Provládní propagandistické tažení Radiožurnálu proti dezinformátorům a zastáncům konspiračních teorií je až dětsky naivní. Titulek článku Kristýny Vašíčkové o tom svědčí: „Průzkum: Vláda podle většiny Čechů nedostatečně bojuje s dezinformacemi a konspiračními teoriemi“, píše ta dobrá slečna a odkazuje se na průzkum (i dle mne renomované) agentury Median pro Radiožurnál. Kdo platí, zadává otázky. Median se ale nechal svést k něčemu, co ohrožuje jeho odbornou pověst. Pikantní je, že respondenti nejspíš odpovídali na otázku, která je sama o sobě manipulativní: „Bojuje vláda proti konspiracím/dezinformacím dostatečně?“

Uzavřená otázka, v níž je respondentovi implikována odpověď, kterou chce zadavatel slyšet, je v sociologii prohřeškem, za který jsem vyhazoval od zápočtu z mediální komunikace.

Manipulativní je i „Boj proti americkému broukovi“ či „Boj za mír“…

Když už pomineme pojmoslovný průjem, otázka měla znít: Jaký je vztah vlády k dezinformacím? S možnostmi odpovědět třeba od „Bojuje s nimi přehnaně“, „Bojuje s nimi dostatečně“, „Bojuje s nimi nedostatečně“, „Nebojuje s nimi vůbec, je nečinná“ „Podporuje šíření dezinformací“ a „Aktivně dezinformace šíří“. Samozřejmostí musí být odpověď „Nevím“ a měla by být ještě odpověď „Nechci odpovědět“. Stejně se úsudek respondenta opírá nikoliv o primární fakta (která o vládním boji proti dezinformacím nezná ani většina ministrů), ale o veřejné (hospodské) mínění, které má v naprosté většině mediálně zprostředkované. Čili ve výsledku takového zkoumání jde o zacyklení či zpětnou vazbu propagandy.

Je naprosto nepřijatelné, jestliže článek veřejnoprávní zpravodajské stanice na internetu má titulek horší než ten nejsprostší bulvár: „Hrozí vám nástup do ,konspiračního expresu’?“ a celý cyklus sám o sobě manipulativní, Český rozhlas nazve „Společnost nedůvěry“.

Přiznám se, že jako profesionální analytik nevím, co je dezinformace. Pro mne je i „dezinformace“ informací – minimálně o úsilí, které „někdo“ vydává, abych si něco myslel a něco jiného nemyslel.

Umím klasifikovat zdroje a poznám kvalitní zdroj od nekvalitního. Vím také, co je podvržená informace dodaná osobou zainteresovanou na zveřejnění či naopak nezveřejnění. Zprávu, která je kvalitní, poznáte poměrně snadno. Nepoužívá hodnotící přídavná jména nebo příslovce. Uvádí zdroj svých informací. Přináší fakta a pouze fakta, nikoliv jejich hodnocení či názor na ně. Nepoužívá zkratky „vědci zjistili že…“, ale jmenuje zdrojovou instituci či osobu. Na informace z neautoritativního jednoho zdroje upozorní. Není povrchní, má k dispozici detaily či odkazy. I titulek je faktický, není emocionální zkratkou.

Typickou konspirační teorií bláznů je pokračování hypotézy Johna Clevese Symmese z roku 1818 o duté Zemi či její extenze o nacistické základně v Antarktidě. Nebo učení Františka Kahudy o mentionech. Ovšem konspirační teorií vyčůraných vědců je psychotronický a juvenologický výzkum Zdeňka Rejdáka a Karla Drbala při Komitétu aplikované kybernetiky Československé vědeckotechnické společnosti a v Psychoenergetické laboratoři na VŠCHT v Praze. Málo se to ví, ale výzkum parapsychologie začal v Rusku v roce 1875 na Petrohradské univerzitě D. I. Mendělejev. Jo ten, po kterém je pojmenována tabulka prvků… A až v roce 1911 se Stanfordská univerzita stala první institucí ve Spojených státech, která začala studovat mimosmyslové vnímání. Kdyby tehdy existovali redaktoři Českého rozhlasu, určitě by byli proti.

Konspirační teorie nejsou dezinformace, ale dílo duševně poškozených lidí. Většinou. Ne ale vždy. Problém je, když se konspirační teorie změní v konspirační praxi. Normálních, ale zejména pošetilých, pokud jsou majetní a mocní. Někdy jsou rozsáhlé dezinformace podmínkou konspirační praxe. Teorie spiknutí zednářů či iluminátů mohou být konspirační teorií do chvíle, než vyšly najevo v roce 1981 fakta o italské zednářské lóži P2, jejím velmistru Gellim a řediteli největší soukromé italské banky Ambrosiano Calvim, přezdívaném Boží bankéř. Jedni ji nazývali „stínovou vládou“, druzí „státem ve státě“.

Řada akcí tajných služeb mnoha zemí měla tak dokonalé krycí legendy, až jim uvěřili i v těch tajných službách. Vzpomeňme na operaci Gladio CIA.

Nebo… takové tajemství Černého jezera z léta 1964 bylo několikanásobnou mystifikací. První vrstva, kterou režíroval osobně ministr Štrougal, se jmenovala akce Neptun a pomohla rozpoutat kampaň na Západě proti promlčení nacistických válečných zločinů. Nalezené listiny, které ale nebyly pravé, dokazovaly, že Západní Německo a Rakousko jsou prorostlé přisluhovači nacistického režimu. Což pravda byla. Inscenace byla úspěšná, i když v roce 1968 „praskla“ zásluhou defektora 8. odboru Ministerstva vnitra Bittmanna v jeho knize Špionážní oprátky. Tato vrstva ovšem kryla druhou vrstvu, daleko závažnější o které Bittmann nevěděl – archiv i během války utajené organizace bývalých příslušníků SS, známý posléze díky knize britského archiváře MI6 a spisovatele Fredericka Forsytha Spis ODESSA . Tato vrstva nepraskla nikdy, ale díky ní česká zahraniční rozvědka disponovala desítky let špionážní sítí bývalých nacistů v USA i v Jižní Americe, nejen v Perónově Argentině. Byla v tom úspěšnější, než Mossad. Nacistické archivy v rukou českých špiónů kriminalizovaly a činily vydíratelnými i mnohé poválečné celebrity jako byl bratr prezidenta Německa Richarda von Weizsäckera Carla Friedricha či Hitlerovy výzkumníky, ze kterých se stali američtí vědci. Zdroj kompromitujících materiálů nepraskl nikdy stejně jako únik Osenbergova seznamu nacistických vědců.

Teprve nedávno vyšla 600 stránková zpráva amerického ministerstva spravedlnosti o tom, že zvláštní agentura JIOA a vojenská rozvědka CIC po druhé světové válce pomáhaly k novému začátku 1 600 nacistickým válečným zločincům, špiónům a prominentům, včetně Josefa Mengele v rámci operací Overcast a Paperclip. Takové množství konspirací a dezinformací, které provázely více než sedmdesát let tuto operaci a pod ni podřazené vědecké projekty letectví a raketové techniky, kosmonautiky, radarové a „paprskové“ vědy, elektroniky, biologických zbraní , chemických zbraní a vesmírné medicíny, už nikdy nikdo nepředčí. Možná se někdy za dalších sto let dozvíme úplnou pravdu i o záměrně znetvořených lidech, určených k výzkumu života na jiných planetách či v podmínkách radioaktivního zamoření, které dodnes někdo považuje za mimozemšťany.

Abychom nebloudili jen po USA… Dokonce i nález relikviáře sv. Maura provázely rozsáhlé zpravodajské konspirace a státní dezinformace o tom, kdy kde a kým byl nalezen. Pro bezpečnost relikviáře i týmu lidí, kteří o něm věděli.

Házet křesťany (kteří věří v jednu z nejrozšířenějších konspirací – samootěhotnění panny Marie) do jednoho pytle s ateisty (kteří vědí, že k otěhotnění je třeba přinejlepším sex, v nejhorším manuální deflorace a čerstvé semeno, které se doplazí do vajíčka), není fér. Nicméně, křesťané věří. V zázrak, který popsala Bible jako působení Boží síly. (Matouš 1:18). To je typická dezinformace, fungující už více než 2000 let.

Není ovšem fér, nazývá-li někdo dezinformací mnohaleté úsilí miliardáře Sorose o subverzní změnu politiky půlky zemí světa, když už třicet let známe autora návodů na „barevné revoluce“ - . Dr. Gene Sharpa z Albert Einstein Institution a jsou známy i rozpočty různých Sorosových fondů a jemu blízkých nadací na rozvracení států. Soros se tím příležitostně i chlubí, kolik ho stál ten který „majdan“.

A ano, „informace o závažných škodlivých důsledcích očkování proti COVID-19 jsou cíleně zamlčovány“. Cenzuru (potlačování polemiky o covidu) přiznal naposledy nový majitel Twittru Elon Musk.

Tím jen reaguji na manipulativní zahrnování v době vydání oficiálně nepotvrzených informací, z nichž některé se potvrdí až dodatečně, s dezinformacemi a dezinformací s propagandou.

Ohledně probíhající války na Ukrajině je použití termínu „dezinformace“ ještě tristnější, zde je na místě použít termín „válečná propaganda“ či podrobněji „armádou řízené“ „cílené“ informace válčících stran či s nimi spřátelených tajných služeb a diplomatických kanálů, které je možné zveřejňovat, ale vždy s diclaimerem, kdo přesně „informaci“ vydal a případně že jde o subjekt v podřízeném postavení vůči tomu kterému státu a konstatováním, že „z nezávislých zdrojů je nebylo informace možné ověřit“ nebo že „jde o oficiální sdělení vlády, se kterým je zakázáno polemizovat“. Představa že nezávislí novináři budou informovat aktuálně z bojiště o cílech úderů a jejich úspěšnosti, patří do dětských pohádek. Nezávislý novinář nejezdí po bojišti obrněným transportérem a nemá armádou přidělenou ochranku.

Stejně tak tristní je představa, že západní politici přiznají a odsoudí obdiv části ukrajinské vládní a vojenské elity k válečným zločincům jako byl Bandera a další. To nejsou dezinformace, to je politika. „Jsou to zkurvysyni, jsou to ale naši zkurvysyni“, pravil kdysi americký generál Roberta McNamara o pákistánských spojencích USA. Řekl také toto : "Aby bylo možné konat dobro, budete se možná muset zapojit do konání zla".

Proti jakýmkoliv misinformacím či dezinformacím nemůže stát, který se chce nazývat „demokratický“ (aniž nutně je) „bojovat“ zákazy, šikanou či dehonestaci těch, kteří jim věří. Mají na to právo. Cenzura je nepřípustná. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

Stát nemůže jinak, než komunikovat nikoliv signály, ale přesnými a otevřenými informacemi. Vůči ústavním právům svých občanů se musí chovat inkluzivně.

Veřejnoprávní rozhlas takového státu nemůže nic jiného, protože musí respektovat Listinu práv a svobod. Zavazuje ho k tomu zákon o ČRo, který ho nutí k poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů a k přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky. Redakce Radiožurnálu se tentokrát vydala jinou cestou. Apelativní, emocí plné vládní PR kampaně, házející  blázny věřící na placatou zemi do jednoho pytle občany, kteří nedbají na státní blokaci ruských stanovisek k válce s Ukrajinou a hledají si informace jinde, či odmítají věřit zjevným lžím či „signálům“, šířeným naší vládou nebo našimi spojenci oficiálními, všemi poslušnými prověřenými médii. O opozici, o rozpočtovém balíčku, o covidu, o čínských telefonech i o dalších kontroverzních otázkách české domácí i zahraniční politiky.