Varovný titulek „dvouleté děti do školky nepatří“ patří do jakéhosi ideálního světa, který neexistuje. Odpovídá obrazu dobře zajištěné středostavovské rodiny, která si může dovolit, aby jeden z rodičů o dítě pečoval doma do vyššího věku dítěte nebo má na zaplacení domácí chůvy.

Situace v této zemi je však taková, že již dnes je 12% všech dětí v mateřských školách mladších tří let. A to bez nějaké zvláštní podpory a nároků na zvláštní podmínky. Z toho, že novela zákona nově dává od r. 2020 rodičům právo je do mateřské školy umístit, nijak neplyne, že je to povinnost nebo dokonce, že je to nějaký státní nátlak na to, aby tomu tak bylo. Nehledě na to, že podle podmínek rodiny není nutné je ve školce ponechávat celých 8 hodin.

Obecná konstatování, že instituce rodinu nahradit nemůže nebo že odborníci nenahradí rodiče, jsou pak při stavu dnešního psychologického poznání banalitou, která nijak nesouvisí s onou možností poskytnout místo ve školce i dvouletým. Vždy totiž záleží na podmínkách, kvalitě péče, její individualizaci, spolupráci rodiny a školy. Tvrdit obecně, že „může být poškozen jejich vývoj“ je opět nedoloženým strašením. Ano, může. Ale to může nastat i v případě dětí starších, pokud nejsou podmínky pro kvalitní pedagogickou práci v instituci a dobrá komunikace s rodinou.

Mnohaleté zkušenosti zemí, ve kterých je docházka dětí mladších tří let běžná, neukazují na nějaká poškození psychického vývoje populace.

Zřejmě ještě dlouho nebudeme mít takové sociální podmínky, abychom mohli univerzálně prosadit ideálně učebnicový psychologický model rodiny věnující se tři a více let dětem doma. Pak je ovšem nutné místo obecného moralizování něco dělat pro to, aby rodiče mohli uživit rodinu a jejich malým dětem byla poskytnuta stále kvalitnější péče na nezbytně nutnou dobu v mateřské škole.