Kromě něho jsou mezi dalšími členy sekretariátu podepsáni např. Konstantin Černěnko, Michail Suslov, Vladimir Ponomarjov a další. Text je podle Johna O. Koehlera, autora knihy „Jde o papeže, špioni ve Vatikánu“, neformálním rozsudkem smrti nad Janem Pavlem II. V samotném KGB ale zazněly na takový pokyn negativní hlasy. Např. Nikolaj Pavlovič Kuricyn, spojka mezi KGB a polskou SB, se poté, co se dověděl o snaze centrály Jana Pavla II eliminovat, měl ve vzteku říct: „Idioti! To je politická sebevražda. A nejen politická. Jestli zlikvidujeme papeže, naše dny jsou sečtené. Kdybychom se chtěli udržet, museli bychom se zbavit Poláků – každý by za něj dal život.“ Strach z polského papeže byl velký, zejména z jeho osobní znalosti marxismu a vědomí, že zájmy katolické církve bude hájit bez kompromisů.

„Kdyby (papež) dal znamení, Poláci by vyšli do ulic a bojovali s našimi tanky,“ obávali se autority Jana Pavla II vysocí důstojníci sovětské bezpečnosti na ambasádě ve Varšavě. Po atentátu na papeže v roce 1981 se sovětská tajná služby snažila odvést pozornost od vlastní činnosti a práce bulharské bezpečnosti.

Porady šéfů tajných služeb komunistických států v Moskvě v roce 1984 se mimo jiné účastnilo i vedení československé StB. Projednávána měla být série aktivních opatření proti tvrzení o podílu komunistických tajných služeb na činu, který provedl Mehmet Ali Agca. Ačkoli některé materiály, které by svědčily o takové účasti byly nalezeny v archivech východoněmecké Stasi, přístup k zásadním a průkazným archivním fondům badatelé dosud nemají. Usnesení sekretariátu ÚV KSSS sice něco naznačuje, ale největší význam tady má, že pro případnou vraždu Jana Pavla II se vyslovil Gorbačov.