Není dobré, když se po historické změně začne tak, že se nový pán s hlavou v oblacích přestane řádně starat o hopodářství ("Chlebem, nikoli slovem může být člověk živ".) A začne uskutečňovat své nepraktické sny. Když se ideologie ve státě stane tou hlavní věcí.

K tomu u nás bohužel po 89. došlo.

Do vlády se nahrnuli lidé, kteří hořeli touhou po změně a toužili zejména po tom, aby vládu jedné strany nahradila demokracie. Tedy vláda lidu.

Demokracie? Vláda lidu? To se snad, po třicetiletých zkušenostech nemůže myslet vážně.

V moderním státě stojí uspořádání a život státu na Ústavě. Bývá napsána rozličně, někdy ani napsána není, potom ale stojí na historií ověřených zvycích a zákonech ověřených dlouhou praxí. My jsme ale stvořili Ústavu po 89. roce ještě v euforickém oparu.

Měla nám být nesporně vzorem především ústava Spojených států amerických. Kterou koncipovali a odsouhlasili lidé, kteří se před třemi sty lety vymanili z feudálního područí a ve své době byli uznávanými občany, kteří se ale také museli postarat o své živobytí. Byli to nanejvýš praktičtí lidé. Tuto větu jsem zdůraznil jako zcela principiální.

Zatím ponecháme stranou to, že snaha zajistit občanskou svobodu pro občany USA měla od počátku vadu, na jejímž počátku byla snaha udělat vše pro hospodářskou prosperitu nové společnostil. Mezi občany USA nebyli zařazeni nesvobodní otroci, násilím přivážení zejména z kolonií, aby pracovali především na plantážích, na nichž do značné míry stálo hospodářství Spojených států.

Ke koncipování naší nové Ústavy po roce  89. přistupovali lidé, z jejichž výčtu jsem si nedovolil usoudit, že šlo o nanejvýš praktické občany. Podle svědectví těch, co tehdy byli kolem Václava Havla se on sám prý tvorbě nové ústavy velmi věnoval.  Nemyslím si, že by byl Václav Havel praktický člověk. A navíc byl, podle jeho druhé ženy i velmi manuálně nešikovný. Při tvorbě Ústavy mohl uplatnit své nadání dramatika a věnovat se ideálům. Hospodaření státu jej nepřitahovalo. Jinak by například nepodrazil naše zbrojovky, aby jejich trhy ruče převzali jiní.

Po více než třiceti letech, podíváme-li se na náš občanský život, je výsledek popisované ústavní iniciativy dosti chmurný, i když se jistě najdou tací, kteří by snad současnou Ústavu neměnili ani za nic.

Já například pokládám náš ústavní partajnický systém za něco přímo zrůdného. Zeptáte-li se někoho co je to demokracie odpoví pravděpodobně, že je to vláda lidu. To je ovšem velmi úsměvné. "Lid", jak alespoň předpokládám, je složen z občanů. A jakpak že se vláda těch občanů v praxi projevuje? Prakticky nijak. Volič je nasměrován k volbám, kde mu je předložen volební jídelníček skoro nepřehlednutelného množství stran a straniček, které mu strkaji před oči své programy, velmi často do značné míry tytéž. Po volbách vládnou politické strany, které většinu času spotřebují na vzájemné pře a hádky. V těch racionalita velmi často zcela chybí. Občan již má s některými politickými stranami tak špatné zkušenosti, že by o těch stranách raději nic nevěděl. V jejich programech a na předvolebních veřejných shromážděních řečníci především slibují a kritizují ostatní strany. Předvolební a volební randál zcela zatlačí hospodářské problémy státu do pozadí, i z těchto problémů se stává jen politikum. "Politiků", kteří by byli známými národohospodáři je pramálo. Pokud se nějaký  vyskytne drží se raději v pozadí, aby nebyl napadán politickými nichcmochry.

Výsledek voleb je tristní. Kdosi zvítězí a kdosi prohraje, ale od počátku je jasné, že se nic podstatného, pokud jde o praktické řízení státu, nezmění. Čeho je však přespříliš, jsou slova. Poslední volby ukázaly, že nová vláda může být také ve své většině složena z jedinců, kteří dovedou jen mluvit o nutnosti šetření a mávat ideologickými prapory. Jen šetřením se však k prosperitě nedostanete. A běžný ekonom vám nic jiného nenabídne. Pro manažery, kteří dovedou stát vyvést z krize Ústava prostor neposkytuje. A pro ústavní právníky je obtížné se přestat držet papíru a porozumět manažerovi.

Po tzv. Rychetského předvolební fintě, tedy úpravě volebního zákona uprostřed volebního období dochází dokonce k tomu, že nejviditelnějším z vládních politiků se stává člověk z partaje, které předvolební průzkumy předpovídali dokonce to, že se do Parlamentu nedostane. A předsedkyní sněmovny se stala dokonce žena, jejíž partaji i povolební průzkumy dávají pouze 3%. Tvrzení Rychetského, že změna volebního zákona přinese větší spravedlnost je tak přímo tragikomické.

Od nové vlády tedy bylo možné čekat jen proklamace a její zbožná přání. A bylo možné čekat, že si bude počínat jako vláda nanejvýš ideologická, pokud možno se vyhýbající řešení hospodářských problémů. Že bude dělat všechno jiné, než se řádně starat o stát. Válka na Ukrajině jí přímo spadla s nebe. Zde se mohou ideologové vyřádit.

Ukazuje se to právě na konání třeba ministra Jurečky. Omílá, že nesmíme zvedat státní dluh, abychom nezatížili jeho splácením další generace, ale současně postupně oznamuje, jak rychle roste množství těch, co pomoc státu nevyhnutelně potřebují. Pomoc jen hlavně postiženým, jichž dříve prý bylo 20% se rychle, během řečnění o pětitisícikoruně komplikuje tím, že v současné době je už těch co pomoc státu nevyhnutelně potřebují nad padesát procent. Bude-li to takto pokračovat bude muset vláda pomáhat plošně, což navrhovala velmi zdůvodněně opozice. Metoda věci neřešit a jejich řešení oddalovat se ukazuje být vlastně protistátní. Při tom se mává tím, že navíc musíme pomáhat válčící Ukrajině, když jí dokonce dodáváme zbraně, ačkoli mnohé větší a bohatší státy tak nečiní. Dokonce i Německo, které nám bylo po převratu nabízeno za trvalý vzor. Ve zdůvodňování pomoci Ukrajině vidím mnoho pokryteckého. Občané opouštějí svou zemi třeba z hladu či pro přírodní pohromy. Většina občanů přece po vypuknutí války vlast neopouští.

Situace je tedy nanejvýš vážná a vyžaduje radikální změny, především v obsazení ministrů a v obsazení funkce předsedy vlády, který je pro svou nynější funkci nedostatečně odborně připraven.

Cestuje po Evropě, domácím rostoucím problémům se vyhýbá.

Proč máme mít dohodu o společné  obraně s Polskem když máme NATO opravdu nevím. Spíš si myslím, že je to proto, aby bylo vidět Fialu. Kdybych si měl rýpnout uvedl bych, že prvním kdo uzavřel dohodu s Hitlerem o neútočení nebyl Stalin, ale Poláci. A v 39. neutíkali od hranic z Polskem do vnitrozemí republiky naši občané před Hitlerem, ale před Poláky. Takto utíkal se svou rodinou i můj spolužák.

A iniciativou Rychetského je zesměšněna i naše špatná Ústava. Pan Rrychetský už měl dávno odstoupit.

Zastupitelská demokracie se ukazuje pro efektivní řízení státu jako nepraktická. Stát je mimořádně zaplevelen mnohými zbytečnými profesemi a funkcemi. Když je nás v tom státě méně než lidí v některé z dnes už početných světových metropolí.

Ví se například kolik máme nejrůznějších politologů? A kolik máme třeba bezpečnostních expertů! A těch novinářů! V tak malé zemičce! A ten obrovský Parlament! A těch kontrolorů!

O vyváženém zastoupení ideologie a pragmatismu v počínání současné vlády nemůže být nyní u nás řeč. Když ve vedení státu jsou lidé, pro něž je mávání nejrůznějšími prapory jedinou možností jak se zviditelnit. Čímpak asi jiným může mávat třeba současná ministryně pro vědu? Když se dostane do televize, jak jsem ji na pár okamžiků viděl nemluví o vědě, ale o Ukrajině. Nad takovým tématem se může rozevlát. Se svou zkušeností majitelky penzionu.

Je třeba tedy vyměnit tyto lidi za lepší a neodkládat změnu Ústavy. Začít novými, předčasnými volbami. Nahrazovat efektivní řízení státu planými řečmi a točením klikou dříve předvolebního a nyní povolebního ideologického Fialova kolovrátku je státu nanejvýš nebezpečné.
Je třeba v tomto smyslu dokonce zaspěchat. Každého dne je škoda.

To si ostatně myslím já, občan Zapletal, který prý se v našem státě - podle Ústavy - účastní vládnutí.