Svým způsobem nebyl silvestrovský teroristický útok na istanbulský noční klub, v němž údajně ujgurský nebo snad uzbecký člen Daeše povraždil přes čtyři desítky lidí, nijak mimořádný. Turecko se pod vedením Recepa Erdogana od prvních okamžiků před šesti lety aktivně zapojilo do války v sousední Sýrii a v rámci prosazení svých zájmů vsadilo na spolupráci s džihádem: na jedné straně poskytlo své území coby bezpečnou zónu pro syrské i zahraniční radikální islamisty, na straně druhé k oboustranné ekonomické spokojenosti úzce spolupracovalo i s Daešem, který ale současně (formálně) už v roce 2013 zařadila na seznam teroristických skupin. Tato politika ovšem Turecko záhy proměnila v silně destabilizovaný a jen těžko ovladatelný stát, v němž se snad nemohly orientovat ani často opěvované turecké tajné služby. A terorismus se stal součástí reality, nebo lépe, odrazem oficiální turecké politiky, už před lety.

Novoroční masakr v nočním klubu Reina je v tomto směru symptomatický. Istanbulská čtvrť Ortakoy je tradičně smíšená, vedle mešit je tam v provozu i synagoga, a po večerech je vyhledávaným místem, kde si lidé v převážně muslimském státě rádi zatančí a dají drink či dva (tři a čtyři). Náhodou nemusí být ani skutečnost, že oběti pocházely hned ze 17 arabských i západních zemí, ale nejvíc jich bylo ze Saúdské Arábie, tedy nepohádkového „půlnočního království“, kde je radost ze života „na seznamu“. Svůj význam má podle všeho i datum – islámští radikálové mají za to, že Nový rok počítaný podle gregoriánského kalendáře by neměl vůbec existovat. „Hrdinný voják chalifátu zaútočil na jeden z nejznámějších nočních klubů, v němž křesťané slavili svůj pohanský svátek“, a proměnil „jejich oslavy v truchlení“, konstatoval Daeš v oficiálním prohlášení. Daeš tím fakticky „odhodil rukavice“, protože až dosud se k jakýmkoli teroristickým útokům hbitě hlásil kdekoli po světě, ale ve „spřáteleném“ Turecku se přece jen jakoby ostýchal. „Vláda Turecka si musí uvědomit, že krev muslimů, na které útočí svými letadly a zbraněmi, z boží vůle rozžehne oheň v jejím vlastním domě.“ „Vzkazů“, které Daeš tímto teroristickým útokem vyslal, bude v hlavách jeho lídrů jistě víc, v obecné rovině se ale nejsrozumitelněji vyjádřil turecký bojovník Daeše na videu znázorňujícím upálení dvou tureckých vojáků u syrského Al Bábu: „Turecko se stalo zemí džihádu.“

Křižovatka Daeše

Násilí v Turecku lze rozdělit do dvou propojených množin – Kurdové a Daeš – a obě úzce souvisejí s válkou v Sýrii. Prvotním nepřítelem se stali Kurdové, přičemž snaha Ankary všemožně zabránit případnému vzniku kurdské územní entity na syrské straně hranice vedla – kromě už „klasického“ srovnávání měst a vesnic se zemí -- i k teroristickým útokům na tureckém území, které si připisovaly různé kurdské skupiny.  

Dokud se turecká armáda soustředila na Kurdy, Daeš „mlčky“ přihlížel, nicméně následný plán na očištění tureckého příhraničí také od Islámského státu vedl k podobným důsledkům jako v případě Kurdů. První útok Daeše v Turecku přišel v roce 2014 a vyžádal si tři lidské životy. O rok později už při čtyřech teroristických útocích zahynulo 144 lidí, v roce 2016 už Daeš útočil sedmkrát, přičemž povraždil 167 lidí, včetně novoročního masakru v klubu Reina. Čili, útoků přibývá a s nimi sílí i brutalita.

Daeš přitom dlouho „kopíroval“ válku v Sýrii. Než byl před dvěma lety drtivě poražen v Kobani v syrském Kurdistánu, útočil v Turecku převážně na kurdské cíle nebo akce. Ankara tehdy volky nevolky musela zasáhnout důrazněji, než bývalo zvykem a navrch ještě před pár měsíci zahájila pozemní ofenzívu do Sýrie, která se aktuálně „zasekla“ v bojích proti Daeši o Al Báb ležící deset kilometrů od Aleppa. Daeš už loni na změnu turecké politiky zareagoval přesunem „pozornosti“ na turistické cíle nebo největší turecké letiště, přičemž poodhalil nejen svou nadnárodnost, ale i tragickou politiku Západu, která k růstu Daeše napomohla. Už při útoku na mírovou demonstraci v Ankaře v roce 2015, kdy Daeš zabil více než stovku jejích účastníků, se přitom objevily důkazy o tom, že Daeš Turecku oficiálně „vyhlásil válku“, což ostatně připomněl nyní i britský The Independent.

