V úterý, nedlouho po uplynutí první stovky dní v čele státu, si Donald Trump telefonoval s Vladimirem Putinem, přičemž si rozhovor sám vcelku pochvaloval a přinejmenším některé komentáře mluví o „lámání ledu“ ve vzájemných vztazích. A hned ve středu držel ministr zahraničí Rex Tillerson projev k pracovníkům svého úřadu, v němž nastínil priority americké zahraniční politiky. Projev, kterého si „náš svět“ nejspíš zcela vědomě „raději nevšiml“.

Tillerson v něm například ani jednou nezmínil Obamovo „tažení do Asie“, což mimochodem donedávna proamericky orientované Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) pochopilo – k radosti Pekingu – jako impuls, aby přestalo dělat Číně problémy v Jihočínském moři. Americký ministr zahraničí k tomu nezmínil ani dalšího tradičního amerického spojence v Asii, Japonsko, a tichomořským spojencům typu Austrálie či Nového Zélandu vzkázal, že se vztahy budou odvíjet podle jejich příspěvku k americkému boji proti terorismu.

Místo toho se obšírně věnoval americkým vztahům s Čínou. Přiznal, že krize kolem Severní Koreje je především lakmusovým papírkem efektivnosti současných vztahů s Pekingem, oznámil Trumpův úmysl povýšit strategickou komunikaci s Čínou, do níž by se nově mělo více zapojit přímo politické byro Komunistické strany Číny, zatímco oba prezidenti by na obecný dialog měli jen dohlížet. Je prý společným zájmem Washingtonu a Pekingu dospět ke strategickému partnerství, které by vydrželo alespoň půl století. Jinými slovy, z Tillersonova projevu vyplývá, že Trump vnímá vztahy s Čínou jako naprostou prioritu své zahraniční politiky, kterou mimochodem navíc ozvláštnil překvapivou pozvánkou protiamerického filipínského prezidenta Rodriga Duterteho k návštěvě USA, byť ten se mezitím chystá do Ruska...

Bez velkých slov k tomu vzápětí dodal, že Trump rovněž hodlá stabilizovat a zlepšovat vztahy s Ruskem, což ovšem z jeho pohledu může být složitější než v případě Číny, neboť s Ruskem se USA „utkávají“ na mnohem více „frontách“, a to v mnoha případech očividně krizových a kritických. Nicméně, už jen samotný fakt, že Tillerson na toto téma vůbec hovořil, jako by naznačoval, že Trumpův Bílý dům dospěl k závěru, že nejhorší vlnu rusofobie v americkém establishmentu a médiích už překonal.

Mezi dalšími prioritami pak zazněly ještě vztahy k Západu a kupodivu i k Africe, kde prý USA hodlají vsadit na obchod a investice, čili fakticky kopírovat „vítěznou“ politiku Číny. Z celé Latinské Ameriky, která bývala „zadním dvorkem USA“, Tillerson zmínil především současné nepokoje ve Venezuele a v podobně „úzkých mantinelech“ popsal i budoucí politiku vůči Blízkému východu či Afghánistánu. V prvním případě má úhelným kamenem být boj proti Daeši, ve druhém naznačil snahu dosáhnout dohody s Tálibánem při současném – opět – boji proti Daeši. Po šestnácti letech okupace a nedávném marném gestu s „Matkou všech bomb“ tak Washington jako by vzdával dosavadní politiku „budování afghánského státu“, o jeho „demokratizaci“ ani nemluvě…

Možná nejdůležitější poznámku Tillerson nicméně pronesl v samotném úvodu svého projevu: zdůraznil, že zahraniční politika USA už nebude vedena „americkou výjimečností“ a ani ideologií. Lidská práva, demokracie a podobně jsou sice stále hodnotami důležitými, ale nebudou se už míchat do zahraniční politiky. „Myslím, že je velmi důležité, abychom si všichni uvědomili rozdíl mezi politikou a hodnotami,“ prohlásil doslova, čímž lze asi nejlépe vysvětlit, proč si „náš svět“ celého jeho projevu „jaksi nevšiml“. Jako by končily všechny ty „změny režimů“, opadl zájem o „humanitární intervence“ a okorala touha po roli „globálního policajta“. Tím vším se Tillerson a Trump fakticky vracejí k předvolebnímu heslu „Amerika především“, které kladlo důraz na americkou bezpečnost a ekonomickou prosperitu, a implikovalo, že vztahy se světem – včetně aliancí či partnerství – se budou odvíjet od toho, jak budou dotyčné země pro USA (finančně) přínosné. Nejnověji to USA zkusily na Jižní Koreu, po níž (marně) chtějí miliardu dolarů za protiraketový štít, ale v projevu Tillerson výslovně zmínil NATO – ostatně, už koncem března Trump německé kancléřce Angele Merkelové předložil „účet“ ve výši 375 miliard dolarů za americké výdaje v rámci Aliance.

Zahraniční politika v podání Rexe Tillersona (v zastoupení Donalda Trumpa) signalizuje radikální proměnu, nicméně sám nový prezident v uplynulých týdnech uvolnil Pentagonu ruce, aby v různých svých válkách postupoval, jak sám uzná za vhodné. A to se možná stane i důvodem ke střetům. Zatímco například Pentagon trvá na tom, že americké jednotky zůstanou v Iráku i po porážce Daeše více méně „navždy“, z Bagdádu zaznívá pravý opak. Bez souhlasu z Bílého domu by si chatrný irácký režim asi nic podobného nedovolil. Ještě výmluvnější je přístup k Rusku. Po protiruských projevech dvou amerických generálů z posledního týdne (ZDE a ZDE) ruské ministerstvo obrany reagovalo bezprecedentním konstatováním, že ruští důstojníci mají na rozdíl od těch amerických „studenoválečnických“ intelekt a odhodlání. A zatímco Pentagon oficiálně odmítl přistoupit na to, že jeho letouny nebudou smět létat nad nově vyhlášenými zónami příměří v Sýrii, Washington sám otevřel „okénka“ do svých vojenských sankcí proti Rusku a Tillerson, který si zatelefonoval s ruským protějškem Lavrovem, vzápětí konstatoval, že právě v Sýrii po vzájemné dohodě začne obnova vztahů s Ruskem.

Suma sumárum, pokud diskutabilní – byť spíše rovnou fakeové – vojenské akce v Sýrii a Afghánistánu nebo strašení válkou se Severní Koreou vytvářely dojem, že se Donald Trump poddal vojenskoprůmyslovému komplexu, Rex Tillerson pomalu přejímá aktivitu na poli zahraniční politiky. A pronáší teze, které ze všeho nejvíc připomínají revoluci v americkém přístupu ke světu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami