V úterý, nedlouho po uplynutí první stovky dní v čele státu, si Donald Trump telefonoval s Vladimirem Putinem, přičemž si rozhovor sám vcelku pochvaloval a přinejmenším některé komentáře mluví o „lámání ledu“ ve vzájemných vztazích. A hned ve středu držel ministr zahraničí Rex Tillerson projev k pracovníkům svého úřadu, v němž nastínil priority americké zahraniční politiky. Projev, kterého si „náš svět“ nejspíš zcela vědomě „raději nevšiml“.

Tillerson v něm například ani jednou nezmínil Obamovo „tažení do Asie“, což mimochodem donedávna proamericky orientované Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) pochopilo – k radosti Pekingu – jako impuls, aby přestalo dělat Číně problémy v Jihočínském moři. Americký ministr zahraničí k tomu nezmínil ani dalšího tradičního amerického spojence v Asii, Japonsko, a tichomořským spojencům typu Austrálie či Nového Zélandu vzkázal, že se vztahy budou odvíjet podle jejich příspěvku k americkému boji proti terorismu.

Místo toho se obšírně věnoval americkým vztahům s Čínou. Přiznal, že krize kolem Severní Koreje je především lakmusovým papírkem efektivnosti současných vztahů s Pekingem, oznámil Trumpův úmysl povýšit strategickou komunikaci s Čínou, do níž by se nově mělo více zapojit přímo politické byro Komunistické strany Číny, zatímco oba prezidenti by na obecný dialog měli jen dohlížet. Je prý společným zájmem Washingtonu a Pekingu dospět ke strategickému partnerství, které by vydrželo alespoň půl století. Jinými slovy, z Tillersonova projevu vyplývá, že Trump vnímá vztahy s Čínou jako naprostou prioritu své zahraniční politiky, kterou mimochodem navíc ozvláštnil překvapivou pozvánkou protiamerického filipínského prezidenta Rodriga Duterteho k návštěvě USA, byť ten se mezitím chystá do Ruska...