Tři roky po Majdanu Kyjev stále není s to ukázat na pachatele tehdejších masakrů, natož aby je postavil před soud, přičemž mezi příbuznými tehdejších obětí sílí pocit, že se „stopy zametají až úplně nahoře“, shrnul při nedávném výročí ukrajinský deník Vesti. Podobných popisů neveselé situace na Ukrajině se nyní vláda Petra Porošenka rozhodla „zbavit“. 

Už v únoru před dvěma lety začala zatýkat nepohodlné blogery, vzápětí v rámci „boje proti Rusku“ zakázala komunismus a vysvětila Banderu, což dnes mimochodem komplikuje vztahy mezi Ukrajinou a nacionalistickou vládou v Polsku, pro niž jsou banderovci obyčejnými válečnými zločinci, následoval seznam zakázaných ruských a sovětských filmů a umělců, k němuž letos v lednu k zákazu dovozu „extremistické a propagandistické literatury“ přibyl „dočasný“ zákaz dovozu veškerých knih vytištěných v Rusku, a to včetně třeba překladů světové klasiky. Ukrajinští nakladatelé tento deficit nejsou s to zaplnit, mnohá knihkupectví hlásí blížící se bankrot a knihy se staly dalším produktem v nabídkách pašeráků. 

Tím ale utahování informačních kohoutků neskončilo. Ve druhé půli února prezident Petro Porošenko pověřil vládu, aby připravila mechanismus blokování nepohodlných webových stránek, a o pár dní později podepsal „Doktrínu národní bezpečnosti“, kterou mu předložila Rada pro národní bezpečnost. Dokument s okamžitou platností zavádí „monitoring“ médií a internetu kvůli informacím, které představují „ohrožení státu“ nebo jsou „na Ukrajině zakázány“. Není přitom přesně stanoveno, jak takové informace mají vypadat, a určení „nebezpečnosti“ je plně v pravomoci vedení státu, tajné služby a ministerstva informací. Vyhlášení nepokryté cenzury vyvolalo vlnu odporu a kritiky, přičemž někteří postup „Kyjeva“ přirovnávají ke snaze proměnit Ukrajinu v Severní Koreu. „Svoboda slova? O tom asi ani neslyšeli,“ prohlásila například zástupkyně ukrajinské pobočky Amnesty Internationl Taťána Mazurová. „Čelit propagandě lze pouze jedním způsobem, a to vytvářením kvalitního a objektivního informačního obsahu. Pokud je to ale těžké, je mnohem snazší jít cestou zákazů, byť to zrovna není cesta, kterou rozvíjející se stát potřebuje.“ 

Témat, která hýbou současnou Ukrajinou a nejsou Kyjevu nejpříjemnější, je přitom hodně. Namátkou. Ideologicky „pevná“, ale zato fakticky zkrachovalá Ukrajina kupuje z EU reversní zemní plyn o 20 procent dráž, než kolik by za něj platila Rusku; export ukrajinské pšenice do zemí EU loni propadl trojnásobně; Mezinárodní měnový fond znovu odložil rozhodnutí o další půjčce Kyjevu; celá polovina všech úvěrů na Ukrajině se nesplácí, protože „půjčky vracejí jen srabi“ (jak píše Die Welt); poradce ministerstva zahraničí Anton Heraščenko opakuje otevřené přiznání Petra Porošenka s tím, že Kyjev nikdy neměl v úmyslu plnit minské dohody a považoval je jen za prostředek k získání času a odvrácení vojenské porážky na Donbasu. Nad tím vším se vznášejí neřešitelné problémy, které vyvstaly poté, co skupina nacionalistických politiků a ozbrojenců obsadila železniční trať vedoucí z Donbasu, a přerušila tak dodávky uhlí na Ukrajinu. Z importu uhlí z Donbasu tyli oligarchové i mnozí kyjevští politici, ale nyní země bez uhlí začíná mrznout a zastavují se i provozy, které byly závislé na produktech z uhlí vyráběných, přičemž ztráty zbídačené Ukrajině se počítají v miliardách hřiven. „Doněčtí“ už pohrozili, že pokud nebude do středy 1. března trasa pro uhlí obnovena, začnou znárodňovat související podniky na svém území a uhlí budou posílat do Ruska i jinam. Kyjev sice oficiálně takovým pohrůžkám „nevěří“, ale případné ztráty jsou už propočítány a dopadnou nejvíc na elektrárenskou síť a hutnictví, které vždy tvořilo páteř ukrajinské ekonomiky. A tak se objevují první spekulace o tom, že by režim mohl už v příštích hodinách proti „blokádníkům“ zasáhnout silou... 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.