Z hlediska Daeše se dnes Turecko musí jevit jako výhodný terč. Více než 900 kilometrů dlouhá a v době válečného chaosu a nejrůznějších džihádistických aliancí jen těžko kontrolovatelná hranice se Sýrií – a k tomu i bezmála 400 kilometrů hranice s Irákem -- Daeši umožňuje snadné přesuny i logistickou podporu. Svou polohou na pomezí Evropy, Kavkazu, Střední Asie a Blízkého východu a složením obyvatelstva nabízí (nejen) Daeši potenciální prostor k růstu a mění zemi ve svého druhu křižovatku: už jen skutečnost, že se masakr v Reina připisuje buď Uzbekovi nebo Ujgurovi, zatímco loni na letišti v Istanbulu vraždil Čečenec, naznačuje, jak Daeš v Turecku vlastně vypadá. Wahhábistická ideologie Daeše a dalších teroristických skupin navíc láká Turky, kteří inklinují k radikálnímu pojetí islámu, po celé zemi údajně působí jeho spící buňky, jejíž příslušníci se ale v některých regionech už ani nesnaží skrývat. Racionálně znějící odhady mluví o nejméně dvou tisících bojovnících Daeše, kteří po výcviku v Iráku nebo v Sýrii čekají v Turecku na povel… Mimochodem, po teroristickém útoku v klubu Reina bylo zatčeno na padesát údajných členů Daeše, přičemž v tureckých věznicích si jich nyní různé tresty odpykává více než pět set.

Prolomená „hráz“

Je očividné, že Recep Erdogan v rámci svých snů o obnově osmanské říše – nejspíš po velmi špatném vzoru CIA, která si kdysi nechala v Afghánistánu zřídit Al Kajdu -- zkusil v syrské válce „tahat“ různými nebezpečnými silami, jimž se jeho hra podle očekávání začala zajídat, a tak ve stále větší míře vracejí údery. A očividným se zdá být i to, že stejně jako v případě loňského pokusu o vojenský puč, i v otázce islamistických či kurdských teroristických útoků Ankara odmítá přiznat jakékoli pochybení a veškerou vinu za vzniklou situaci hází na spiknutí vnějších sil, které chtějí podkopat turecký stát a jeho nezávislost. A stejně jako v případě puče, i nyní Ankara neochvějně ukazuje na Spojené státy – nejenže prý „podporují teroristy“, včetně těch z Daeše, ale svými hackerskými útoky měly způsobit i rozsáhlé výpadky elektrického proudu, které minulý týden postihly Istanbul a okolí. Ankara si navíc nebere servítky vůči Baracku Obamovi a jeho posledním dnům v Bílém domě: na jedné straně Washingtonu hrozí, že vyhostí jeho vojáky z letecké základny Incirlik, protože „nedostatečně“ podporují turecký boj proti Daeši, současně ale americkou pomoc údajně odmítla a v bojích o Al Báb kývla raději na leteckou podporu ruskou.

Podobná gesta vzdoru ale nemohou změnit prohlubující se nestabilitu Turecka, které je stále ještě členem NATO a které stále ještě drží „migrační zbraň“ namířenou na Evropu. Nestabilita, strach obyvatel z terorismu, eskalující ekonomické problémy i autoritářský styl vládnutí, k němuž Erdogan sáhl především po potlačení vojenského puče a hodlá si ho uchovat i do budoucna, přitom vytvářejí prakticky uzavřený kruh. Erdoganova vláda bude muset situaci zevrubně zhodnotit ze zcela nových úhlů pohledu a s použitím zcela nových prostředků, jakým je například její aktuální ekonomický příklon k Východu. Možná právě nejistota kolem terorismu může být ovšem ku prospěchu plánovaným mírovým jednáním o Sýrii v kazašské Astaně – Ankaře totiž v současnosti nezbývá než radikálně minimalizovat „škody“, které vyplynuly z její syrské politiky. Jinými slovy, radikálně přehodnotit podporu džihádu a přestat s obstrukcemi.

Ani tím se ovšem problém terorismu samozřejmě nevyřeší – Daeš a jeho „válka proti Turecku“ není totiž jen důsledkem chybné politiky v Sýrii, ale souvisí i s radikalizací a polarizací turecké společnosti jako takové. Mimochodem, před pouhými třemi měsíci Recep Erdogan prohlásil: „Turecko působí jako hráz mezi teroristickými skupinami a spojenci z NATO.“ A dodal, že nechá dveře otevřené všem, kdo prchá před bombami, protože „jsme lidé“. Nyní se zdá, že Turecko nejenže není žádnou hrází mezi Evropou a Daešem, ale stalo se skutečným bojištěm. Nejspíš i proto, že příliš dlouho odmítalo vidět rozdíly mezi těmi, kdo před bombami prchají, a těmi, kdo je umějí vyrábět.

Žádné dobré zprávy pro Evropu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.