Deset dní po teheránském summitu, na němž se nebyli s to dohodnout o dalším postupu v kauze „Idlíb“, se Vladimir Putin s Recepem Erdoganem sešel znovu, tentokrát v Soči. Výsledkem je dohoda o demilitarizované zóně podél Idlíbu, která podle ruské strany ruší variantu ofenzívy, a to prý s „plnou podporou“ Damašku. Měla by být vyhlášena do poloviny října a jejím jádrem by měl být pás 15 až 20 kilometrů bez těžkých zbraní nebo radikálních džihádistů ze syrské frančízy Al Kajdy, přičemž by na tuto zónu měly společně dohlížet jednotky ruské vojenské policie a turecké armády.  

Kromě tohoto konstatování není ale jasné už skoro nic. Prvním kritickým bodem je podle všeho otázka, zda dohoda ve výsledku zajistí bezpečnost dálnice, která prochází Idlíbem a spojuje jih a sever vládního syrského území. Právě to bylo přitom jedním z hlavních cílů původně připravované ofenzívy proti Idlíbu. A co víc, rusko-turecká dohoda ve své podstatě ruší – nebo přinejmenším odkládá – proklamované vládní plány „opětovně ovládnout každou píď“ svého území. To může být samozřejmě pro Damašek problém, nicméně je tu stále příklad Izraelem anektovaných syrských Golanských výšin, na které sice syrský režim formálně dál uplatňuje legální nárok, ale v praxi se podle všeho s realitou už dávno pragmaticky smířil. V případě Idlíbu by se výsledek ve finále lišil snad jen tím, že by mohl ze všeho nejvíc připomínat variantu zablokovaného pásma Gazy. Jakousi „Gazu 2.0“.

Další neznámou je otázka ozbrojených skupin v Idlíbu. Dohoda, jak byla oznámena, počítá s tím, že v demilitarizovaném pásmu nebudou těžké zbraně, ani džihádisté z Al Kajdy, z čehož lze vyvodit, že ostatní zůstat mohou. Je tedy možné asi počítat s tím, že v následujících dnech a týdnech nastane davové převlékání kabátů (a maskáčů a zastřihování vousů), v jehož rámci se džihádisté z Al Kajdy budou přidávat k jiným brutálním, ale přesto za „umírněné“ považovaným skupinám. S tím ovšem souvisí otázka, zda má Turecko Al Kajdu v Idlíbu pod dostatečnou kontrolou, aby dokázalo prosadit svou vůli (a tím i ideu demilitarizované zóny), byť dosavadní vývoj a ve výsledku i nová dohoda jako taková napovídá spíše o opaku. Bude Ankara s to zabránit splynutí Al Kajdy s ostatními? A když Al Kajda opticky zmizí „rozplynutím“, stále zůstává otazník, zda budou idlíbští džihádisté ochotní dohodu, kterou Turecko s Ruskem uzavřelo, plnit, tedy že ukončí veškeré útoky proti syrskému vládnímu území. A pokud ano, jakou „cenu“ si za to řeknou? Nebo z většího nadhledu: Lze konstatovat, že Recep Erdogan byl nejnovější dohodou sice schopný odložit nebo možná opravdu rovnou i zabránit ofenzívě proti Idlíbu (a tím i riziku, že se džihád v rámci bojů „přelije“ do Turecka a odtud do Evropy, což je pro starý kontinent samozřejmě dobrá zpráva), ale to současně znamená, že Ankara musí prokázat, že své závazky dokáže dodržet. Čili, chování džihádistů v Idlíbu je odteď výhradně odpovědností Turecka. Nebo ještě jinak: je vůbec současná dohoda s Ruskem reálná a má vůbec smysl?

Odpovědí je, že přinejmenším z ruské strany nejspíš smysl má. Na jedné straně vzniká situace, kdy ruská armáda může těsně a přímo v terénu spolupracovat s armádou – druhou nejsilnější armádou -- NATO, což je v zásadě unikátní situace, která samozřejmě může mít příslušný „rozkladný vliv“ na Alianci jako takovou. Prostý odklad ofenzívy proti Idlíbu za takový „bodík“ Rusku určitě stojí. Současně si ale Putin navíc Erdoganovi otevřeně řekl o naprosté otevření tureckého trhu pro ruské zboží, přičemž z ruské strany zaznívají i jiná možná pozitiva…