V současnosti platí mezinárodní úzus, že za demokratický stát se považuje ten, kde probíhají podle stanovených pravidel volby a kde o státní moc soutěží politické strany. Demokracie totiž nemá vyčerpávající definici, takže každá konkrétní demokracie je prakticky definována ústavou daného státu. Demokracie v ČR je tedy definována jako parlamentní a ideově jako liberální. Což je samo o sobě protimluv, protože žádná skutečně liberální společnost nemůže být demokratickou, protože v ní vládnou elity a ne „lid“ .

Začínám malým zamyšlením nad druhým článkem Ústavy ČR.

První odstavec druhého článku začíná větou: „Lid je zdrojem veškeré státní moci;“, konec citace. Abychom nebyli na pochybách o tom, co je to ta státní moc, tak tvůrci Ústavy to sdělují hned v následující větě. Jde podle nich o orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Naskýtají se z uvedených citací hned nejméně čtyři otázky

Když existuje státní moc, neexistuje náhodou na stejném území ještě moc jiná?. Odpověď se zdá být jednoznačnou. Kromě moci boží či přírody, kterou lidstvo neovlivňuje, jsou zde moci až příliš lidské, leč určitě jejich zdrojem není lid. Jde o moc kapitálu, v současnosti přesněji moc financiérsko-spekulativního superkapitálu, pak určitě moc vojenská a v nedávné době se kupříkladu zkonsolidovala i moc mediální. Stroze řečeno. Ve státě máme podle Ústavy tři pilíře státní moci, ale několik sloupů moci, o nichž ústavy liberálních zastupitelských demokracií cudně mlčí.

Druhá otázka pak vyplývá z první. Která moc je rozhodující pro obyvatelstvo státu. Ta, jejímž zdrojem je lid, nebo ony všechny ostatní, či jenom některá z nich? Dovoluji si tvrdit, že stále více ony ostatní moci, především kapitálu a v posledních desetiletích silněji i médií. Dějiny zatím rovněž skoro vždy dokázaly, že i opěvované tři pilíře demokratické státní moci poměrně snadno rozmetala jediná reálná síla ve státě, čili moc vojenská.

Třetí otázka opět vyplývá z odpovědi na druhou. Existují-li moci silnější než ta, jejímž zdrojem je lid, je ještě zastupitelská demokracie reálnou mocí „lidu“ a tedy smysluplná, nebo je ji třeba změnit?

A konečně čtvrtá otázka. Jak vlastně spolu souvisí dosavadní nadvláda zmíněných mocenských struktur a činnost institucí zákonodárné, exekutivní a soudní moci v současném systému zastupitelské, parlamentní, liberální demokracie?

Pokus o historický exkurz o vzniku voleb

Odpověď na čtvrtou otázku potřebuje návrat do poněkud vzdálenější historie. Parlamenty nejsou vynálezem republikánství, liberalismu, či jiné politické filosofie. Vznikly již v dobách vlády šlechty a to z velmi pragmatických důvodů. Z důvodu udržení si nadvlády i ve společenství gramotných, vzdělaných a především svobodných lidí, čili ne už feudální vrchnosti poddaných robotujících. Konstituční monarchie měly své parlamenty, které dokonce vyhovovaly dnešnímu, minimalistickému pojetí demokracie. Probíhaly v nich také pravidelně volby a o stání moc rovněž soutěžily politické strany. Jenže. Na počátku měli pasivní i aktivní volební právo jenom bohatí muži a skoro dvě století to trvalo, než ústavy kodifikovaly všeobecné, přímé, rovné volební právo s tajným hlasováním. Sociální boj za prosazení takovéhoto stavu stál mnoho obětí, dokonce i těch nejvyšších.

Politické strany sice soutěžily o státní moc, ale předsedu vlády si mnohdy najmenoval monarcha a především si z feudálů a jiných loajálních osobností najmenoval druhou komoru parlamentu, která mu pohlídala eventuální radikalismus dolní, volbami vzniklé, parlamentní komory. Monarcha dokonce někdy celý politický systém konstituční monarchie sám založil ústavou a volebními zákony, které byly dostatečnou zárukou pokračování nadvlády nejužších příslušníků vrchnosti.

Monarcha si navíc najmenoval soudce a profesory univerzity, obvykle jediné v zemi. Což opět nebylo samoúčelné. Soudcové mu tak byli nejen osobně zavázáni, ale on si vybíral jen takové, jejichž loajalitu si dlouhodobě prověřoval. I jmenování profesorů, především práva, bylo velmi důležité. Platilo totiž již od středověku zvykové právo, že konečným arbitrem složitých právních sporů, především ve státoprávních otázkách, byl nejvýše postavený a uznávaný profesor, obvykle děkan právnické fakulty, či rektor univerzity. Ten rozhodl spor s konečnou platností, ať již pravdu měl, či neměl. Proto měl monarcha velice vážný důvod, aby to byl rovněž jeho člověk.

Souhrnně řečeno. Monarcha a šlechta, tehdy ještě vrchnost, začala užívat parlamentů doslova jako zkušebních laboratoří k vytváření mechanismů, které by jim zajistily nadvládu i v dobách všeobecného, rovného, přímého volebního práva s tajným hlasováním.

Už v minulém století známá americká anarchistka o volbách vyslovila svůj bonmot, cituji: „Kdyby měly volby něco změnit, dávno by je zakázali“. Konec citace. Jako naprostá většina aforismů, je i tento bonmot polopravdou, což je většinou horší než lež. Více se blíží skutečnosti tvrzení, že volby byly veřejnosti její vrchností milostivě povoleny tehdy a jenom tehdy, když vrchnost měla už zajištěny mechanismy, které by i v systému voleb zajistily její nadvládu.

Jediným rysem všech typů zastupitelských demokracií je existence voleb. Nejběžnější forma zastupitelských demokracií současnosti, údajně liberálních, má jako druhou nutnou podmínku existenci politických stran a jejich soutěž o politickou moc.

K roli politických stran

Dlouhodobý vývoj voleb nebyl jediným procesem, díky kterému si nejmocnější z minulosti udrželi moc i nadále. Výborně k tomu využili především celý systém politických stran. Politické strany byly od samého počátku deklarovány jako společenství lidí podobných zájmů, která jediná mají právo soutěže o politickou moc. Tento monopol byl od počátku další pojistkou, která nedovolila, aby se za pomoci všelidových voleb do vrstvy politické elity dostal člověk neprověřený v loajalitě k režimu.

Vrchnost již za feudalismu potřebovala obslužnou elitu, která by oddaně a loajálně spravovala jejich panství. Se vznikem průmyslové společnosti se nebývale zvýšila složitost společnosti a bylo proto zapotřebí podstatně zvýšit početnost servisní elity. K tomu výborně posloužily právě politické strany. Ty v prvé řadě doslova našly a svou činností pak vygenerovaly zájemce o řízení státu, odhalily jejich schopnosti, vychovaly z nich osoby loajální k režimu a vytvořily tak ucelenou vrstvu politické elity, která byla spolehlivou obsluhou mocenské nadvlády nad státem. Taková situace platí až dodneška. I Ústava a volební zákony ČR jsou spolehlivým manuálem k vytvoření vrstvy politické elity, čili vykonavatelů státní moci, která není ničím jiným, než obslužnou elitou jediné skutečné moci, kterou ovšem v žádném případě není „lid“, jak tvrdí Ústavy, tedy nejen ta naše.

Díky stranickým kandidátkám pro volby, lze za příslušníka státní moci konkrétního jednotlivce lehce zvolit, ale už jej prakticky nelze odvolat. Volič si při tom může vybírat jen ze seznamu, které mu strany nabídnou. Navíc zvolenému stačí i jeden mandát, aby si vypracoval takovou pozici, že i v případě dalšího nezvolení zůstane příslušníkem vrstvy politické elity. Dneska je doslova závratná potřeba poradců, analytiků, vedoucích osob neziskových společností, občanských spolků a konečně členů různých rad, správních orgánů či představenstev státních a polostátních institucí, že se vždycky pro něj najde židle.

Stranické rozhodování v zastupitelských orgánech ale jednoznačně znásilňuje svědomí jednotlivých poslanců, protože je nutí hlasovat podle rozhodnutí stranických špiček a ne podle svého přesvědčení. Což je fakticky v rozporu s Ústavou a dle mého soudu také jedním ze znaků absurdnosti zastupitelské demokracie.

Shrnutě řečeno, všechny současné ústavy a volební zákony zastupitelských demokracií mají svůj prapůvod v konstitučních monarchiích. A nejen to. Za dlouhodobou existenci konstitučních monarchií si feudálové, čili vrchnost, vypěstovali svou lokajskou politickou vrstvu. Za zmíněná skoro dvě staletí měla vrchnost dost času, aby dala vzniknout zvláštní vrstvě, tak zvané politické elity. Ta se vždycky rekrutovala s osob toužících po moci, nebo alespoň po rozhodování o jiných. Takových lidí je prý ve společnosti asi kolem deseti procent, ale z nich jen asi deset procent je ochotných angažovat se v politice. Ostáním stačí poroučet ve své fabrice, či jiném podniku, nebo dokonce jen v rodinném klanu.

Aby se osoba toužící po moci dopracovala až do výšin politické elity státní moci, musela mít v počátcích vznikání zastupitelských orgánů poměrně velké bohatství, později alespoň velmi bohaté mecenáše, či moderně sponzory. Což platí dodnes. Vrchnost si tak časem vytvořila panskou vrstvu správců, už nejen svých majetků, ale i celého státu. Od volených politiků, přes různé vyšší úředníky až po ty dnešní různé poradce, analytiky, politology a další služebníky systému, vesměs parazitujících na státním rozpočtu.

S nástupem republikánských revolt se prakticky nic nezměnilo, protože v prvých fázích do státních funkcí stejně museli být kandidováni jen takoví, kteří rozuměli složitým problémům řízení státu. Takže se až do dnešních dnů zachovala „kasta“, přesněji vrstva politické elity státu. Nešlo tedy od počátku o demokracie, čili vlády lidu, ale o polyarchie, čili vládu určité menšinové, leč pro iluzi veřejnosti, dostatečně velké skupiny dlouhou dobou vypěstovaných elit. Pracovně řečeno nové panské třídy.

Krize, či degenerace

O krizi zastupitelské demokracie se už hovoří dlouho. Za její projevy se vydává mnoho různých jevů, připomenu jenom některé:

• byly vytlačeny klasické politické strany,
• v politice se osobně angažují oligarchové,
• je malá účast voličů,
• politici ztrácí důvěru,
• roste volání po přímé demokracii,
• volič zastupitele zvolí a od té doby je poslanec svrchovaně svobodná, neodvolatelná figura,
• politici nehájí zájmy většiny, ale svých „sponzorů“.

Mohl bych pokračovat mnohem dál, ale pořád bych se pohyboval pouze u jevové stránky věci. Všechno, co jsem vyjmenoval totiž lze reformou zastupitelské demokracie napravit, či alespoň zlepšit, což by nasvědčovalo tomu, že zastupitelská demokracie je pouze v krizi.

Troufám si ale tvrdit, že nejde o krizi, leč o degeneraci zastupitelské demokracie. Ta byla v prvé řadě skryta už v jejím samotném vzniku. Šlechta sice dala poddaným svobodu, leč všechen majetek si nechala. Tím vytvořila materiální základ pro zachování své nadvlády nad společenstvím. Pokud byla provedena pozemková reforma, tak vždycky tak, aby se co nejvíc zachovala vrstva původní vrchnosti loajálních příslušníků obslužných elit.

V lůně monarchií už vznikaly zárodky zastupitelských systémů, které po několika desetiletích spolehlivě vygenerovaly servisní vrstvu politické elity, čili státní moci. Vznikla tak panská třída komplexní moci tvořená bývalou vrchnosti, dnes superboháčů a jejich servisní vrstvou.

Druhým hlavním důvodem degenerace zastupitelské demokracie je celá dvousetletá praxe monopolu politických stran na soutěž o státní moc. Ta ještě víc upevnila nadvládu superbohatých tím, že jí zajistila komplexní obsluhu institucemi státní moci. Státní moc se dokonce v posledních desetiletích postarala, svou ortodoxně liberální politickou praxí, o enormní rozvírání sociálních nůžek nad všechna měřítka a tím umožnila takový růst bohatství vrstvy superbohatých, který jí dovoluje návrat až k nadvládě, jakou měla bývalá vrchnost.

Již tyto dva zásadní důvody způsobují, že zastupitelská demokracie už není schopná udržet v myslích široké veřejnosti iluzi o tom, že jde ještě o demokratický režim. Proto soudím, že zastupitelskou demokracii je nutné vyměnit za jinou alternativu.

O degeneraci zastupitelské demokracie mne navíc přesvědčují nejméně další dva úkazy. V prvé řadě fakt, že polyarchie v liberálním prostředí musí zákonitě přerůst v oligarchii. V druhé řadě vidím degeneraci i v tom, že do soutěže politických stran o státní moc se mohou zapojit strany, jejichž veškerá členská základna se vejde do jednoho Pendolina.

Postupný zánik zastupitelské demokracie signalizují ale především moderní komunikační technologie. Politologové by měli již vážně začít studovat praxi některých modernistických politických stran, jakou jsou třeba u nás Piráti. Celá jejich vnitrostranická praxe a především skutečnost jak rychle se dopracovali, i bez velkých finančních prostředků, až do parlamentních pozic, si to zasluhuje.

Růst všeobecného vzdělání donutil kdysi panskou třídu dát „lidu“ volby a přesto si nad ním udržet nadvládu. Je nyní otázkou, zda se jí to podaří i v dobách enormního politického vzdělání a občanského uvědomění „lidu“ při existenci nejmodernějších komunikačních prostředků. Probojování voleb, coby fundamentu zastupitelské demokracie stálo nesmírné lidské oběti. Docela mne zajímá, zda k prosazení alternativy k zahnívající zastupitelské demokracii, jich bude zapotřebí opět. Nebo si už superbohatí připustí, že je čas změnit podstatně správu všelidských věcí.

Poslední poznámka. Schematismus celého textu je důsledkem snahy udržet rozsah alespoň trochu v rozměrech běžné čtivosti. Ovšem tvrzení v něm vyjádřená, lze doložit podrobnějším studiem dějin zastupitelských demokracií v jednotlivých zemích Abendlandu, čti Západního světa.

Stanislav Hošek

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.