě v Evropě historicky nejčastější.

Pragmatická Americká Unie navíc jako „velitel“ NATO vede válku prvoplánově proto, aby oslabila dostatečně silný stát, který by jí mohl konkurovat ve světovládě.

Nejdůležitějším sdělením pro celé lidstvo pak je, že se na Ukrajině začíná rozvíjet válka o budoucí podobu světa. V této válce žádný stát, národ, krajina či region by ve vlastním zájmu neměl být povýšenecky neutrální, či dokonce pohoršivě vypočítavý, že se včas přidá k vítězi. Soupeři jsou totiž natolik silní, že po případném vítězství lokaje potřebovat nebudou. To platí dokonce i pro každého aktivního obyvatele této planety, který se veřejně angažuje. Musí se postavit jednoznačně na jednu ze soupeřících stran ve střetu o budoucí podobu všelidského společenství, které by mělo být alespoň na několik generací zase stabilní. Takový je můj pohled na současný globální „cvrkot“.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele