Fajíz Sarrádž, šéf „libyjské vlády“, konkrétně té z Tripolisu, má sice podporu OSN a Západu, ale jinak nezná dne ni hodiny a horko těžko v hlavním městě udržuje alespoň nominální klid . Evropská unie mu – v rámci nejasných myšlenkových pochodů -- vložila na hřbet nesplnitelný úkol zadržovat migranty mířící do Evropy a po více méně marných „usmiřovacích“ káhirských rozhovorech s maršálem Chalífou Haftárem, lídrem vojenského křídla „tobrucké vlády“, zjistil, že západní soused Libye sice formálně dodržuje neutralitu, ale veškeré své naděje vkládá právě do Haftára. A tak počátkem března – stejně jako mnozí další blízkovýchodní politici v posledních týdnech a měsících -- zamířil Sarrádž k jednáním do Moskvy, kam Haftár pravidelně jezdí už tři čtvrtě roku, naposledy před pár dny.

Podle dostupných zpráv Rusko společně s Alžírskem už připravilo plán stabilizace Libye, nicméně skutečné motivy ruského postupu v Libyi zůstávají ve sféře spekulací.

Jak v rozsáhlé analýze připomíná Al Monitor, právě na Libyi se v roce 2011 začala „lámat“ ruská blízkovýchodní politika. Tehdejší prezident Dmitrij Medveděv v Radě bezpečnosti OSN odmítl vetovat rezoluci o Libyi, aby nevypadal jako ochránce „diktátora Kaddáfího“ a nezatahoval Rusko do tehdejší „soukromé války“ Hillary Clintonové proti Libyi. Vladimir Putin, z premiérského postu, naproti už tehdy na příkladu americké destrukce Iráku mluvil o „nové křížové výpravě“, aniž by ovšem pro Rusko stanovil nějakou jasnou politickou linii. A tento stav trvá dodnes. „Dokonce ani zahájení vojenské operace v Sýrii v září 2015 nevyjasnilo, zda má Moskva ambici nahradit Spojené státy coby ´nový blízkovýchodní hegemon´, nebo zda regionu využívá jen k tomu, aby se soutěžila s Washingtonem,“ konstatuje Al Monitor s tím, že chybějící jasná strategie je „spíš vědomou volbou ruských vládnoucích elit než známkou jejich zmatenosti. Postmodernita je charakterizována absencí spolehlivé strategie. Četná americká a evropská selhání na Blízkém východě to jen potvrzují, zatímco nesmyslná a katastrofická libyjská operace tento fakt jen dokonale ilustruje.“

Při hluboké nedůvěře, která v Moskvě vůči Západu panuje přinejmenším od bombardování Jugoslávie v roce 1999, se tak podle Al Monitoru Rusko na Blízkém východě řídí výhradně pragmatismem a vlastními národně bezpečnostními zájmy bez jakýchkoli ideologií, přičemž prosazování těchto zájmů ale může – jak dokládají události z posledních dvou let – vytvářet nové zájmy, mezi nimiž ční utváření nového stabilního systému mezinárodních vztahů.

Rusko sice v Libyi nemá v sázce žádné své existenciální zájmy, připomíná Al Monitor, nicméně pro jeho postup lze najít čtyři motivy. Prvním je obecný zájem o stabilizaci regionu, což napomáhá ruské bezpečnosti, druhým je snaha proměnit sbližování Ruska s Egyptem v pevnou alianci a související posílení regionální role Káhiry, třetím je vyhlídka na možné vylepšení vztahů mezi Moskvou a Bruselem, pokud se Rusku podaří situaci v Libyi stabilizovat, a současně upevnit „proruskou“ osu sekulárních režimů v Damašku, Káhiře a Tripolisu, a čtvrtým motivem je posílení ekonomických vazeb v Libyi, příkladem čehož může být například aktuální investiční vstup ruské Rosněfti do libyjského ropného průmyslu.

Všechny tyto úvahy posilují zájem Ruska spíš o Libyi jako takovou, než o maršála Haftára osobně, soudí Al Monitor. Některé ruské elity prý právě Haftára vnímají jako vhodného pokračovatele v čele Libye po Muammaru Kaddáfím, byť mocné milice z jiholibyjského Zintánu právě do „politického oběhu“ vypustily Kaddáfího syna Sáifa Islama, který je rovněž považován za možného vůdce budoucí Libye. Haftár je tak ve skutečnosti spíš volbou Káhiry než Moskvy – egyptského prezidenta Abdala Fattáha Sísího s ním pojí společný odpor proti Muslimskému bratrstvu, což ovšem ve výsledku obě země sbližuje i s Ruskem, které do procesu normalizace Libye zapojuje kromě Egypta také Alžírsko nebo Tunis, připomíná Al Monitor s tím, že ideologické bazírování Západu na „vládě“ z Tripolisu ve skutečnosti jen odráží jeho neschopnost vnímat svět v jeho nedokonalosti.

Nicméně, vzhledem k tomu, že si „tripoliská vláda“ nevede nijak dobře, Západ hledá viníka své marnosti, a našel ho v Rusku – Washington viní Moskvu, že se v Libyi snaží replikovat „Sýrii“ a v nedávných bojích o ropné terminály v Sydře a Rás Lanúfu na východě Libye podporuje „warlorda“, jinak ovšem dlouholetého agenta CIA Haftára. Je přitom ironií, že kritika Haftára, který mezitím ropné terminály z rukou islamistů dobyl zpět, přichází v době, kdy jeho oddíly o ropu bojují s džihádisty z Benghází, což lze opravdu svým způsobem vnímat jako „replikaci Sýrie“ a ochrany tamních „umírněných“ teroristů.

Rusko mezitím popřelo americké údaje, podle nichž se na letecké základně na západě Egypta objevilo 22 ruských příslušníků ruských speciálních sil, kteří měli údajně pomáhat Haftárově Libyjské národní armádě. Faktem je, že „tobrucká“ vláda otevřeně žádá Rusko o vojenskou pomoc, přičemž její prosby jsou intenzivnější od chvíle, kdy jí USA vypověděly podporu a přenesly ji na soupeřící vládu „tripoliskou“. Rusko nicméně zatím oficiálně přislíbilo „jen“ výcvik Haftárových vojáků a opravy vojenské techniky. Ruská soukromá žoldnéřská agentura RBS nicméně takřka současně oznámila, že na východě Libye, na území kontrolovaných Haftárem, působili její muži, prý se ale podíleli „jen“ na odminování cementárny v Benghází a prý přitom nebyli ozbrojeni, zatímco Haftár po těžkých bojích s džihádem získává kontrolu nad tím samým Benghází, které je srdcem libyjského ropného průmyslu…  

Tož tak nějak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.